DEN „D“

Téma: Zkusila jsem 3 témata spojit dohromady – To vám byl trapas, Ranní cesta do školy a Můj den na GVP.

DEN „D“

Jsem docela pověrčivá. Ne, že bych šílela z každé pověry, ale snažím se zbytečně nešlapat na kanály a když mi přeběhne černá kočka přes cestu, jsem z toho celý den špatná. Když potkám kominíka, hledám hned knoflík. A proto se nedivte, že jsem se strachem očekávala pátek třináctého.

Ten den jsem se probudila s docela dobrou náladou, protože byl pátek, a to znamenalo, že je poslední den školy a zítra víkend. Na druhou stranu jsem ale očekávala, co strašného se stane, když je takové magické datum.

Posadím se na posteli a praštím se o strop do hlavy. Au, to ten den pěkně začíná! Do koupelny se už dostanu bez větší tělesné újmy a ranní hygienu provedu ještě se zalepenými víčky. Když si chci nandat kontaktní čočky, zjistím, že mi jedna praskla. Bezva! Další jsem si ještě neobjednala, a tak musím sáhnout po brýlích. Rychle se namaluju, učešu a pospíchám dolů. Dnes mě do školy výjimečně veze táta autem, protože to prý spojí s odvezením auta do servisu na pravidelnou kontrolu.

Jen co ale vyjedeme z domu, slyšíme podivný zvuk. „Co to je, tati?“ „To nevím, tak já zastavím a podívám se, co se děje.“ No, co myslíte, že to bylo? Měli jsme píchlou pneumatiku! A pak že pátek třináctého jako den plný smůly je jen pověra! Takže táta začal opravovat a já šla na autobusovou zastávku. Od osmi už školu nestíhám, ale ať tam aspoň přijedu co nejdřív. Když přicházím k zastávce, všichni lidé jsou už nastoupení, řidič zavřel dveře a už se rozjížděl. Rozeběhnu se za ním a doběhnu ho, až když zastavil kousek od zastávky na křižovatce.

„Prosím! Otevřete mi ještě ty dveře!“ Řidič se na mě namyšleně podívá, ale dveře neotvírá. Kouká a vysmívá se mi do očí.

„Prosím! Pospíchám do školy!“ Ustrnul se. Pomalu sáhne po páčce na otvírání dveří a určitě si o sobě myslí, že je bůh. Když celá udýchaná nastoupím, všichni cestující se na mě dívají a já si připadám jak největší vyvrhel společnosti. Tak se nezblázněte, vy jste snad nikdy nedobíhali autobus?!

„Dobrý den, moc vám děkuju!“ Sáhnu do tašky pro peněženku, kde mám opencard, šátrám, šátrám, ale…  Sakra, já ji nechala doma! A žádné jiné peníze nikde jinde nemám! Co teď? Zkusím prostě řidiče přemluvit.

„Já se omlouvám, já jsem si zapomněla doma opencard, myslíte, že byste mě pustil?“ Zvědavě se na něj podívám. „Ale slečno, to přece nejde. Když mě chytí, budu platit čtyři tisíce!“ Bože, nikdy jsem v tomhle autobuse revizora nezahlídla. „Aha, tak dobře no…“, otáčím se k odchodu. „Já vás teda pustím, ale kdyžtak řeknete svým rodičům, ať mi zaplatí tu pokutu.“ „Jasně, děkuju moc!“ To, že už nikde není volné místo k sezení, mě moc nerozhází.

Ve škole jsme psali každou hodinu veliký test! Předpokládám, že z ničeho líp než trojku mít nebudu. Jak mám vědět, o čem je Keplerův zákon, jak vypočítáme dráhu pohybu rovnoměrně zrychleného z klidu, jaké jsou druhy betakarotenů nebo jakými technikami vyráběli lidé v pravěku své ozdoby?

Konečně oběd! Světlá část dne! Máme tvarohové, povidlové a makové buchty. Nejradši mám povidla, a tak si vyberu tři veliké buchty s povidly a sednu si ke stolu. Ještě si dojdu pro kakao. Když si ho nalévám, vyprávím kamarádce, co se mi dnes všechno dělo. Se smíchem se na ní podívám a v tu chvíli cítím něco teplého na ruce. Ach né, já to kakao přelila! Rychle zavřu uzávěr a doufám, že už se mi nic nestane. Mýlila jsem se! Když kousnu do buchty, naleznu v ní místo povidel mák a po prozkoumání všech buchet, zjistím, že ta černá semínka, která nemám příliš v oblibě, se nacházejí ve všech třech. Jako by toho za celý den nebylo dost, ještě se mi nepochopitelně vymrští zašpiněný příbor do vzduchu a přistane mi na kalhotách. Očistím se a vyčerpaně se napiju kakaa. Když skleničku vracím zpátky na tác, položím ji omylem na čip a sklenička se převrhne. Kakao se rozlilo po celém tácu a stole a já už se tomu můžu jen smát. Holky mají ze mě strašnou legraci a já jim říkám: „Tak se nedivte! Já vám vždycky říkala, že pátek třináctého je den smůly!“ „Ale dneska není pátek třináctého!“ „Cože?“ „Tak se koukni na mobil!“ A opravdu! Když se na něj podívám, skví se tam datum 12. 11. 2011! To snad není možný!!

Autor: Julie Krulišová