Beckett Samuel – Čekání na Godota

V roce 1952 napsal Samuel Beckett, irský spisovatel, který žil ve Francii a tvořil převážně ve francouzštině, svou nejznámější divadelní hru Čekání na Godota, jež bývá považována, spolu s Ionescovou Plešatou zpěvačkou, za prototyp tzv. absurdního divadla.

Samuel Barclay Beckett, irský dramatik a prozaik, představitel absurdního divadla, se narodil roku 1906 ve Foxrocku u Dublinu v protestantské dobře situované rodině. Vzdělání získal na prestižních středních školách v Dublinu, poté absolvoval studium na Trinity College, kde od roku 1923 studoval práva a moderní filologii (evropské jazyky). Po ukončení studia roku 1927 pracoval jako učitel v Belfastu, ale již roku 1928 odjel přednášet angličtinu do Francie (mimo jiné působil i na prestižní pařížské Sorbonně).

V roce 1930 se vrátil do Irska, kde u něj propukly deprese, které léčil v psychiatrické léčebně. Po svém propuštění z léčebny několik let cestoval po Evropě.

Roku 1938 se Beckett opět odstěhoval do Francie. V průběhu druhé světové války se Beckett angažoval v protifašistickém odboji – francouzské hnutí odporu.

Roku 1942 Beckett odchází do jižní Francie, kde žije do konce války na venkově, a pracuje jako zemědělský dělník.

Po skončení druhé světové války se Beckett vrací do Paříže, kde žije až do smrti. Tím, že Beckett žil značnou část životas ve Francii byla jeho tvorba francouzským prostředím značně ovlivněna. Svá díla psal anglicky a francouzsky. 

Roku 1970 byla Beckettovi udělena Nobelova cena.

Kontext: Absurdní drama= antidrama, polovina 20. stol, souvisí s existencialismem        (Camus – Cizinec), motiv osamoceného člověka, který není schopen komunikovat s ostatními přesto, že s nimi mluví

– postavy žijí svojí úzkosti z něčeho neurčitého- hra nedává odpověď z čeho -záleží na divákovi

– zbaveno dějové zápletky – bezduché fráze, omílání bezobsažných vět

Další díla: Dech – temno, objeví se záblesk světla -> divák vidí lopatu, vědro a

hromádku hlíny

– symbol smrti – člověku je připomenuto jak skončí

+ Eugene Ionesco – Plešatá zpěvačka

Charakteristika existencialismu:

-původně filozofický směr- vznik ve Francii před 2.sv.v

-J.P.Sartre- zakladatel

– centrem je bytí člověka – svou existenci si uvědomu a realizuje ji, člověk hledá svobodu a  snaží se ji uplatnit prostřednictvím vůle

-ztráta jistoty ve svém životě -> odcizení

– pocity absurdity, osamocenost, úzkost, odcizení -> lidé nechápají svět kolem sebe
Hra se odehrává na blíže neurčené venkovské cestě, jedinou rekvizitou je strom a kámen. Na této cestě se po noci, již prožil každý z nich sám, setkávají dva tuláci: Vladimír a Estragon. Čekají zde na Godota. Není řečeno, kdo Godot je, nebo co symbolizuje, nicméně obě postavy do něj vkládají naději, že je s to změnit jejich „zkurvenej život“. Čas čekání si krátí jak můžou – rozmluvou, předváděním komediantských kousků, chytají se jakkoliv slabého podnětu a dále ho rozvíjejí. Přichází Pozzo a Lucky – sadistický pán a jeho otrok, který na Pozzův povel tančí a myslí. Potom odejdou, Vladimír s Estragonem zůstanou zase sami:

VLADIMÍR: Uběhl nám s nimi čas, co říkáš.
ESTRAGON: Uběhl by i bez nich.
VLADIMÍR: Ale pomaleji.
Ticho.
ESTRAGON: Co budeme dělat?
VLADIMÍR: Nevím.
ESTRAGON: Pojď pryč.
VLADIMÍR: Nemůžeme.
ESTRAGON: Proč?
VLADIMÍR: Čekáme na Godota.
ESTRAGON: Máš pravdu.
Ticho.

Zanedlouho se objeví chlapec, který tulákům oznámí, že pan Godot dnes nepřijde, ale určitě prý přijde zítra.
Ve druhém dějství (Nazítří. Táž doba, stejné místo.) se nic nového nepřihodí, svým způsobem se vlastně opakují události z dějství prvního. Všechno je trochu jiné, ale ve své podstatě pořád stejné, pořád stejně beznadějné:

ESTRAGON: A ty tvrdíš, že to bylo včera?
VLADIMÍR: No jasně.
ESTRAGON: A tady?
VLADIMÍR: Jasně, že tady. Copak to tu nepoznáváš?
ESTRAGON: (náhle zuřivě) Nepoznáváš! A co je tu k poznávání! Táhnu tenhle svinskej život z jedný prdele do druhý. A ty po mně chceš, abych se zabejval, v který jsem byl včera! (Rozhlédne se kolem) Jen se koukni na ten sajrajt! V životě jsem z něj nevytáhl paty!

