Boccaccio Giovanni – Dekameron

1) Giovanni Boccaccio byl italský básník žijící ve 14. století. Dekameron napsal mezi roky 1348 a 1353 a je to považováno za jeho vrcholné dílo. Kniha, kterou jsem četla, byla vydána v roce 1965 překladem z italského originálu vydaného 1898.  Je to soubor příběhů, které jsou většinou nějak eroticky zaměřeny, za což církev toto dílo odsoudila. Knížka je rozdělena na deset dní, v každém dni je deset novel a každá novela má svůj vlastní děj, postavy a místo konání nezávislé na ostatních. Některé jsou pravdivé, jiné smyšlené, některé se udály dávno, jiné v blízké minulosti, některé byly vyprávěny pro poučení, jiné pro zasmání a další měly naopak smutný konec. Ve vyprávění se střídalo 10 lidí.

2) Příběhy jsou tedy vyprávěny, jako kdyby je někdo vyprávěl, ale jsou tam přímé řeči a řeč je ucelená, jak kdyby ten příběh byl jen napsaný. Autor tedy vypráví v 3. osobě v minulém čase o deseti lidech, co si říkají různé příběhy, a když tedy někdo vypráví, mluví také ve 3. osobě minulého času další děj. Jednotliví vypravěči jsou většinou objektivní, ale k příběhu zastávají určitý postoj, mají na to svůj názor. Než začnou vyprávět, svůj příběh si uvedou, např.:

„Tak se mi zdá, mé laskavé paní, že dnešní den byl vyhrazen králům, sultánům a podobným lidem; nechci proto příliš vybočit a zamýšlím vyprávět o jednom markýzi nikoli věc velkolepou, ale pomateně surovou, i když dobře skončila. Neradím také nikomu, aby ji napodoboval, neboť byla veliká škoda, že mu z toho vzešlo něco dobrého.

Je tomu už hodně dávno, co žil…“

DEN DESÁTÝ, PŘÍBĚH DESÁTÝ

Vyprávění se zaměřuje hlavně na děj! Jsou to povídky, vyprávění, co se komu stalo, takže se tam charakteristiku a pocity jednotlivých postav vůbec nedozvídáme. Ale přímé řeči se v knize vyskytují hodně. Z vyprávění je vidět, jak lidé v té době byli silně věřící, nebo alespoň o nich tak Boccaccio psal. V každém příběhu je někde poukázáno na Boha. Buď tím vypravěč svojí povídku začne, uvede ji tím, že za všechno, co je, vděčíme Bohu, že Bůh je všemohoucí a prostě skvělý anebo někde během děje vidíme, jak v něj všichni věřili.

3) Postavy

Jak jsem už řekla, v každé novele jsou jiné hlavní postavy a z textu není moc patrné, jaké kdo měl vlastnosti. Jen z děje později většinou poznáme, jaký kdo je, podle chování. Nevím, co bych tedy o jednotlivých postavách psala, jací byli, když to moc nevím, ale mohla bych tedy o jednotlivých postavách něco říct v dalším bodě, ve kterém budu vyprávět děj tří náhodně vybraných příběhů z knížky.

4) Děj

Den druhý – příběh pátý

Jeden koňský handlíř jel jednou do Neapole kupovat koně. Vzal si s sebou strašně peněz a na trhu je neopatrně několikrát vytáhnul. Všimla si toho jedna dívka a řekla si, že ty peníze dostane. Pozvala ho k sobě domů a namluvila mu, že je jeho dosud neznámá sestra. On jí uvěřil a zůstal u ní přes noc. Po večeři se ve světnici svléknul a šel „na balkón“ na záchod, ale to měla už slečna připravené, balkón se pod ním prolomil a on spadl na ulici. Slečna mu peníze sebrala, a když se mladík snažil dostat zpátky, nepustila ho. Byl skoro nahý a strašně páchnul, protože spadl pod ten balkón, přímo „do záchoda“, ale musel odejít. Jak tak šel do města, uviděl před sebou dvě tmavé postavy (už byla noc), lekl se a zalezl do nějakého domu, jenže oni tam zrovna taky šli. Našli ho tam a řekli si, že ho využijí, ať jim jde pomoct, že jdou jednomu mrtvému arcibiskupovi sebrat z hrobu rubínový prsten. On šel, protože by si z toho taky mohl něco vydělat. Ale protože mladík pořád strašně páchnul, šli nejdřív ke studni, aby ho umyli. Pustili ho do studny po provaze a čekali, až se umyje, že ho zase vytáhnou, ale šli okolo biřicové, a tak utekli. Biřicové přišli ke studni, chtěli se napít a vytáhli toho mladíka. Lekli se, utekli a mladík šel pryč. Potkal ty dva, co s ním chtěli ukrást ten prsten, a tak teda šli k té hrobce. Ten handlíř tam vlezl, a když jim podal všechno, co měl ten arcibiskup u sebe (prsten si nechal), ti druzí dva nad ním zákeřně zavřeli tu hrobku. On se teda nemohl dostat ven, ale po chvíli přišli nějací další lidé, kteří taky chtěli okrást toho arcibiskupa a ten mladík se pomocí lsti, dostal ven z hrobky a dokonce i s tím rubínovým prstenem, který má mnohem větší cenu, než byly ty jeho ukradené peníze! Takže nakonec se mu to všechno vyplatilo, i když mu mnohokrát šlo o život.

