Jak dlouho?

Ráno mě probudí písnička od skupiny Nightwork, kterou jsem si večer nastavila jako budíček. Vytáhnu mobil z nabíječky, pustím v pokoji televizi a jdu se do koupelny osprchovat. Ve sprše si zapnu rádio, nechám na sebe půl hodiny téct proud vařící vody a zpívám si nejlepší songy z Evropy 2. Pak už ale musím vylézt ven. Naše sprcha „tropický déšť“ dokázala během mého sprchování celou koupelnu zaplnit mlhou z horké vody. Nedá se tu dýchat a nevidím ani na krok, a tak zotvírám všechna okna, aby se trochu vyvětralo. Zabalím se do nově vyprané veliké osušky a pustím se do každodenního rituálu před zrcadlem. Řasenka, tužka na oči, stíny, make-up, pudr a lesk na rty jsou přece samozřejmostí, bez kterých bych se na ulici nemohla ani ukázat. Vyžehlím si vlasy, ale výsledný efekt se mi nelíbí, a tak si je raději natočím kulmou. Konečný účes natužím tužidlem a přelakuji, aby mi déle vydržel. Samozřejmě se pořádně nasprejuji deodorantem a nakonec se navoním. Během tohoto zkrášlování na mě ale od oken táhne studený ranní vzduch, a tak si zapnu topení, abych nenastydla. Okna ale ještě nechám otevřená, protože by se tu jinak nedalo dýchat kvůli laku na vlasy a voňavkám. Když jsem konečně se svým vzhledem spokojená, hodím osušku do koše na špinavé prádlo a jdu se obléknout, což mi zabere dalších dvacet minut, protože absolutně nemám co na sebe. Budu muset po škole navštívit nějaké obchodní centrum a koupit si nové džíny a pár triček. Tento plán mi samozřejmě hned zvedne náladu. Zavolám tedy kamarádce, jestli by nejela se mnou, a když souhlasí, stihneme ještě zdrbnout ty blbce z naší třídy. Zatímco se se spolužačkou vybavuji, skočí ke mně na pohovku náš pes Hugo. Podrbu ho a jdu do spíže pro jeho dnešní porci masa. Otevřu kapsli se žrádlem, obsah mu nasypu do misky a přitom se stále s kámoškou vybavuji. Nějak se u toho zapomenu, a když po čtvrt hodině zjistím, kolik je hodin, rychle se s ní rozloučím a vypadnu z domu. Jelikož jsem se nestihla nasnídat, koupím si před autobusovou zastávkou bagetu na svačinu a croissant místo snídaně. K tomu plechovku koly a pytlík bonbónů pro dlouhou chvíli ve škole. V autobuse mi ještě naštvaně zavolá máma, která právě přišla domů z noční, že jsem zase nechala v pokoji zapnutou televizi a v koupelně otevřená okna, puštěné topení a ve sprše rádio. Aby se nezbláznila, co na tom záleží!

Takhle nějak může vypadat ráno jedné mladé slečny. Ráno, které je určitě velmi pohodlné. Pohodlné, ale také strašně neekologické a neekonomické. Kolik lidí se asi takhle chová? Možná že nikdo se nechová přesně takhle, ale kolik lidí se například sprchuje déle než by muselo? A co taková ta velmi pohodlná a praktická balení po jednom kuse, ze kterého nám zbude neuvěřitelné množství odpadků? Proč se nechováme aspoň trošku ekologicky, když víme, jak to naši přírodu ničí? A proč tolik hýříme vodou a elektřinou? Všichni mluví o tom, jak musíme naše životní prostředí chránit, ale proč se o tom jen mluví a nikdo nic nedělá? Jak dlouho tohle chování ještě naše milovaná zeměkoule vydrží? Jak ještě dlouho?

Autor: Julie Krulišová