Flaubert Gustav – Paní Bovaryová

Gustav Flaubert:

  • 1821 – 1880
  • Představuje vrchol francouzského realismu, stupínkem k naturalismu (na rozdíl od realismu, ve kterém hlavní postavu představuje průměrný člověk, naturalismus využívá něčím výjimečné osoby (takzvaně „nejbídnější z bídáků“), stojící buďto na okraji společnosti, nebo na jejím vrcholu)

– industrializace ve světě

– konec většiny absolutistických monarchií, vznik 1. politických stran,

populační exploze, migrace,…

realismus – kritické poznávání skutečnosti na základě pravdivého

zobrazení člověka ve vztahu k realitě

– hrdinové jsou typičtí zástupci společnosti

– úsilí o co největší pravdivost

– už se nevyhýbá dříve tabuizovaným tématům (problémy v manželství,

nevěra, prostituce, kariérismus, …)

– typizace- autor se snaží postihnout obecné, tj. typické, příznačné rysy lidí v jedinečném hrdinovi

– Díla realismu jsou spíše studií společnosti

– Zobrazuje průměrného člověka, realistický román je zrcadlem společnosti, kronikou jejích mravů

– Vztah autorů k tématu minulost – vyhýbají se jí, upřednostňují současnost

– Ch. Dickens-„Oliver Twist“, „David Copperfield“, Honoré de Balzac, Émile Zola (naturalismus), L. N. Tolstoj, F.  M. Dostojevskij, Henrik Ibsen (Nora),  H.  Ch. Andersen

  • Narodil se v Rouenu jako syn lékaře
  • Nedokončil studia práv, podnikal cesty do zahraničí
  • Žil jako starý mládenec
  • Znám je především jako skvělý prozaik, ale napsal také několik divadelních her.
  • Vynikal ve filozofické a psychologické analýze
  • Prosazoval názor, že by si autor měl od díla i postav zachovávat určitý odstup a že vypravěči by měli být neosobní, jen nezúčastněně pozorovat děj, nikoli však s někým cítit
  • Další díla: „Citová výchova“ – jedno z nejpesimističtějších děl francouzské prózy. Politická zpověď Flauberta. Popisuje události okolo revolučního roku 1848 (rok revolucí v celé Evropě – po tomto roce byla ve Francii vyhlášena II. republika). Hlavní hrdina je muž (Frederic), který se ze studií dostává do skutečného života a postupně ztrácí své iluze. Propadá zklamání. Silně pesimistický obraz společnosti. „Salambo“ – historický román z období Kartága

Děj I.

Karel Bovary je lékař v Tostes. Studoval v Rouenu. To všechno na přání matky-paní Bovaryové. Ta kdysi bývala veselá, sdílná, něžná. Jak ale stárla, stávala se hašteřivou a nervozní. Jeho otec, bývalý plukovní lékař, se zase zapletl do jakési aféry, pak nic nedělal, jen se povaloval, užíval si, běhal za venkovskými poběhlicemi a všechnu starost o domácnost nechal na své ženě.

Když se jim narodil syn, byl zprvu rozmazlován, otec ho ale chtěl vychovávat tvrdě, po spartánsku, to se mu ale nikdy nepovedlo, chlapec byl totiž od přírody mírné povahy. Dítě se toulalo po vesnici, když mu bylo dvanáct, matka si vymohla, aby šel studovat. Počátky byly marné, lekce s panem farářem byly ve spěchu a celkem k ničemu. Po roce a půl, na nálehání matky, šel studovat do Rouenu. Vytrvalou pílí se držel mezi průměrnými žáky. Rodiče rozhodli, že půjde studovat medicínu. Karel se pustil do práce, všechny otázky se naučil předem nazpaměť. Zkoušky udělal napodruhé. Další část života mu znovu režírovala matka. Našla mu město, kde zahájí svou lékařskou praxi, tj. v Tostes. Našla mu dokonce manželku, starou vdovu, paní Dubucovou – byla ošklivá a hlídala ho na každém kroku. Nakonec se zjístilo, že nevlastní žádný majetek. Karel ji přesto neopustil.

