Fejeton – téma Zvíře v nás

Milá Jano,

 

tak Ti konečně zase píšu. Nedávno jsem četla článek, který se jmenoval „Máte v sobě šelmu?“. Za ním byl připojen test, kde sis mohla vyzkoušet, zda v sobě máš aspoň trochu ze zvířete. Mně vyšlo, že jsem zdařile polidštěný tvor. Ale myslím, že bych měla výsledek brát s rezervou. V základním chování se totiž od zvířat moc nelišíme. Dýcháme, krmíme se, vyměšujeme, spíme a rozmnožujeme se. A již od pradávna jsme zvířatům přisuzovali lidské vlastnosti. V bajkách jednají jako lidé a časem se vžilo, že liška je lstivá, prase zase líné… Naprosto nesmyslně se říká „člověk člověku vlkem“. Věděla jsi, že vlčí tátové jsou vzorní, vzorná je i vlčí mládež, která pomáhá rodičům, krmí sourozence, neodmlouvá a nefetuje?

Zvířatům se zkrátka podobáme v různých ohledech. Uvedu Ti příklad. Bylo nedělní odpoledne, seděla jsem doma a relaxovala jsem. Najednou zvoní zvonek a u dveří stojí rozzáření příbuzní, které jsem opravdu nečekala. A v této chvíli se člověk mění v kohouta. Jako kohout chci „cizince“ odehnat pryč, ale bojím se, že se ztrapním nebo je rozhněvám. U nás lidí se tomu říká rozpaky. A načepýřený kohout si místo rvačky pročistí pírka, zahrabe nožkou a sezobne broučka. Podobným přeskokovým chováním jednají lidé. Proto pustím své příbuzné do bytu a říkám si: „Proboha, co mám od nich čekat? Jak se mám chovat?“ Tak nosím na stůl chlebíčky, popíjím a bagruji buráky po hrstech. Výsledkem je spokojenost návštěvy z příjemně stráveného odpoledne a mé totální nervové vyčerpání.

Pamatuješ si mé sousedy Novákovi? Pan Novák se od své padesátileté manželky minulý měsíc přestěhoval ke své dvacetileté sekretářce. Abych trošku uklidnila paní Novákovou, dala jsem ji přečíst onen článek. Autorka článku popisuje, že samec jako rozsévač nevynechá jedinou příležitost k předání svých spermií. A že dominantní samec v dobré fyzické kondici opustí samici, u níž už nemá šanci na kvalitní potomstvo. Myslela jsem si, že paní Nováková pochopí, že za to nemůže, protože situace má svůj prapůvod v přírodě.

Jenže paní Novákovou to neukonejšilo, ba právě naopak. Rozhodla se, že zhubne a tím získá manžela zpět. Začala držet redukční dietu. Naše tělo se však stejně jako zvířecí dokáže přizpůsobit dobám nouze zpomalením metabolismu, kdy si vystačí s menšími dávkami. Naprogramujeme se na hromadění zásob tuku pro období bídy, stejně jako například medvědi před zimním spánkem. U zvířat se období hojnosti a nedostatku rytmicky střídají. Narozdíl právě od lidí, kdy období bídy se dostavují právě ve chvílích, kdy si naordinujeme redukční dietu. Když tedy hladovění paní Novákové nedosahovalo kýžených výsledků, vzdala to. Vrátila se ke svému původnímu životnímu stylu a stravě. A hádej, jaký byl výsledek? Tři kilogramy navíc a ještě větší deprese.

Tak mě napadlo: „ Nesnažíme se své projevy živočišnosti skrývat marně? Není to mytí, načesání, depilace, oblečení a navonění zbytečné?“

Měj se hezky, Janičko, a nezapomeň, že ke zvířatům máme blíž, než si myslíme.