Opět přijde Pozzo, nyní osleplý, s Luckym, který je pro změnu zase němý. Odejdou. Přichází chlapec a oznámí totéž, co předešlého dne. Tuláci se, stejně jako v prvním dějství, seberou a „odcházejí“ (- Tak jdem? – Jdem. Nehýbají se.), aby se zas zítra vrátili vyčkávat Godota.
Situace, v níž se nacházejí oba protagonisté Beckettovy hry – Vladimír a Estragon, by se snad nejlépe dala definovat jako zaseknutí se, zakletí v jednom jediném okamžiku, v jediném stavu: stavu čekání. Možnost, že se Godot přeci jen objeví, je tím nejvyšším cílem, kterému podřizují vše. Na Godotovi závisí celá jejich budoucnost, jejich spása od nesmyslné existence:

VLADIMÍR: Zítra se oběsíme. (Pauza) Ledaže by přišel Godot.
ESTRAGON: A když přijde?
VLADIMÍR: Budeme spaseni.

Domnívám se, že ne náhodou postavy zmiňují evangelijní příběh o spaseném lotrovi.

Ve hře jde o to samé – o spásu od pekla prázdného života, které postavy tak jasně pociťují.
Vladimír s Estragonem jsou spolu nerozlučně spjati. V pustém, prázdném a vylidněném prostoru hry se semkli dohromady a nemůžou se rozejít, i když čas od času uvažují, že by se jim samotným možná vedlo lépe. Nakonec ale vždy zvítězí apatie (schází jim vůle ke změně, kterou by provedli vlastními silami, jen čekají na zásah zvenčí) a prostý zvyk trpět spolu:

ESTRAGON: Jak dlouho to už vůbec takhle táhnem?
VLADIMÍR: Nevím. Padesát let.
(…)
ESTRAGON: Možná bysme udělali líp, kdybychom šli od sebe. (Pauza) Nebyli jsme stvořený pro stejnou cestu.
VLADIMÍR: (bez rozčilení) To není tak jistý.
ESTRAGON: Jistý není nic.
VLADIMÍR: Můžeme se rozejít, jestli si myslíš, že to tak bude lepší.
ESTRAGON: Teď už je to jedno.

Čekají na vysvobození, snaží se zabíjet čas, kdy se nic neděje, a podléhají beznaději z tohoto neplodného čekání, stejně jako naději, že „zítra bude dobře“. Žijí beze smyslu, sami si jsou této skutečnosti vědomi a zažívají existenciální úzkost z tohoto poznání, ale nejsou schopni vyvinout jakoukoliv smysluplnou činnost, kterou by překonali svou trpnost.
V této trpnosti spočívá jejich odlidštění, zvěcnění – to bývá považováno za hlavní téma absurdního divadla, pro které je příznačné také určitá modelovost: nic (ani postavy, ani prostředí) není konkretizováno a to umožňuje jisté zobecnění, například už jen jména jednotlivých postav – francouzský Estragon, slovanský Vladimír, italský Pozzo, anglický Lucky (jeho osud je opak jména) – odkazují k nikoliv konkrétní, nýbrž k obecně lidské existenci, k obecně lidskému údělu. Má se za jisté, že absurdní divadlo reagovalo na druhou světovou válku, která otřásla duchovním sebevědomím Evropy. To je nepopiratelný fakt, nicméně postavy této hry jsou od poválečné situace odpoutány (i když se, ovšem jen náznakem, dotknou tématu holocaustu), prostě jsou – před válkou nebo po válce, to je jedno, a zároveň Pozzovými ústy prohlašují: „Neproklínejme naši dobu, není o nic horší než doby předchozí.“ Toto nezasazení v čase, toto nelpění na historické zakotvenosti je jen dalším zobecněním. Beckett neustálým opakováním situací docílil toho, že z jeho textu přímo sálá bezvýchodnost a beznaděj, které jsou povýšeny na obecný pocit člověka z jeho existence. Přitom je všechno „jenom jako“: zdá se, že postavy vědí, že to, co předvádějí je jenom divadlo, a samy na to upozorňují. Onou nezakotveností pak Beckett dosáhl efektu vzorce, do něhož je možné doplnit jakékoliv neznámé: např. není řečeno, kdo je Godot, to je ponecháno k interpretaci (nemusí nutně být Bůh, může to být i vyšší moc, osud, naděje). Celek i jednotlivé části tak umožňují dosazení rozdílných významů, umožňují rozdílnou interpretaci. Tato vlastnost činí z Čekání na Godota dílo nesmírné hloubky.