Hora Josef – Dvě minuty ticha

Analýza básně Prchavá chvíle

 ze sbírky Dvě minuty ticha od Josefa Hory

 

 

Tato práce se bude zabývat analýzou básně Prchavá chvíle z roku 1934. V první části uvádíme nástin života a předchozí tvorby Josefa Hory. V druhé části práce se zaměříme na samotný rozbor básně.

 

Josef Hora – život a dílo

 

Josef Hora byl významným českým představitelem proletářské poezie a reflexivní lyriky. Hora nejen rokem narození (1894), ale také vstupem do literatury představuje typický jev mezigenerační. Nelze ho ovšem spojovat bezvýhradně s předchozími generacemi, například s generací Neumannovou, i když zpočátku vstřebává její vitalistickou a potom civilizační vlnu. Začteme-li se pozorněji do jeho prvních básní, zjistíme doznívající echa lumírovská
a zřetelnou stopu poezie Sovovy i Březinovy
(Svoboda, 2008, s. 73). Nevěnoval se však jen poezii, ale i překládání a literární kritice. Jako jeden z jeho nejvýznamnějších počinů lze zmínit překlad Puškinova Evžena Oněgina. Specializoval se zejména na překlady z ruštiny, překládal i Lermontova a Pasternaka. Psal do kulturní rubriky Rudého práva, své první básnické pokusy uveřejnil pod pseudonymem Jan Hron v roce 1908 v ženském časopise Vesna.

Domníváme se, že především díky četným užitím biblických motivů měl Josef Hora velmi blízko k Josefu Seifertovi a Jiřímu Wolkerovi, například ve sbírce Dělnická madona. Sbírka Struny ve větru (1927) znamenala výrazný předěl v jeho tvorbě. Motiv času získal dominantní postavení, básně této sbírky byly nejen důvěrně lidské, ale měly současně kosmický charakter (Svoboda, 2008, s. 77). Roku 1929 se Hora rozešel s komunistickým hnutím, tento proces popisuje sbírka Deset let (1929). Pozdější sbírky – Tonoucí stíny (1933), Dvě minuty ticha (1933) a Tiché poselství (1936) jsou založeny na myšlence ryzího lidství. Horovy verše žijí z napětí mezi zemí a kosmem, vypovídají nejen o „vězení lásky“, ale také o „vězení slova, rozbité výkřikem hrůzy, bleskem krásy“; od nich směřuje cesta přes sbírku Domov (1938) ke skladbám jako Jan houslista (1939) a Zahrada Popelčina (1940) (Svoboda, 2008, s. 79).

Považujeme za podstatné zmínit, že kolem roku 1945 se Horova tvorba mění, což je patrné zejména v alegorické skladbě Život a dílo básníka Aneliho a v Zápiscích z nemoci.

Jiří Svoboda ve své studii Svár poezie s ideologií charakterizuje tuto změnu takto: Hora už není utopickým obrazem světa, jak tomu bylo v závěru první světové války. Poznání, k němuž dospěl nyní, je osudově spojeno s humanismem bez ideologického zabarvení a hesel. Možno říci, že jako básník vytvořil ve svém vývoji impozantní oblouk: dokázal se vrátit k původnímu východisku a znovu ho pro sebe objevit (Svoboda, 2008, s. 80).

 

 

 

Prchavá chvíle

Josef Hora

 

Květ za květem se rozevírá,

pták za ptákem se k nebi zved.

Byla jsi černá a jsi čirá

jak motýl, jenž mi na rty sed,

 

prchavá chvíle všehomíra,

jež můj jsi žár a můj jsi led,

jež umíráš, jak všecko zmírá

v rezavém listopadu let.

 

Vše bylo v tobě, vším jsi byl

vždy jenom tebou, chvíle chvil,

stokrát jsem zemřel a vždy znova

 

v tvém loži jsem se probudil

závratnou mocí tvého slova,

sestouplá s nebes chvíle chvil.

 

(Dvě minuty ticha)

 

 

Nyní se přesuneme k samotnému rozboru básně charakterizovaného z několika hledisek. Je zcela zřejmé, že báseň vykazuje určitou míru příznakových jazykových prostředků. Jedná se zejména o poetismy a knižní slova – zmírá, loži, zved – sed, vše, všecko, s nebes. Stylové rozlišení na rovině hláskoslovné by mohlo být vystiženo různými hláskovými variantami, např. zved – zvedl. Příznačné je časté užití tvarů slovesa být (jsi černá, jsi čirá, jsi žár, jsi led, vše bylo v tobě, vším jsi byl, jsem zemřel).

Z básně samotné i z výše uvedeného je patrné, že se jedná o styl umělecké literatury (umělecký styl) a o funkci estetickou. Součástí komunikačního záměru je estetická hodnota, kterou autor záměrně vytváří výběrem výrazových prostředků. Charakteristická je poetizace sdělení. Estetická funkce významně převažuje. Kromě ní se však účastní i další funkce, například velmi silná je funkce expresivní, jenž se zaměřuje na emoce a subjektivnost –  prchavá chvíle všehomíra, jež můj jsi žár a můj jsi led; stokrát jsem zemřel a vždy znova; v tvém loži jsem se probudil. Domníváme se, že estetická funkce je v této básni dána především jazykem, užitím příslušných jazykových prostředků, v podobě textu řazeného do strof, stejně tak jako v tematické rovině, díky obrazovým a zvukovým prostředkům, o kterých bude zmínka níže.