Převrat v jeho životě nastal, když musel zajet do Bertovky, aby tam ošetřil zlomenou nohu jistému sedlákovi – panu Rouaultovi. Tam, právě tam, ji poprvé spatřil dceru pana Rouaulta, krásnou Emu. Od té doby Bertovku často navštěvoval. Jeho ženě to bylo velmi podezřélé, brzy zjistila, žě tam jezdí za Emou a zavrhla mu to. Pak najednou z čistého nebe přišla velká rána, paní Dubucová zemřela. Karel si poplakal, měla ho přece jen ráda. Po roce mu smutek vypršel.

Karel se jednoho dne přemohl, a po neustálých odkladech poprosil pana Rouaulta o ruku jeho dcery. Ano, byla svatba. Ema se přestěhovala s manželem do Tostes. Karel byl štasten, ale co Ema? Ema byla dobře vychována v klášteře, uměla tančit, vyšívat a hrát na klavír. Četla hodně romány, byly o krásných princích a urozených pánech, kteří se štastně oženili a o svoji manželku se starali vzorně. Po něčem takovém toužila i Ema. Byla to krásná, mladá slečna, finančně zajištěná. Bohužel očekávala od svého života přílíš mnoho.

Karel Emu velmi miloval, ale právě sňatkem začíná pro ni psychické strádání. Její manžel připadal Emě příliš jednoduchý a nudný. Karel, jak už víme, byl venkovským lékařem, nemohl dát Emě to, co potřebovala. Přes den se staral o své pacienty. Večer pak doma nacházel teplou večeři, ustrojený dům a elegantní manželku. Emu Karel nepřitahoval, nevím, zda-li ho někdy aspoň trošku milovala, spíše ním opovrhovala.

Jednou je pozval na ples do Vaubyessardu markýz d’Andervilliers. Ema si uvědomila, že kdyby si ji byl Karel nevzal, určitě by měla lepší život a oženila by se s někým docela jiným. Vedla by hlučný život, plný přepychu a plesů. Nikdy pak nezapomněla na mladíka, se kterým tančila – vikomta. Často pak, když neměla co na práci, vzpomínala a v hlavě se jí točily čtverylky, róby, víno a vikomt. Když už to doma nemohla vydržet, chodila na procházky se svým psem Džali. V Karlovi nenalézala romantickou lásku, po níž toužila, ačkoli ten ji upřímně miloval. Předplatila si různé časopisy. Dovídala se v nich o nejnovější modě. Snila o Paříži, o rušném městském životě, všechno si v hlavě idylicky představovala. Pak trpěla, když se v jejím šedém životě nic nedělo. Očekávala od svého života příliš mnoho. Banální svět maloměsta ji nudil, propadla sebelítosti a nehledala řešení. Karel ji omlouvá nervovou chorobou, která se váže na místo jejich bydliště.

Tedy odstěhovali se do Yonville l‘ Abbaye. Narodí se jim dítě. Ema si vysnila syna – krásného a silného muže, jenž bude její pýchou. Porodila však dcerku – Bertu. Dala ji na výchovu ke kojné. Karel měl navíc finanční problémy, protože v novém působišti nevydělával mnoho peněz. Protože si nemohli dovolit tu nejlepší výbavu pro malou, Ema nakoupí levně na nejbližším místě. Když už si nemůže dovolit to nejlepší, je už jí jedno, co má. Protože nepracuje a po celý den není manžel doma, přemýšli o tom, jak se její představa o životě nenaplňuje. Společnost jí dělali sousedé Homaisovi. Lékarník, pan Homais, byl velice sebevědomý. Měl ženu a čtyři děti: Napoleona, Franklina, Athalii a Irmu. A taky pomocníka a sluhu Justýna, vzal si ho na starost, když mu zemřeli rodiče. Byl na něho přísný a často mu vynadával. Další obyvatelé obce: paní Lefrancoisová – vdova a majtelka hostince „U Zlatého lva“, pan Lheureux – obchodník s látkami, pan Guillaumin – notář, pan Binet – účetní, abbé Bournisien – farář, Lestiboudois – kostelník, Tuvache – starosta, Hivert – obstarával nákupy pro celou obec. Ale pro Emu se nejhlavnějším obyvatelem stal Leon Dupuis, písař, mladík, který se do Emy zamiloval.

Dělal jí společnost, recitoval básně, platonicky ji miloval a ona jeho. Nemohl se smířit s tím, že jejich láska nebude nikdy naplněna a odjel studovat do Rouenu práva.

