Havel Václav – Audience

Životopis: [5.10.1936]

Český spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, zakladatel OF, poslední prezident Československa a první prezident České republiky.

Václav Havel se narodil v Praze roku 1936. Vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium. Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na škole technické. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil.

Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře „Eduard“, který se později stal základem hry „Ztížená možnost soustředění“.

v 60. letech považován za nejlepšího absurdního dramatika ve východním bloku – inspiroval se v realitě, která ho obklopovala

Další díla: Zahradní slavnost

 – Hugo Pludek – typický úředník

– boj o pozice mezi úředníky

– Hugo dostává vrcholné postavení

                  Vyrozumění

– jazyk Ptydepe – nikdo to nemůže přeložit, protože nemá potvrzení, ale potvrzení lze získat až po jeho přeložení (absurdita – začarovaný kruh – něco jako Hlava XXII)

– ředitel obdrží dopis, sekretářka to nakonec přeloží (a nakonec to odnese)

– ostrá kritika jazyka Ptydepe, boj o mocenské pozice

– Ptydepe symbolizuje marxismus-leninismus -> bylo to složité a nesmělo se to kritizovat – když se do toho někdo opřel, tak si to odskákal

        

Obsah:

Jednoaktovka napsaná v roce 1975 pro pobavení několika přátel, kteří se každoročně setkávali v létě na autorově venkovské chalupě.( – Normalizační tvorba)

Jednoaktovku Audience lze opět přiřadit k absurdnímu dramatu, jež se zabývá situací v totalitním Československu. Autor využívá svých osobních zkušeností a umisťuje děj hry do jednoho nejmenovaného pivovaru. Celé drama stojí na rozhovoru dvou hlavních hrdinů – sládka a spisovatele Vaňka, který je sledován tajnou policií. Svými díly se stal nebezpečným socialistické společnosti, proto nemohl dál vykonávat své povolání. Pracuje tedy v pivovaru jako pomocný dělník. Sládek si nechává zavolat Vaňka do své kanceláře. Je už mírně „pod parou“, neboť pije jedno pivo za druhým. Sládek spisovateli nabízí pivo, ten se ale velmi slušně snaží nabídku odmítnout. Podnapilý sládek nechápe, proč Vaněk tak málo pije. Sládek se začne vyptávat, co vlastně nynější pomocný dělník dříve vykonával za práci. Vaněk odpovídá velmi stroze, spisovně a zdvořile. Toto chování velmi kontrastuje s chováním sládka. Ten naopak zapomíná, na co se již ptal, často se ptá na již zodpovězené otázky, reaguje nepřiměřeně a vulgárně. Otázky směřují směrem, zda je Vaněk s prací v pivovaře spokojen a zda se zná s nějakými známými herci. Sládek neustále přemlouvá Vaňka, aby jej seznámil s „Bohdalkou“. Zároveň neustále zdůrazňuje své postavení a vyžaduje vděčnost. Václav Havel tímto naráží na fakt, kdy vzdělaní lidé vykonávají podřadné práce kvůli nesympatiím s režimem. Sládek Vaňkovi nabízí práci skladníka. Zde by totiž měl i čas na tvorbu divadelních her. Nezapomíná přitom zdůraznit, že právě sládek je ten, kdo ho kryje, a ten, kdo má moc. Varuje jej před stykem s Pavlem Kohoutem (divák tuto postavu vůbec nezná), kterého nazývá Holubem. Spisovateli se přiznává, že je ve styku s tajnou policií a že na něj donáší. Po Vaňkovi žádá, aby o sobě jednou týdně podával hlášení sám přímo jemu, a to písemně. Za tuto službu mu pak poskytne místo skladníka. Sládek doslova říká: „… co by ti to udělalo, kdybys mi to jednou tejdně hodil na papír? Za to ti snad stojím, ne? Budu nad tebou držet ochrannou ruku!“

Jak opilost stoupá, mění se i nálada hry. Sládek začíná spisovateli nadávat do „inteligentů“ a vzápětí jej označuje jako „kamaráda“. Nevyžaduje již žádná hlášení a zanedlouho usíná. Vaněk opouští kancelář, ale brzy se ozve klepání a vchází znovu do místnosti. Sládek se vzbudí, ale nic si nepamatuje. Začíná se Vaňka znovu vyptávat, co bylo jeho minulou profesí.

