Boccaccio Giovanni – Dekameron (2)

Dekameron-Giovanni Boccaccio

Autor: Giovanni Boccaccio (16. července 1313 v Toskánsku (zřejmě v Certaldu) – 21. prosince 1375 v Certaldu)

Pravní vydání: 1353

Druh:epika

Forma:proza

Žánr: Soubor sta novel.

Kotext doby, autor:

  • Dílo bylo napsáno v letech 1348-1353 v době propukající morové epidemie(Černá smrt) ve Florencii.
  • Dílo bylo odsousezono církví a jednu chvíli se nesmělo ani vydávat, některé příběhy jsou totiž satirické, lehce erotické, zesměšňují a pobuřují církev, lakotu kupců, autority atd…
  • Boccacio byl italský renesanční básník a novelista. Je všeobecně považován za zakladatele italské umělecké prózy.

Autor

Byl nemanželský syn, v mládí byl otcem poslán do Neapole za obchodem. Díky svému uměleckému nadání se ocitl na dvoře neapolského krále Roberta I. z Anjou, jehož sídlo bylo centrem raného humanismu a renesance. V této době se pro něj stala ideálem královnina nemanželská dcera Marie Aquinská, kterou v roce 1342 opěvoval v díle Elegia di Madonna Fiammetta. Následovaly diplomatické mise a působení v milované Florencii

Boccaci byl dobrý přítel  Francesca Petrarci, díky němu se u něj objevil zájem o humanismus, ke stáří ale svá díla zavrhl z představy posmrtné odplaty a byl rozhodnut je spálit, od tohoto úmylsu ho odvrátil až sám Petrarca, církev totiž jeho díla odsoudila

Elegie o paní Fiamettě, Život Dantův

Kontext doby

začátek italské renesance a humanismu, reálný popis morové rány v roce 1348, Dante Alighieti (Božská komedie), Francesco Petrarca (Sonety Lauře) Nicolo Machiavelli (Vladař)

Děj dne třetího:

Filostrato
Masetto z Lamporecchia slyšel od svého přítele, že jedna z nejhorších prací je v klášteře, protože tam dívky muže otravují a využívají jich. Přesto se rozhodl nastoupit takovou službu, ale předem si zajistil svůj úspěch, když se nechal zaměstnat jako němý. A tak pracoval na zahradě, zatímco za ním chodily jeptišky, novicky i matka představená, aby si užily. Brzy ho ženy tak zaměstnávaly, že se rozhodl promluvit. Tento jev pak vysvětlil jako Boží zázrak, zůstal v klášteře a ještě se stal po smrti šafáře jediným mužem v domě. Načež až do svého stáří zplodil mnoho malých fráterníčků, aby se pak domů vrátil velmi bohatý.

Pampinea
Do krásné manželky langobardského krále Agilulfa se zamiloval obyčejný podkoní. Nebyl to ale hlupák, protože se dlouho nezabýval sněním, brzy začal jednat. Vypozoroval denní rituály krále, a pak královnu sám navštívil na loži, aniž by poznala změnu. Avšak král se to dozvěděl a hned si zjistil, který z jeho poddaných to byl podle tepu srdce. Aby večer netropil zmatek, přistiženému sluhovi ustřihl pramen vlasů, ale po jeho odchodu udělal podkoní to samé svým kolegům. Když si dal král zavolat sluhy druhého dne, poznal svůj omyl a raději to nechal být, což sluha ocenil tím, že to již nikdy neudělal.

Filomena
Jedna paní byla provdána pod svou úroveň, a proto se rozhodla najít si vznešeného milence. Když si jej konečně vyhlédla, zašla za mnichem, jehož chtěla využít k svému plánu, a namluvila mu, že jí onen muž stále vyhledává, ona však nemá zájem. Protože byli pán s mnichem přátelé, zašel ctihodný muž k němu a vyčinil mu. Rytíř však nebyl rozhodně hlupák, poznal lest dámy a rád se nechal obviňovat. A tak to šlo dlouho, dokud město nebylo přesvědčeno o věrnosti této paní, zatímco ona si užívala s novým milencem.