Uměleckost textu zde zajišťují především užité poetismy a básnické výrazové prostředky (tropy a figury), metaforika, sémantický potenciál jazyka, zvukosledy včetně užitých homonymních a gramatických rýmů, inverze a paralelismy. Je více než typické pro umělecký text, že je odstraněn referenční vztah k realitě. Nevíme, kdy se prchavá chvíle přesně odehrává, zda básník hovoří o přítomnosti, o minulosti, kde se nachází. Neposkytuje nám žádné informace o místě, času, prostoru, ani o sobě samém. Jsme vhozeni do víru jeho myšlenek, domněnek, pocitů a nálad, v nichž prchavá chvíle hraje hlavní roli. Báseň je bezpochyby mnohoznačná, nabízí se velké spektrum různých interpretací, což je také záměrem uměleckého stylu/ textu. Působí na rozum i cit a fantazii čtenáře. Jak jsme již zmínili, Josef Hora užívá jazyka spisovného, k dokonalému uměleckému vyjádření je však užito i jiných útvarů národního jazyka. Způsob využití jazykových prostředků je rovněž neobyčejně rozmanitý. Zejména ve veršované poezii, jako je tomu i zde, vystupuje jazyková stránka a její jednotlivé složky (rytmus a obraznost) velmi silně do popředí.

 

Zcela nepochybně stojí za zmínku zajímavá proměna Horových veršů v průběhu jeho tvorby. Od ranější uvolněnosti prvních básní přechází postupem času ke strofickému členění
a k téměř pravidelnému metru. Přibližně v této době začíná jeho trvalý příklon k sevřeným veršovým útvarům a sílí obrazná pojmenování.

Báseň je složena ze čtyř strof. V první strofě nalezneme střídavý rým (a,b,a,b), ve druhé strofě taktéž. Třetí strofa obsahuje rým sdružený (a,a,b) a čtvrtá rým střídavý (a,b,a). Také se v první strofě objevuje gramatický rým – zved – sed. Jedná se o sonet, který se vyznačuje strukturou 14 veršů s řazením: 4 – 4 – 3 – 3.

Nyní docházíme k analýze básnických pojmenování v jednotlivých strofách. Rozdělujeme je na figury, které primárně napomáhají uměleckému účinku a nemění význam slov, a na tropy (zástupky), zdůrazňující druhotné významy slov.

V první strofě květ za květem, pták za ptákem je epizeuxis, tedy figura, která označuje opakování stejných slov v jednom verši najednou za sebou. Slova, která označujeme výše za gramatický rým (zved – sed), mohou být i apokopou, neboli elizí, figurou, pro kterou je typické vynechání hlásky. Jak motýl, jenž mi na rty sed je přirovnání, tedy tropus, černotu
a čirost lze také chápat jako metaforu – byla jsi černá a jsi čirá – jedná se o kontrast, ať se chvíle snaží vypadat neproniknutelně, vidíme do ní (je zřetelná její čirost a průzračnost).

Druhá strofa obsahuje gramatický a homonymní rým – led a let, dále pak anaforu, figuru, jenž je charakteristická pro opakování stejných slov na začátku veršů – jež můj jsi žár, jež umíráš. Jež můj jsi žár a můj jsi led, značí, dle našeho úsudku, hybnou sílu autora, to, co jej brzdí, to, co jej rozvášní a opět zchladí. Všehomíra zde funguje jako genitiv slova vesmír, které k nám přišlo z ruštiny –  veš-mir jako veškerý svět.

Zajímavé je i samotné neobvyklé spojení rezavý listopad, které evokuje barvy podzimu – především červenou, hnědou a oranžovo-žlutou. Označením rezavý mohl však autor označovat i starou, zašlou, historickou dobu, minulost, dlouhou chvíli. Listopad by mohl být srovnatelný s podzimem života.

Ve třetí strofě najdeme další tropus, hyperbolu – stokrát jsem zemřel, nadsázku a zveličení, básník se pravděpodobně kvůli prchavé chvíli mnohokrát trápil. Pojmenování však nemusí značit jen smrt, ale například dlouhý ničím nerušený spánek.  Záměrně přehání skutečnost s cílem zdůraznit subjektivní závažnost. Stokrát jsem zemřel a vždy znova – právě vždy znova reprezentuje básnický přesah, tzv. enjambement a pokračuje další strofou –  v tvém loži jsem se probudil.

V básni se objevuje mnoho básnických přívlastků, všechny jsou však téhož druhu, a to epiteton ornans, jakási zdobná, v běžné řeči neužívaná adjektiva – prchavá chvíle, rezavý listopad, závratná moc, sestouplá (chvíle).

