Hrabal Bohumil – Obsluhoval jsem anglického krále

Autor: (1914-1997), narodil se v Brně, později stěhování do Nymburka, matka si našla nového manžela- předobraz strýce Pepina- správce pivovaru, vystudoval práva

-pracoval jako písař, úředník, skladník, výpravčí, obchodní cestující

-po válce pracoval v ocelárně- těžký úraz hlavy

-jevištní technik v divadle

-tragická smrt- pád/skok z okna

I. 60. léta

-převážně povídky

-typ hrdiny- člověk z periferie společnosti, hospodský typ- lidé žijící zajímavý život, ale v nitru jsou ryzí- musíme to objevit

Perlička na dně– tou perličkou je ryzost, cit

-hrdinové jsou něčím posedlí- vášeň- koníček, ženy, pivo…

Pábitelé– neologismus- pábit- vábit

– vypravěčská metoda- epizody spojené vypravěčem- přenáší nás do jiného prostředí- metoda koláže

Taneční hodiny pro starší a pokročilé– jedna nedokončená věta- surrealismus

-stařík vypráví mladé slečně o svém bohatém a zajímavém životě- ale jinak šedý a nudný život

-Ostře sledované vlaky– novela, souvislý příběh, období druhé světové války

-hlavní hrdina: Miloš Hrma- problémy s erekcí, umře při partyzánské činnosti

-tragikomické, první oscarový film Menzel

II. 70. léta

-Hrabal se stává nepohodlným autorem, o 5 let později chválí KSČ-> může publikovat, ale přichází o příznivce

-jeho knihy vychází v exilu, samizdatu i oficiálně- každé vydání je jiné

Obsluhoval jsem anglického krále

Příliš hlučná samota: filozofický román, inspirace sběrné suroviny

-symbolika drcení- světoví autoři, Lenin, Marx

-hlavní hrdina Hanťa- zachraňuje vzácné knihy-> proti své vůli vzdělán

-i když bydlí sám, není osamělý- pořád nad něčím přemýšlí, vzpomíná, pak je přeřazen na jinou práci, protože je neproduktivní – vyhnán z prostředí, které měl rád- nevlídnost doby

Kontext: současníci Milan Kundera (Žert), Vladimír Páral

Vladislav Vančura: lidskost, laskavé vylíčení charakterů- Rozmarné léto

Ota Pavel: Jak jsem potkal ryby, Smrt krásných srnců– hrabalovské charaktery- Pan Prošek

Děj: Děj knihy začíná před druhou světovou válkou. Hlavní hrdina pikolík Jan Dítě velmi ovlivněný setkáním s jedním obchodním cestujícím se rozhodne, že bude bohatý a úspěšný. Svou výšku si kompenzuje penězi, kupuje si prostitutky, ke kterým je něžný a pozorný a obkládá je květinami.

Po incidentu s jednou z těchto dam v hotelu, kde pracuje, je nucen změnit místo a odchází do hotelu Tichota, kam se jezdí bavit elita státu. Jeho nadřízeným je vrchní Zdeněk, který Jana velmi ovlivní a stane se jeho vzorem. Po té, co je Dítě křivě obviněn z krádeže Pražského Jezulátka, musí opět změnit působiště.

Je zaměstnán v pražském luxusním hotelu Paříž, kde se setkává s panem vrchním Skřivánkem, který obsluhoval anglického krále. Od něj se Dítě učí, jak být tím nejlepším vrchním. Jednoho dne je v hotelu pořádána večeře, které se účastní i habešský císař. Číšník, který má císaře obsluhovat, propásne ten správný okamžik a Dítě se chopí iniciativy a císaře celý večer perfektně obsluhuje, za což je oceněn řádem.

Starší číšník, který původně měl tuto funkci vykonávat, je na Dítěte naštvaný, navíc je Jan obviněn z krádeže zlaté lžičky (která, jak se pak ukáže, pouze uvízla v odpadu). Pod tlakem událostí se Dítě pokusí spáchat sebevraždu, ale naštěstí je vrchním Skřivánkem zachráněn. V hotelu však musí stejně brzy skončit, protože ho ostatní odsoudí za jeho poměr s německou učitelkou tělocviku.

Je okupace a Dítě obsluhuje v nacistické „šlechtící stanici“ kdesi u Děčína. Zde se znovu setkává s Němkou Lízou, zapálenou nacistkou. Chce si ji vzít za ženu, a tak musí prokazovat, že je schopen a hoden oplodnit árijskou ženu. Jejich manželství je v krizi, jelikož Líza myslí jen na stvoření „dokonalého Němce“ a narození syna Siegfrieda, který je mentálně zaostalý a baví se jen zatloukáním hřebíků, je pro Lízu velkým zklamáním.

Líza odjíždí vypomáhat na frontu a svému muži nechává sbírku velmi cenných židovských známek, které mu po válce mají zajistit bohatství. Dítě však má výčitky z toho, že jsou to známky po mrtvých židech, a také tuší, že pokud Německo prohraje válku, bude označen za kolaboranta. Má proto ohromnou radost, když je omylem zatčen místo Zdeňka, zapojeného do odboje. Líza zahyne při jednom bombardování, což Dítěte velmi zarmoutí. Je po válce a on si za peníze utržené prodejem známek kupuje starý lom, kde staví nejluxusnější hotel v republice.

Přichází rok 48, hlavnímu hrdinovi je zabaven majetek a je umístěn do „tábora pro milionáře“. Režim je zde velmi volný a všichni jsou tam v podstatě spokojeni. Jediné, co Jana trápí je, že ho přední hoteliéři nevzali mezi sebe, ačkoliv se jim svými schopnostmi vyrovnal.