Pro Emu nastává nová část života. Poznává Rudolfa Boulangera, velmi bohatého mladíka, měl každou slečnu, kterou si zamanul. Dostal taky Emu. Rudolf naplňoval její život. Každé ráno, když Karel odešel do práce, za ním chodila do Huchette. V noci pak měli schůzky v besídce. Psali si milostné dopisy. Nikdy ji však opravdu nemiloval, byla jednou z mnoha žen, které dobyl. Pro Emu však byl spásou, bez něho by se byla zbláznila. I když byla s ním, nestačilo jí to, chtěla s ním být pořád. Chtěla s ním utéct. Všechno si naplánovali. V den před odjezdem jí Rudolf napsal: „Nechci být neštěstím vašeho života“. Odcestoval, nenasadí si na krk matku s dítětem, není přece šílený.

Ema se zhroutila, málem zemřela. Půl roku se zotavovala. Karel velmi trpěl, bál se, aby mu žena nezemřela, neměl tušení o jejím cizoložství. Jednou pak, když se vyléčila, vypravili se s Karlem do Rouenu na představení. Tam potkali Leona. Kolotoč podvodů začal znovu. Ema nestydatě lhala manželovi. Každý čtvrtek jezdila do Rouenu na hodiny klavíru. Avšak žádné hodiny klavíru se nekonaly, jezdila totiž na dostaveníčka za Leonem. Měli spolu pronajatý hotel, užívali si a Ema se cítila znovu jako v ráji. Pořád si něco objednávala u pana Lheurexe, vlastně jí vždycky přišel osobně něco nabídnout. Pod jeho láskyplnou tváří se skrývalo zlo. Kupovala si záclony, koberce, nové potahy na křesla, šátky a všecky zcela nezbytné věci. Utrácela a utrácela. Nesplácela směnky. Také vztah s Leonem jí přináší další finanční nesnáze. Stará paní Bovaryová jí to vytýkala, často se pak kvůli tomu pohádala se svým synem, ten totiž Emu hájil.

Vztah s Leonem se stával nudný, už příliš se znali. Přišlo soudní řízení a exekuce. Ema se snažila sehnat peníze, kde jen mohla. Každý bankéř se jí vysmál. Leon taky nepomohl, nevlastnil totiž žádný majetek. Poslední nadějí byl Rudolf, po třech letech se opět setkali. Vyznali si lásku a ona mu pověděla, jak kvůli němu trpěla. Když řekla, že potřebuje peníze, řekl, že žádné nemá. Ach to tě lituji, řekla. Když je člověk chudý, nežije v takovém přepychu jako ty. Nebýt tebe, byla bych šťastná. Když jsem se pak k tobě vrátila a znovu přinesla ti svou lásku – odmrštil jsi mě. Protože by ho to stálo tři tisíce franků. Ema propadla uplné bezmoci. Vzala si z lékarny jed a spáchala sebevraždu.

Karel je pohroužen v největším smutku. Připraví pohřeb. Jeho mysl náleží jenom jí. Postupně pak všechno splácí, peníze nestačily, Eminy dluhy nebraly konce. Pak objeví milostné dopisy Leona a Rudolfa. Lidé žasli, jak byl najednou skleslý, přestal chodit ven. V létě chodíval na hřbitov, vodil sebou Bertu. Jednou potkal ve městě Rudolfa. Oba zbledli. Karel řekl, že už se nezlobí. Prý je to vina osudu. Rudolf si řekl, že je Karel na člověka v takové situaci přespříliš dobrotivý. Karel seděl na lavičce v zahradě. Zalykal se pod mátožnými návaly milostných vzplanutí. Když pro něj přišla Berta, aby šel k večeři – neodpovídal. Přesvědčená, že si jen tak hraje, strčila do něj. Padl na zem. Byl mrtev … Z jeho jmění zbylo jen několik franků, které stačily akorát na cestu Berty za babičkou (matkou Karla). Když ta zemře, tak se jí ujme teta.