Pamfilo
Nedaleko San Brancazia žil dobrý muž Puccio, který se rád věnoval modlitbám a přibližování se Bohu, avšak pro samu zbožnost zapomínal na povinnosti ku své paní Isabettě. Jednou se spřátelil s františkánem Donem Feliciem, jemuž se manželka pána domu velmi líbila, a tak se rozhodl využít víry pana Puccia. Poradil mu, aby se večer zavřel do komnaty, kde se má uložit do velmi nepohodlné polohy a zůstat v ní, i když by se okolo dělo cokoli. A tak si mnich užil s krásnou paní, zatímco manžel blaženě trpěl.

Elisa
V Pistoji žil rytíř Francesco z rodu Vergellesiů, jenž se měl brzy stát podestou milánským. Byl bohatý, ale ke štěstí mu chyběl krásný kůň, jakého měl pouze Ricciardo řečený Zima. Francesco tak po zvířeti toužil, že využil slabosti mladíka a nabídl mu výměnou chvilku u jeho paní, kterou Zima již dlouho tajně miloval. Proto rád obětoval svého koně pro krásnou paní, ale netušil, že ctnostná manželka na něj nepromluví. Přesto se Ricciardo nevzdal. Po prohlédnutí této lsti začal s paní mluvit a zároveň si rovnou odpovídal za ni. Díky tomu paní poznala jeho zájem, zželelo se jí ho a po odjezdu manžela se pak ještě mnohokrát sešli.
Poznámka: u nás novela zfilmována v „Hry lásky šálivé“ s Milošem Kopeckým a Božidarou Turzonovovou

Fiametta
V Neapoli se Riciardo Minutolo velmi zamiloval do vdané paní Catelly. Ta jeho pozornost neustále odmítala, dokud se nedozvěděl, že je velmi žárlivá na svého manžela. Začal před ní předstírat zájem o jinou paní, díky čemuž si získal její přátelství. Při společném setkání jí pak naznačil cosi o pletkách jejího muže, a potom jí postupně navedl do lázní, kde se má prý Filipello setkat se svou milenkou. Catella brzy dorazila do lázní, aby nachytala manžela. Zaujala místo jeho milenky a těšila se, jak jej ráno překvapí. Jaké však bylo její překvapení, když místo jejího manžela zaujal Ricciardo? Protože se velmi snažil a nejspíše jí i na loži lépe vyhovoval, ráda se s ním i nadále vídala.

Emilia
Ve Florencii žil šlechtic jménem Tedaldo, jenž se zamiloval do vdané paní Ermelliny. Ta mu sice po jistou dobu lásku opětovala, ale pak na něj zanevřela a on raději rychle z města odešel. Po úspěchu v obchodech se později do města, kde to právě vřelo, vrátil. Tedaldo byl totiž považován za mrtvého a manžel jeho krásky byl souzen za jeho smrt, proto se rozhodl převléci za poutníka a navštívit paní Ermellinu. Ztrápená paní jej nepoznala, takže se konečně dozvěděl, proč jej opustila. Poradil jí to kdysi jeden mnich a ona musela, i když jej velmi milovala. Když se jí Tedaldo odhalil, nechal se i svým bratrům poznat. Ti nechali manžela paní Ermelliny propustit. Teprve po čase přišli na to, že zabitý byl žoldák nápadně podobný našemu šlechtici.

Lauretta
Byl jeden velmi bohatý muž, který byl navíc ještě hloupý a neotesaný. Slul jménem Ferondo. Jeho manželka však byla krásná a chytrá, a proto se ráda nechala obletovat kamarádem jejího manžela, opatem. Po nějakém čase se spolu domluvili, že na muže připraví past, aby spolu mohli být sami. Když za několik dní přišel Ferondo do opatství, vypil od přítele kalich s lektvarem a padl jako zabitý. Oznámilo se v celém kraji, že muž zemřel, zatímco bylo jeho tělo přeneseno do kobky. Tady se probudivší pán dozvěděl o tom, že je v očistci. Po dlouhý čas musel tu setrvat, dokud jej nenechali vyjít z kobky ven. Prý díky modlitbám ženy. Ale spíše kvůli tomu, aby oba hříšníci zakryli to, co nečekali. Že se paní narodí dítě.