 

Bezesporu se jedná o subjektivně laděnou báseň, popis niterných autorových prožitků, jsou očekávatelné spíše motivy statické, popisné, děj neposouvající. Významný je motiv motýla a ptáka, jenž má svou volnost a neohraničenost, stejně tak jako samotná prchavá chvíle. Charakteristické je využití motivů vyjadřující základní přírodní živly: země, voda, vzduch, oheň. Se změnou v pojetí času dochází i ke změně ve stylizaci lyrického subjektu, k ustavičnému pronikání přírodních jevů a dějů do niterného prožitku a naopak prolnutí niterného stavu do přírodního a kosmického rámce (Křivánek, 1998, s. 5).

Domníváme se, že hlavním motivem Prchavé chvíle je vzpomínka, která ač je jakákoliv, zůstane v naší mysli a stále dokola si ji budeme vybavovat.

Další motivy, které v básni významně vnímáme, jsou nekonečnost, nesmrtelnost, neohraničenost a krása, kterou básník na prchavé chvíli obdivuje, ale zároveň nenávidí. Tématem je především rozjímání a subjektivní úvahy autora nad onou chvíli, která je nezachytitelná, černá – záludná, ale zároveň čirá – průzračná, nevinná, pokaždé nová
a nezkažená. Neopomenutelný je motiv času procházející celou básní. Hora začal velmi intenzivně pociťovat i zobrazovat život jako proud ve spojení s motivem času a prizmatem času pak vidí veškeré dění. Čas se mu stává zdrojem ustavičné změny, základním tématem, zorným úhlem, jednotící kategorií, jež propojuje niterné dění s děním objektivního světa (Křivánek, 1998, s. 4).  Úkolem času už není přímo symbolizovat pokrok světa, jako je tomu v raných sbírkách, čas je nyní zobrazován jako reálný proces plynutí, sjednocující motiv celé básně, neustále se vrací.

 

Slohový postup, základní linie výstavby v rovině jazykové a tematické, ono abstraktní schéma, které se realizuje v konkrétním slohovém útvaru, označujeme zde jako úvahový slohový postup, subjektivizovanou variantu postupu výkladového typického pro uměleckou sféru. Nevyčerpává problém, nepřispívá však ani k jeho řešení. Autor uvažuje nad jakousi prchavou chvílí, která mizí v nenávratnu, není zachytitelná a hmatatelná, přirovnává ji k motýlovi a ptákovi, uvažuje o ní na jednu stranu jako o žáru, na druhou stranu jako o ledu. Zároveň básník uplatňuje i postup popisný, který má zde volnou kompozici, dochází
k minimálnímu popisu oné chvíle – je černá a čirá, popisuje moc jejího slova.

Básník promlouvá k oné chvíli, oslovuje ji, ale záhy se přeměňuje do role, kdy je totožný s prchavou chvílí, říká: Vše bylo v tobě, vším jsi byl, jakoby z něho právě chvíle promlouvala. Báseň působí nostalgicky, autor pravděpodobně vzpomíná na chvíli, kterou nedbale promarnil, a změnila mu život, ukazuje, jak je její trvání minimální, jak bychom si měli vážit každé takové chvíle a nepromrhat tak minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky něčím, čeho bychom posléze mohli litovat.

 

Ve sbírce Dvě minuty ticha (1934) se autorova poezie obrací do nitra, k prchavým závratím duše. Na rozdíl od Halase či Holana neužívá novotvarů, archaismů ani složitých metafor. Dává přednost běžnému slovníku a jednoduchým přirovnáním. Podobně jako v poezii Karla Tomana, se smyslově názorný obraz spojuje s plynulou melodií – ne však v prosté harmonii, ale s vnitřními proměnami, zámlkami. Abstraktní pojmy, jako je čas, den, chvíle, se spojují s konkrétními ději, pojmenovanými určitými slovesy (Lehár, 1998, s. 632).

 

Josef Hora byl nepochybně básníkem význačným, nicméně jak uvádí Křivánek: Pro tvrzení, že Hora jako básník stojí osaměle v proudu literární tradice, svědčí i fakt, že přes velkou dobovou čtenářskou popularitu a obecně přiznávanou uměleckou hodnotu nenašla jeho poezie výrazné podoby dalšího rozvíjení. Hora zemřel bez následovníků, pokračovatelů
i epigonů. Stopy jeho vlivu nalezneme snad jen v reflexivní poezii Hrubínově. Vývoj poválečné poezie však směřoval jinam a Horovo dílo bylo znovu vykázáno do samoty
(Křivánek, 1998, s. 5).

 

 

Literatura:

 

HORA, Josef. Dvě minuty ticha. Praha: Fr. Borový, 1934.

KŘIVÁNEK, Vladimír. Samoty Josefa Hory. Tvar. 1998, (15).

LEHÁR, Jan, Alexandr STICH, Jaroslava JANÁČKOVÁ a Jiří HOLÝ. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 978-80-7106-963-8.

SVOBODA, Jiří. Svár poezie s ideologií: K básnickému vývoji Josefa Hory. Bohemistyka. 2008, (1-4). ISSN 1641-9893.