Poznámky:

  • Román z prostředí francouzské maloměstské společnosti. Hrdinkou je mladá žena, kterou prázdný život bez smyslu dohání k nevěře a nakonec i k sebevraždě
  • Ve své době dílo sklidilo vlnu pobouření pro urážku tehdejších mravů a náboženství (byl obžalován  za pohoršení veřejné mravnosti)
  • Původně dílo vycházelo časopisecky
  • Po zrušení žaloby vyšlo knižní, ale zkrácené a upravené vydání
  • Inspirací byla skutečná událost, která se stala v letech 1851-1856
  • Současně vzniká pojem „bovarismus“= útěk z reálného světa k iluzím (lit. typ je paní Bovaryová)
  • Román zobrazuje francouzské maloměsto v 19. století. Odehrává se postupně ve městech Tostes, Yonville a Rouenu
  • Má tři části (dále se dělí na kapitoly)
  • Úvod je psán jakoby z pohledu spolužáka pana Bovaryho, hlavní příběh pak er-formou (pohled nezaujatého vypravěče)
  • Leitmotivem příběhu je konfrontace snů a představ s reálným světem, přičemž jsou oba tyto póly ironizovány (sny paní Bovaryové jsou pouhým sebeklamem, předurčeným ke zničení, a skutečný svět je vykreslen jako místo plné pokrytectví a přetvářky)
  • Analyzuje život měšťanstva, kritika lži, přetvářky, pokrytectví, vznik, růst a rozpad romantických iluzí
  • Konfrontace: svět snů X realita – oba světy jsou ironizovány, přeháněny
  • Zobrazuje útěk od skutečnosti k iluzím
  • Touha Emy po něčem velkém
  • Důraz na detail, umění psychologické zkratky a úspornosti výrazu, osudy postav jsou odrazem jejich povah
  • Ema Bovaryová – dcera bohatého sedláka, byla vychovávána v klášteře, povrchní, ovlivnila ji četba románů, touží po vášnivé lásce. Autor se zabývá jejím citovým životem, její citovým vývojem a proměnou, trpí v zajetí šedivého prostředí; od romantických postav se liší; není pasivní, o své lásce rozhoduje sama, z vlastní vůle
  • Karel Bovary – venkovský lékař, po cestování za nemocnými unavený, dobrák, ale slabošský a nectižádostivý
  • Mnoho filmových zpracování
  • Námětově podobné jako Anna Karenina (Tolstoj) a Nora (Ibsen)
  • Dílo bylo tvořeno několik let (Flaubert byl v té době finančně zajištěn) – velmi detailně a pozorně promyšleno a propracováno

Další poznámky:

Témata: Hlavním tématem tohoto románu je tragický příběh Emy Bovaryové, která se provinila tím, že neustále snila o něčem, co neměla (a co také docela dobře nemuselo vůbec existovat). Své nálady a deprese přenášela na ostatní, neustále se přetvářela a ubližovala lidem kolem, kteří by pro ni udělali první poslední.

Vedlejším tématem je příběh venkovského doktora Karla Bovaryho, který našel pravou lásku, která však žila jen v iluzích a snech a nehodlala se od nich oprostit. Bovary žil s pocitem, že je všechno v pořádku a že žije ve šťastném manželství. Dopad tvrdé reality, o níž neměl ani tušení, mu způsobil smrt.

Jelikož je román dílem kritického realismu, považují za celkové téma a současně za hlavní myšlenku tohoto díla kritiku měšťáctví, společnosti, která se honí za nesmyslnými hodnotami, manželství, lží a přetvářky.¨

Ema Bovaryová – mladá žena, která je zmatená a zklamaná z reálného života. Má dobrodružné a romantické srdce, které potřebuje dobrodružství a lásku, ale v manželství s Karlem Bovarym nalézá jen zklamání a nudu. Své touhy uspokojuje prostřednictvím drahého zboží a milostných avantýr, které ji ale nakonec doženou k sebevraždě.

Karel Bovary – mladý venkovský doktor, kterému ke štěstí stačí velice málo, a to pouze jeho žena Ema Bovaryová, kterou milkuje z celého srdce. Netuší nic o jejích problémech, či o její nevěře a až do poslední chvíle jejího života ji považuje za světici a nejlepší manželku, přítelkyni a matku na světě, i když ona jeho nesnáší.

Jelikož se jedná o stěžejní dílo francouzského realismu, autor zde vystupuje v roli objektivního vypravěče, který vnitřní stav postav nevysvětluje, ale popisuje na základě jejich vnějšího projevu.

Dílo bývá považováno za přelomové dílo světové literatury, a to díky své hlavní postavě – Emě Bovaryové, která se stala novým literárním typem hrdinky. Dala také podnět ke vzniku tzv. bovarismu, což je termín, který označuje útěk z reálného světa za svými iluzemi a sny.