ACH, TO MLÁDÍ…

Mezi jedenáctým a dvacátým rokem života člověka probíhá fáze dospívání. Je to období, kdy se člověk začíná osamostatňovat, stává se zodpovědnějším, spolehlivějším, začíná mít svůj názor a dávat ho najevo, utváří si své záliby a koníčky. Na druhou stranu je to ale období častých výkyvů nálad, hádek s rodiči, zdání naprostého nepochopení okolním světem, prvních lásek, zklamání a také zjištění, že život není peříčko, že se po nás také něco bude chtít a že se musíme leccos naučit, abychom v budoucím dospělém životě vůbec mohli obstát.

„Škoda, že o své životní cestě rozhodujeme ve věku, kdy je pro nás nejdůležitější cestička v účesu.“ – Milan Růžička

Souhlasím, dospělí lidé mají více rozumu než nezkušená a nerozvážná mládež. Také souhlasím s tím, že dospělost je mnohem těžší. „Máme nyní mnohem více starostí, zodpovědnosti, musíme se ohánět, abychom vůbec měli co jíst, kde bydlet, abychom uživili rodinu! Joo, to když jsme byli mladí, to byla krása, žádné problémy, mohli jsme si užívat, jen jsme studovali a ty opravdu důležité problémy řešili naši rodiče!“ Souhlasím s vámi, drazí dospělí. Musím ale připomenout, že máte už leccos za sebou, máte zkušenosti, víte, jak se v některých obtížných situacích chovat, a hlavně jste vyrovnaní, nerozhodí vás každá maličkost. Dospívající mladí lidé jsou uzlíčky nervů, které všechno zažívají poprvé a navíc kvůli hormonům vše prožívají mnohem intenzivněji. Zjišťují, že ne všechno bude jako z pohádky, že naši vrstevníci umí být velmi krutí, když se jedná o styl oblékání nebo starý model mobilu, že ne všechno jim bude vycházet, ne všem se vždycky zavděčí. Prosím, pane Milane Růžičko, čtěte dál tento text od nějaké osmnáctileté pubertální žáby, co si myslí, že je nejchytřejší na světě.

„Dospívání je doba, kdy se člověk diví, jak tak nemožní rodiče mohli mít tak skvělé dítě.“ – Mark Twain
Nejvíc se v období puberty kromě zevnějšku mění vztahy s rodinou, především s rodiči. Teenager se dostává do období, kdy s rodiči primárně nesouhlasí. Všechno, co mu říkají, jejich názory, rady, vyjádření starostí, vše je špatné, trapné, nemožné, zbytečné, hloupé, zastaralé a celkově prostě out. Proto s nimi tráví mnohem méně času, nejradši je se svými vrstevníky, s kterými v těch horších případech na rodiče dokonce nadává. Rodiče nechápou jeho sny, přání, touhy, nechápou ty důležité věci, bez kterých nejde žít a které jediné dávají životu ten správný smysl. Nemyslete si, pane Marku Twaine, že jsem jen osmnáctiletá přechytralá buchta, která ohrnuje nad puberťáky nos. To vůbec. Přesně si uvědomuji, jak teenageři přemýšlejí, vždyť jsem sama ještě veselým příkladem tohoto životního stádia (aspoň doufám, v některých situacích je to ohromně uklidňující, vždyť mám na to ještě „vývojové“ právo). Moc dobře si vybavuji ty chvíle, kdy byli rodiče naprosto nemožní, nedokázali mě pochopit a oháněli se nějakou pubertou, že z toho vyrostu, ale já moc dobře věděla, že to je prostě můj názor, ten se nezmění, tohle je moje přání a mě neuvěřitelně iritovala ta jejich shovívavost a jistota… Přece nejsem žádný hloupý puberťák! Měla jsem pravdu, nejsem žádný hloupý puberťák, prostě jen procházím jednou ze svých fází života, i když teď vidím, že některé mé dřívější názory byly opravdu praštěné. Ale vlastně se za nic z toho nestydím. Vždyť i Anna Freud (známá psychoanalytička a dcera slavného Sigmunda Freuda) řekla: „Být normální v období dospívání je samo o sobě nenormální“.

Autor: Julie Krulišová