„Každý si jistě dovede představit, jak bylo Andreucciovi, když to postřehl. Pokusil se několikrát, zda by nemohl víko zdvihnout hlavou a rameny, ale namáhal se nadarmo. Přemožen těžkou bolestí omdlel posléze a skácel se na arcibiskupovu mrtvolu; kdyby ho byl někdo spatřil, stěží by rozpoznal, kdo z nich je víc mrtev, zda arcibiskup či Andreuccio.“

Den třetí – příběh první

Cílem vypravěče tohoto příběhu bylo poukázat na to, že nemusí být pravda to, co je „všeobecně jasné“, jako například, že jeptišky a abatyše z kláštera zaslíbily své panenství Ježíši Kristu a proto ani nepomyslí na zhřešení s mužem. Tím vypravěč začíná svojí povídku.

Jeden mladý muž jde do kláštera dělat zahradníka, protože si chce s jeptiškami užít a napadne ho, že by to měl jednodušší, když bude dělat, jako že je němý. Jednou se po práci natáhnul v zahradě, že se prospí a mezitím k němu přišly dvě jeptišky, které si myslely, že zahradník už spí, ale on to jen předstíral. Jeptišky si začaly před ním o něm povídat, že by chtěly zkusit, jak může muž uspokojit ženu, a že to je skvělá příležitost, když je zahradník němý, že to nikomu neřekne. A tak ho vzbudily, zavedly ho do altánku a tam s jednou po druhé dělal to, co ony chtěly. Postupně na to přišly všechny jeptišky, všechny se přidaly a zahradník měl hodně i nezahradnické práce. Potom, nezávisle na jeptiškách ho v tomto ohledu začala využívat i abatyše, ale to už zahradník nezvládal, a tak promluvil a všechno abatyši řekl. Všichni dohromady i s jeptiškami se domluvily, jak to budou dělat, aby se to nikdo nedozvěděl, zahradník to zvládal a všechny jeptišky i abatyše si užívaly, protože se jim to moc zalíbilo. A tak zahradník zplodil mnoho dětí, a když byl už starý, spokojeně se vrátil domů a byl ohromně šťastný.

„… Jeptiška ho polaskala – a zatímco se Masetto přihlouple smál, odvedla ho do chýše, kde se Masetto nedal příliš pobízet a udělal, co jeptiška chtěla. Když dosáhla, čeho si přála – udělala místo druhé a Masetto, tvářící se jako prosťáček, byl po vůli i jí. Tak se tedy jeptišky rozhodly, že každá ještě jednou vyzkouší – než odtud odejdou – jak dovede němý jezdit na koni, a když si později o tom spolu někdy povídaly, usoudily, že je to opravdu sladká věc, ba ještě sladší, než slýchaly; i využívaly proto každé vhodné chvíle a chodily dovádět s němým.“

Den čtvrtý – příběh devátý

Byli dva kamarádi, kteří se měli strašně rádi. Bohužel se ale jeden z nich zamiloval do manželky toho druhého a ona do něj taky, a tak se začali scházet. Když podvedený manžel milence odhalil, hrozně se rozzlobil a naplánoval pomstu. Svého „kamaráda“ zabil, vlastníma rukama vyrval z jeho těla srdce a to předložil manželce jako výbornou pochoutku k večeři a až po jídle jí řekl, co vlastně snědla. Když se to manželka dozvěděla, vyskočila z okna a zabila se.

„Rossiglione seskočil s koně, otevřel Guardastagnovi tesákem hruď, vlastníma rukama mu vyrval srdce, dal je zabalit do praporku z kopí a kázal jednomu svému sluhovi, aby je v něm nesl.“

5) Všechno se odehrává v reálném prostoru. Pokud tam výhradně nejsou nějací duchové (což v jednom z těch příběhů, které jsem četla, bylo), tak se to všechno klidně mohlo stát. Jelikož to je hodně příběhů, odehrává se to na mnoha různých místech po celém světě, i v lese, na trhu, prostě normální povídání s normálními místy.

6) Všechno to jsou krátké povídky, takže tam nebylo moc prostoru, jak by mohl autor „kouzlit“ s časem. Hlavní v knize je obsah, různá slova, ale čas je úplně běžný, žádné zvláštnosti. Zajímavostí ale je, že jedna fráze se tam s malou obměnou vyskytuje několikrát, u různých příběhů:

„To říct a… (něco – např. vrazit mu oštěp do prsou) bylo dílem okamžiku.“

7) Jazyk je občas nespisovný, protože většinou spisovatel vypráví o obyčejných lidech, kteří nemluvili jako kniha a občas říkali slova s nějakým nářečím. Také jsou v textu archaické výrazy, přece jen, není to moderní knížka. Jsou tam např. přechodníky apod.

8) Myslím, že autor napsáním této knihy chtěl hlavně lidi pobavit, aby měli co číst. Většina příběhů jsou něčím legrační a také svými tématy blízké běžným lidem. V povídkách se řeší normální lidské problémy (láska, bohatství, moc, hloupost…). Občas se vyskytuje satira (stížnosti na šlechtu, na církev…).

Autor: Julie Krulišová