Bez sněhu by to nebyly Vánoce

Ráno. Probuzení se. Pohled ven z okna. Za oknem se leskne sněhobílá plocha a mně pomalu dochází, že je Štědrý den. Vánoce. Bílé Vánoce. To, o čem všechny děti sní, se naplňuje a mě zachvacuje ta pravá vánoční nálada.

Běžím ven. Nemám na sobě ani kabát. Bosá chodidla se noří až po kotníky do měkkých vloček, mrazivě mě pálí, ale to nevadí. Ta euforie a endorfiny vše vynahrazují. Při pohledu na tu bělostnou, neposkvrněnou a čistou plochu mám nutkání se do ní zabořit celá. Padám po zádech a je to jako dopadnout do peřin, mávám rukama a nohama, pak se opatrně zvedám a hledím, co jsem vytvořila. Je to klasický obraz „andělíčka“.

Doma si pak beru suché oblečení, jelikož se sníh rozpustil a voda z něj se mi vpila do prádla. Z vlasů vytřesu i poslední vločky, které na koberec dopadají jako kapky. Slunce prosvěcuje skrz okno a ozařuje padající kapky. Vidím duhu. Krása. Jsem plná pocitů a to uplynula necelá hodina od mého probuzení.

Naše kočky se vrací z nočních toulek. Kožichy mají plné sněhu a proto se vyhřívají u žhnoucího krbu. Jsou v mžiku suché. Spokojeně vrní v tom žáru, jsou celé načechrané. Pokojem se nese jen zvuk praskání dřeva a vrnění koček.

Hodiny běží. Je večer. Stromek je ověšený světýlky a ozdobami, pod ním se kupí několik dárků a za oknem se leskne bělostný sníh padající z nebe na bílou plochu na zahradě. Na vločkách i na zemi se tetelí odrazy světýlek ze stromku. Kruh se uzavírá. Končí den. Všichni jsou spokojeni a kočky dál spokojeně vrní u krbu.