Po rozpuštění tábora odchází Jan na nucené práce do lesa, kde se seznamuje s učitelem francouzštiny a lehkovážnou pražskou dívkou, ze které se pod vedením tohoto profesora stává postupem času okouzlující inteligentní dívka.

Jan stále více pociťuje potřebu samoty, a tak odchází do pohraničí, dělat cestáře vysoko v horách. Zde začne ze samoty poněkud blouznit, přesto je šťastný a psychicky se smiřuje se smrtí. Rozhodne se ovšem ještě předtím sepsat svůj životní příběh…

 

Citace:

Můj názor:

– jazyk hovorový, stavba textu podobná mluvené řeči (nekonečná věta), překotnost, odbočky

-čistý údiv a nadšení ze života, ale i upřímné zděšení nad hrůzami- obludnost, která někdy hraničí s tragikomičností

– hlavní hrdina má komplex z toho, že je malý-> ctižádost, hodně zaměřený na peníze- vývoj postavy- na konci je skromný, vyhledává samotu

-lidskost- cit pro krásu žen, radost ze života

-dlouhé věty

-opakující se fráze: „a tak se neuvěřitelné stalo skutkem“, „Dobře poslouchejte, co vám teďka řeknu…“

-to, co se zdá původně jako nešťastný zásah osudu, přinese hrdinovy štěstí- pokora před životem

-ichforma

-symbolika jméně- Dítě, následné poněmčení na Ditie

-není nijak zapálený nacista, přesto se obdivuje ideálu nadčlověka, touží po dokonalosti

-náznaky fantaskních prvků- hostina pro císaře apod.

-vliv surrealismu, automatický text

-rámcová kompozice- pět kapitol- každá uvozená větou „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.“

– pábitel: pozoruje svět a vypráví ho zabarveně, zpřeházeně, nikoli objektivně, citlivost k okolí

Jazyk:

Rozvíjí se tu vypravěčská metoda, založená na nespoutaném a nepřerušeném mluvním proudu. Projev vypravěče je ovšem přizpůsoben psychologii postavy – naivní úsilí o posun na společenském žebříčku – mísí se prvky obecné čj, slangu a profesní mluvy. K mluvenému projevu odkazuje i oslovení čtenářů – každá z pěti kapitol začíná větou: „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.“

Hlavní hrdina:

Vypravěč a hlavní hrdina příběhu se jmenuje Jan Dítě. Už jeho pouhé jméno v nás evokuje jakýsi pocit naivnosti a metaforicky předznamenává, že celý příběh je vyprávěn z velmi bezprostředního a nekomplikovaného pohledu dítěte. Dítě, je nejen díky své výšce téměř celoživotně pronásledován pocitem méněcennosti a snaží se za každou cenu dosáhnout kvalit těch nejlepších z nejlepších. Jeho šťastná hvězda, která ho provází životem, mu postupně nabízí vše, po čem prahne – slávu, bohatství, věhlas jeho podniku, lásku krásné ženy – ale vždy ve špatnou chvíli. Dítě se nikdy necítí delší dobu šťastný, neustále po něčem touží a usiluje o to, ale jakmile toho dosáhne, zjišťuje, že předmět jeho touhy už pro něj není žádoucí, protože nepřináší trvalé uspokojení. Společnost navíc tímto hrdinou opovrhuje, protože jej vidí jako bezpáteřního člověka, který pouze využívá situace a staví se na stranu silnějšího. Důležitý je moment, kdy Dítě začíná sympatizovat s nenáviděnou německou menšinou, protože si naivně myslí, že zde může začít znovu a vydobýt si ono vytoužené společenské postavení. Zneuznán a opovrhován se na závěr své životní pouti octne na pomyslném okraji společnosti, izolován od světa, který dříve tak zbožňoval, a jedinými přáteli mu jsou jeho zvířátka (tohle se ve své idyličnosti blíží až kýčovitosti). Zde se již nesnaží vyrovnat nikomu, jen sobě samému.
Čtenář musí zpočátku mít proti přespříliš snaživému a hrabivému hlavnímu hrdinovi jisté výhrady. Dítě může u někoho svou posedlostí být důležitým vzbuzovat i odpor. Jak se ale v příběhu dostáváme dál, zjišťujeme, že Dítě pouze vedl nevydařený život, kdy se paradoxně snažil potlačovat vlastní přirozenost, což vedlo ke katastrofickému vyznění všech jeho snah. Ironií osudu se mu nakonec vydaří vše, po čem kdy toužil, záhy se ale tyto výdobytky znovu rozplynou. K závěru knihy už necítíme nic jiného než lítost – soucítíme s člověkem, který nikdy nebyl schopen být šťastný a částečně chápeme i všechny jeho prohřešky.
Dítě není hlavním hrdinou s pevně danými povahovými rysy, je to spíše postava, která představuje směsici životních postojů a především pocitů.

Hlavní hrdina nám vypráví příběh, ale bez jakýchkoli emocionálních projevů. Vše je vyprávěno věcným stylem, který nám brání vytušit pocity hlavního hrdiny. Vše je vyprávěno tak, jako by se ho to ani netýkalo (př. když našel svou ženu bez hlavy), zní to skoro až komicky.

Ačkoliv se nejedná o žádný literární experiment a příběh je reálný, významnou roli zde hrají taky neskutečné a fantastické prvky – habešskému císaři je připravena hostina, pro niž kuchaři připraví krajovou specialitu – ryby zašité do krocanů, krocany zašité do antilop a to vše nacpané do velblouda – Siegfried už jako kojenec a batole vbíjí kladivem hřebíky do podlah atd.