Dívka s plavými vlasy

Vzbudila se někdy odpoledne vůní právě uvařeného oběda. Usmívala se do zrcadla s kartáčkem v ruce a vzpomínala na minulou noc, posezení s přáteli a nádherný, i když ne příliš dlouhý, tvrdý spánek (únava z dlouhé cesty a společenského vyžití s několika otočenými skleničkami alkoholu do vyprahlého hrdla). Vyšla ven a nadechla se čerstvého vzduchu. Zase doma. Dívka s plavými vlasy svázanými do obyčejného culíku. V obyčevných tmavých teniskách, jeanách a černém kabátě procházela ulicemi k náměstí a poznávala známé tváře.. Koukla se na hodinky a v břiše se probudili motýli. Už jen půl hodiny a zase ho uvidí.. Usedla ke kašně, nohy skrčila pod bradu a zapálila si cigaretu. Z úst jí vycházel dým v rytmu písně, která jí právě hrála v přehrávači. Pobrukovala si a v duchu si s ním povídala…
Jako by na něj čekala věky. Ačkoliv se neznali dlouho a ani se nijak zvlášť často nesetkávali, cítila, že je její spřízněná duše. Už od první chvíle, co se viděli, od první chvíle, co se jí podíval do očí. Neuměla ten pocit pořádně popsat. Věděla, že ten první den, když seděli s partou přátel na ručnících u bazénu a on jí pohlédl dlouze do očí, ji poznal.. Úplně. Celou. Jako by jí skrz jeden krátký pohled, který jí připadal jako staletí, přečetl celou duši. Nechápala to. Nikdy nedávala najevo, co se skrývá uvnitř její hlavy, tam hluboko pod všemi obyčejnými myšlenkami, ale on to poznal. Hned. Děsilo ji to a přitahovalo. Přitahoval ji – jako člověk. Něco uvnitř něj ji přitahovalo a dávalo jí to pocit bezpečí a naprosté důvěry k člověku, kterého vlastně viděla jen párkrát za život.
Rozhlížela se po okolí a hledala ho, když jí studené a hrubé ruce zakryly oči. Zhluboka se nadechla a s výdechem se jí rty zvlnily v blažený úsměv.
„Ahoj poupě!“ usmíval se a pomalu obcházel lavičku, aniž by z ní spustil oči.
„Ahoj,“ téměř vykřikla. A s knedlíkem v krku ho objala, jako nikoho na světě objímat už nikdy nebude. Jako by se jejich těla proplétala a srůstala jedno v druhé a okamžik trval miliony let. Trošku se třásla. Ne nervozitou ani zimou. Štěstím.
Přisedl si k ní a dlouze si povídali. Zajímal se o vše, co dělá, jak se má. Teprve, když vstali a vydali se procházet, mluvili o svých duších, o bláznivém světě a bláznivých věcech, o satanovi, touze, nenávisti.. smrti, lásce. Občas, když se rozvášnil v prolínání různých teorií, předběhl ji a chvíli šel před ní pozpátku a hluboce se jí díval do očí. Občas při tom malinko sklonil hlavu, jako by klopila oči a on nechtěl ztratit oční kontakt. Gestikuloval a neztrácel nikdy úsměv. Když mluvil, o čem lidé normálně nemluví, občas ztišil hlas a přiblížil se k jejímu obličeji, jakoby jí sděloval neskutečně tajné informace ze samého podsvětí.
Říkal jí poupě a nádherně kreslil. Ráda loudila, aby s sebou přinesl i sešit se svými kresbami. Nikomu na něj  nedovolil sáhnout, jen ona si v něm mohla listovat, jak chtěla, ptát se na pocity, jaké při kreslení padlých andělů před branami cítí. A mluvit o něčem mezi naším světem a temnem. Za nic ji nesoudil. Miloval ji pro všechny přednosti, chyby i hříchy! Pro každý její pohyb i slovo.. a ona milovala jeho. Smýšlela o něm jako o své druhé půlce věsmíru. O něčem, co je jen jejich, protože nikdo by to nedokázal pochopit. Silné pouto, zrozené v jediné chvíli, které si oba hýčkali jak nejlépe dokázali…