 

Tvá Hanka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Oprava:

Milá Jano,

 

tak Ti konečně zase píšu. Nedávno jsem četla článek, který se jmenoval „Máte v sobě šelmu?“. Za ním byl připojen test, kde sis mohla vyzkoušet, zda v sobě máš aspoň trochu ze zvířete. Mně vyšlo, že jsem zdařile polidštěný tvor. Ale myslím, že bych měla výsledek brát s rezervou. V základním chování se totiž od zvířat moc nelišíme. Dýcháme, krmíme se, vyměšujeme, spíme a rozmnožujeme se. A již od pradávna jsme zvířatům přisuzovali lidské vlastnosti. V bajkách jednají jako lidé           a časem se vžilo, že liška je lstivá, prase zase líné… Naprosto nesmyslně se říká „člověk člověku vlkem“. Věděla jsi, že vlčí tátové jsou vzorní, vzorná je i vlčí mládež, která pomáhá rodičům, krmí sourozence, neodmlouvá a nefetuje?

Zvířatům se zkrátka podobáme v různých ohledech. Uvedu Ti příklad. Bylo nedělní odpoledne, seděla jsem doma a relaxovala jsem. Najednou zvoní zvonek a u dveří stojí rozzáření příbuzní, které jsem opravdu nečekala. A v této chvíli se člověk mění v kohouta. Jako kohout chci „cizince“ odehnat pryč, ale bojím se, že se ztrapním nebo je rozhněvám. U nás lidí se tomu říká rozpaky. A načepýřený kohout si místo rvačky pročistí pírka, zahrabe nožkou a sezobne broučka. Podobným přeskokovým chováním jednají lidé. Proto pustím své příbuzné do bytu a říkám si: „Proboha, co mám od nich čekat? Jak se mám chovat?“ Tak nosím na stůl chlebíčky, popíjím a bagruji buráky po hrstech. Výsledkem je spokojenost návštěvy z příjemně stráveného odpoledne a mé totální nervové vyčerpání.

Vyčerpání na mne zanechalo následek a já jsem se v pondělí ploužila do práce jako šnek. Stejným tempem jsem se pohybovala i po kanceláři, což mi přineslo dost nepříjemné poznámky šéfa. Naštěstí již vím, že své výhružky nemyslí vážně. Je jako pes, který štěká, ale nekouše. Nicméně bych měla nejradši svoji přenosnou ulitku, stejně jako hlemýžď. Nezbylo mi nic jiného než se uchýlit do „bezpečí“ své kanceláře. Jenže tu sdílím se svou kolegyní Jarmilkou a ta má v sobě dokonce několik zvířátek. Je zvědavá jako opice a jakmile se dozví nějaký drb, nadšeně ho „rozkejhá“ dále.

Stejně jako dnes. Naproti  v kanceláři pracuje paní Nováková. Se svým mužem byli manželé již třicet let. Pan Novák ji ale minulý týden opustil kvůli své dvacetileté sekretářce. Samozřejmě, že to celá firma věděla ještě ten den od Jarmilky. Všichni si dělali srandu z toho, že Novák chytil druhou mízu. Znáš přece ty četné vtipy na  téma, jak padesátiletý ženatý muž utekl za svou mladičkou sekretářkou. Jenže tohle není jen klišé, ale autorka inkriminovaného článku popisuje, že samec jako rozsévač nevynechá jedinou příležitost k předání svých spermií. A že dominantní samec v dobré fyzické kondici opustí samici, u níž už nemá šanci na kvalitní potomstvo. Muži za to tedy vlastně nemůžou, velí jim tak matička příroda!

Skutečně jsem se nemohla dočkat až půjdu domů. Má nálada se rapidně zvedla, když jsem viděla svou výplatní pásku. Obdržela jsem docela vysoké odměny. Aby ne, minulý měsíc jsem se chovala poslušně. Hodilo by se přirovnání jako pejsek, který dává „pac“ a čeká na cukřík. A já jsem poslouchala svého šéfa, čímž jsem si zasloužila již zmíněný cukřík. A pak, že je lidská motivace nesčetněkrát složitější než zvířecí.

A tak mě napadlo: „ Nesnažíme se své projevy živočišnosti skrývat marně? Není to mytí, načesání, depilace, oblečení a navonění zbytečné?“

Měj se hezky, Janičko, a nezapomeň, že ke zvířatům máme blíž, než si myslíme.

 

Tvá Hanka