Neifile
Dcera vynikajícího lékaře Gérarda z Narbonnu Gillette touží již od dětství po mladém šlechtici jménem Bertrand. Ale pro svůj nízký původ u něj bohužel nemá šanci. Když mladík odejde ke dvoru, využije dívka příležitosti a nabídne nemocnému králi, že jej vyléčí z píštěle. Za oplátku si přeje Bertranda za muže. Dobrý král pro ni šlechtice získá, ale novomanžel hned po svatbě utíká na vojnu, aby s ní nemusel sdílet lože. Zdrcená Gillete mu napíše dopis, v němž chce znát podmínky jeho návratu, na což jí muž odpoví, že se nevrátí, dokud nebude mít na ruce jeho rodinný prsten a neponese v náručí jejich syna, což jsou úkoly nesplnitelné. I tak se dívka odhodlá je splnit. Převlékne se za poutnici a takto přestrojena se ve Florencii seznámí s vdovou a její ctnostnou dcerou, jimž nabídne finanční obnos, když ji dostanou na lože pana Bertanda. Šlechtic se totiž velmi zajímá o chudou dceru, tudíž si večer ani nevšimne, že je v posteli s vlastní ženou. Gillette se dokonce podaří od něj získat prsten, a když pozná své těhotenství, odjede z Florencie a ke svému muži se vrátí až se dvěma synky v náručí a drahocenným prstenem na ruce. Konečně Bertrand ocení duchaplnost a lásku své ženy a už nikdy ji neopustí.
Poznámka: tuto povídku zpracoval William Shakespeare ve hře Konec dobrý, všechno dobré

Dioneo
Alibech byla krásná pohanka toužící zalíbit se Bohu nejkratší a nejjednodušší cestou. Na radu několika křesťanů se rozhodla pobývat u poustevníka, ale žádný ji nechtěl u sebe mít, protože by v něm vzbuzovala vášně. Alibech nakonec došla až k příbytku mladého poustevníka Rustica, který se rozhodl si ji vzít k sobě jako zkoušku vlastní odvahy odolat. Přes všechno snažení jej však chtíč dohnal, a tak Alibech vyprávěl historku o tom, jak se opravdu zalíbit Bohu. Nejlepší cestou je totiž zahánění ďábla do pekla, přičemž Rusticův ďábel se nejlépe zklidní právě v pekle Alibech. Drahý Rustico nepočítal s tím, že to, co bylo původně pro Alibech povinností, se jí stalo zábavou, a že to po něm bude vyžadovat častěji. A tak již zcela zmožený Rustico poslal Alibech zpět do města, kde se dobře vdala a se svým manželem dál zaháněli ďábla do pekla.

 

Postavy:

Pampinea, Fiammetta, Filomena, Emilia, Lauretta, Neifile, Elisa, Pamfilo, Filostrato, Dioneo(3vznešení pani 7vznešených paní) –  Jsou to šlechtici a šlechtičny z Florencie kteří utekli z města v době moru na venkovské sídlo, zde je každý z nich  pojeden den králem, svůj čas si zpestřují vyprávěním příběhů, hrou, tanci atd… Nikdo není hlavní postava všichni vystupují stejně.

Postavy z příběhů– jsou vždy různé.

Prostředí:

Šlechtici a šlechtičny utíkají z Florencie zasažené morem na svá venkovská sídla.Novely se odehrávají ve středověká či renesanční Itálie v některých z mnoha státečků v tehdejší Itálii, ale některé příběhy jsou zasazeny do jiných oblastí jako severní Afrika v dobách prvních křesťanských poustevníků, jiné se aspoň z části odehrávají  jinde, například ve Francii.

Kompozice díla: rámcová.

Jazyk: Napsáno v italštině, prozaicky a spisovně, některé výrazy můžou na dnešní dobu působit archaicky.

Vyprávěcí forma: er-forma. Příběh hlavních deseti postav je vyprávěn a následně postavy vyprávý své příběhy zvolené na daný den.