Procházeli se dlouho. Neměli určitý směr ani cíl, jediné, co je zajímalo, bylo, že jsou spolu. Aniž by si to uvědomili, došli k lesní cestě a se západem slunce se nořili mezi stromy.. Chytla ho za ruku, vlastně poprvé v životě, a on ji stiskl tak samozřejmě. Srdce jí zaplavila vlna hřejivého pocitu a uspokojení. Konečně. Lavečku žádnou nemíjeli už dlouho a tak sundala kabát a rozložila ho na malou mýtinku, aby se mohli posadit a v klidu si zapálit…
Jakoby se ocitli mimo svět. Daleko od všeho, co tam někde existuje. Díval se jí stále do očí a mluvili. Jen tak mimochodem se jeden druhého dotýkali. Tak toužebně, tak samozřejmě, jakoby spolu žili již spoustu let. Nevydržela to dlouho a přítáhla si jeho tvář. Pozorovala jeho pohled, nezměnil se, jako by stále se vším souhlasil. Toužil po tom samém. Věděla to.
Jen, co se dotkla svýmy rty těch jeho, pevně ji k sobě přivinul a přisunul si ji na klín. Líbali se dlouze a občas na sebe pohlédli s neskutečným uspokojením. Usmál se, odhrnul jí pramínek vlasů z tváře a přítáhnul si zpět její tvář ke své. Milovala ho. Lehce ho kousla do rtu a oči se jí zúžili vzrušením. Svlékli jeden druhého a pomalu ji položil na záda, aby mohl zkoumat její tělo a působit jí rozkoš. Dlouhou chvíli spolu bojovali a převalovali se jeden na druhého, než se jazykem svezla po jeho břiše až k penisu.. aby ho vzala do úst. Když se vrátila, aby ho políbila, s rukou v jejím klíně ji s lehkostí přenesl pod sebe a stáhl jí kalhotky. Ležela na zádech a s napjatými všemi svaly v těle čekala, kdy do ní konečne vnikne. Jejich zraky se střetly. Zasunul. Naplnil ji pocit naprosté blaženosti. Vyplnil nejen tuhle část jejího těla, ale i celou duši. Všechno ostatní přestalo existovat. Oba dýchali v rytmu přicházejících orgasmů, až se jich konečně dočkali..

Říkal jí poupě a nádherně kreslil.

Hleděli na sebe. Adrenalin pomalu vyprchával a její tělo se pomalu začalo uklidňovat. Přemýšlela, jak se to stalo. Všechno bylo tak plynulé a jakoby se vše mělo stát právě tak, jak se stalo. Přesto ji při pomyšlení na svět za nimi začala přepadat úzkost. Hleděl na ni, pevně a rozhodně. A ačkoliv se uměla přetvařovat dokonale a nedala ani teď své pochyby na sobě znát, podíval se hlouběji a zamračil se.
„Něco tě trápí.“
Jen se konejšivě usmála a místo odpovědi se na něj zatvářila, jako by byl blázen, co se honí za přeludy.
„Vidím bubáky.“ Sedl si za ni a pevně ji obejmul.
Milovala, když to říkal. Nic před ním neskryla, vše poznal. I kdyby se snažila sebevíc, věděla, že ji zná. Že v ní dokáže listovat jako v knize a obracet si stránku po stránce. Přesto ji vždy nechal, aby vysvětlení vyšlo z jejích úst a ne z jeho.
„Ten svět tu pořád je.. a my… se do něj musíme zase vrátit,“ vzdychla.
Vždy se loučili a cítili, že něco ztrácí. Ale až do této chvíle nikdy nenazývali jeden druhého milencem. Zůstane to zase jen mezi nimi. V normálním světě jejich vztah neměl šanci přežít, oni žili jiný život, ten, co si stvořili v myslích, srdcích a svém nejhlubším nitru.

Prosila o sešit s kresbami a on ihned souhlasně kývnul hlavou. Vraceli se svižným krokem k jeho domovu ruku v ruce. Pak zaváhal. Otočil se na ni: „Nezlob se, poupě, ale musím tě pustit. Nechci, aby nás viděla.“ Rozpačitě a bolestně se usmál. Jen chápavě zdvihla koutky v úsměv a svět se zase rozpustil v zatracenou realitu. Dostala do rukou sešit, který tolik milovala.
„Můžeš do něj cokoliv napsat, jestli chceš,“ otočil se k domu za zády a pevně ji stiskl ruku.
Spiklenecky se usmál a jí se v břiše hmyz zase pohnul. Doprovodil ji domů. Jemu jedinému se nebránila. Byl silnější nez ona.. a tak se rozloučili s příslibem dalšího dne. Možná zítra, možná pozítří. Kdo ví. Políbili se a ona zasunula klíče do zámku. Počkal, až zavře vchodové dveře, aby mohl beze strachu o ni odejít. Když je dovírala, ještě stále ji upřeně pozoroval. Dveře zacvakly a uvnitř ní něco obrovského umřelo a zanechalo jí to uvnitř obrovskou zející propast. Shodila ze sebe oblečení a popadla pero, rozevřela sešit a duši a začala psát…