Dílo je inspirováno lidmi pokřivených charakterů, kteří se nebojí vyčkávat v ústraní a pak maximálně využít situace a z ní vyplývajících výhod. Zde nacházíme sládka, sympatizanta socialismu, jenž donáší na druhé a sám sebe staví do pozice věrného přítele. Prázdnota jeho slov je ve hře ještě zdůrazněna nezávazným žvaněním, které vychází z jeho úst, a častými odchody na toaletu a následným zapínáním si poklopce, což působí velice směšným dojmem.

Postavy:
Sládek – nadřízený Vaňka; může rozhodovat o umístění pracovníků v pivovaře (má rozhodovací pravomoci); bezcharakterní, opilec; i když je Vaňkovým nadřízeným snaží se mu podlézat, chce se mu svěřovat, touží po jeho přátelství, z toho plyne, že ve Vaňkovi cítí autoritu. Autoritu v něm cítí, protože nepodlehl, že není „slabý“ jako on.
Vaněk – spisovatel nucený pracovat v pivovaře, inteligent, intelektuál, autorovo alterego. – morální charakter člověka ->  zachovává si svoji důstojnost

V rozhovoru zmiňovány osoby tehdejší oficiální (Gott, Bohdalová) i neoficiální kultury (Kohout).

Místo a čas:
Sládkova kancelář. 70. léta 20. století (současnost napsání hry) – období totalitního režimu.

2. Kompozice

Jednoaktová hra.
Jednoduchý děj, střídání replik sládka a Vaňka. Krátké repliky a četné pauzy.
Absurdita děje (tragikomika) tvořena opakujícími se obraty – A nebuťe smutnej!, To jsou paradoxy, co? (souvislost kompozice s jazykem)
Skoky v tématech.

3. Jazyk

Vaňek mluví spisovně, sládek, jak mu „jazyk narostl“. Sládek mluví hovorově s nespisovnými výrazy (vulgarismy).
Nucená konverzace, která je udržována opakujícími se obraty.
Absurdita i v jazyce, kdy intelektuál v podřízené pozici svému nadřízenému vyká (neztrácí svůj charakter ani v těžké životní situaci). Sládek mu naopak celou dobu tyká.

4. Žánr

Absurdní drama. (Znaky viz výše.)
Tragikomedie.

5. Celkový smysl

-Absurdní hra o lepší život, který není možný bez změny společenských poměrů.
Poznání, že i když se poměry mění, lidé v nich ne. Přejímání názorů většinové společnosti se rovná ztrátě charakteru a vlastnímu odosobnění.

– Hra o morálce

Dílo ctí zásadu: Do ničeho se moc neplést, ale umět využít situace.

Ukázka:

Vaněk: „Já jsem vám opravdu velmi vděčen za vše, co jste pro mne udělal – vážím si toho, protože sám vím nejlíp, jak je takový postoj dnes vzácný – vytrhl jste mi tak říkajíc trn z paty, protože já vážně nevím, co bych si bez vaší pomoci počal – to místo ve skladu by pro mne znamenalo větší úlevu, než si možná myslíte – jenomže já – nezlobte se – já přece nemůžu donášet sám na sebe-“

Jedná se o mou první hru podobného ražení, proto jsem byl velmi zaujat a napjatě jsem poslouchal nahrávku až do konce. Hrdinové jsou z rozdílných společenských rovin, navzájem si nejsou schopni porozumět. Každý přemýšlí jiným způsobem a zajímá se o rozdílné věci.

Tato hra má jedinečnou myšlenku, opravdu se mi i kompozičně velmi líbila a hodnotím ji proto kladně. Nejvíce mě zaujalo, pro Havlovy hry typické, časté opakování frází (v tomto případě neustálé opakování sládkových otázek, na které již odpověď dostal, ale nebyl si je kvůli své opilosti schopen zapamatovat).