Jde upravená slečna v bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách a potká jinou upravenou slečnu v bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách. „Už jsi viděla tu novou holku? Tamhle jde! Ta v té bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách,“ řekne slečna v bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách. „Počkej, myslíš tu v té bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách nebo tu v bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách?“ odpoví druhá slečna v bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni… Dost, myslím, že to už stačí. Avšak nějak podobně si představuju přestávku na jedné z těch škol, kde pro studenty zavedli jednotné školní uniformy.
Nemyslím to zle. I mně se ze začátku líbila představa oblečení á la sexy školačka a navíc konečné vyhynutí povrchních posměšků typu: „Ty vole, čum co si to zas vzala za svetr.“ Ale naprosté splynutí všech studentů, všech tak dokonale se odlišujících inteligentních krásných a hodných mladých lidí do jednoho obrovského bílo-černo-hnědého fleku, ztracení identity, jednolitý dav proudící chodbami – tato druhá strana mince u mě jasně převážila tu první. Pro nějaké lidi je to i otázka sebehodnocení, pořád posloucháme, jak je důležité, abychom sami sebe měli rádi, abychom byli sami se sebou spokojeni, tak prostě někdo na to jde přes vzhled. Připadá mi důležité, že si ten čtrnáctiletý člověk, který ještě nemá tolik možností rozhodovat o svém životě a pod rukou rodičů a zákonů musí dodržovat spoustu pravidel, může alespoň každý den svobodně rozhodnout, v čem se chce ukázat světu. Přece i Voskovec s Werichem ví, že „je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka“.
A nakonec, není nad to každé ráno stát půl hodiny před otevřeným šatníkem, stále se prát s těmi zničenými dveřmi od skříně, které se pořád zavírají, a probírat se všemi kousky šatstva za účelem najít to nejlepší. Neexistuje totiž možnost obléknout si to první, co přijde pod ruku, každý si musí všimnout, jak to skvěle padne, jak je to sladěné, jak je to sexy. Příšerný pocit, ztratit se v davu. A tak každé ráno v hlavě i naživo před zrcadlem zkoušet nové a nové modely, odhazovat nehodící se kousky za sebe, každé ráno zažívat narůstající pocit zoufalství, frustrace, vzteku a méněcennosti. Po mrknutí na hodiny a zjištění, že za 5 minut odjíždí autobus do školy, se hystericky začít přehrabovat v hromadě oblečení na zemi, zkušeným okem teenagera, co nejlépe pracuje pod tlakem, vylovit a dobře zkombinovat pěkné kousky oblečení a spokojeně vyběhnout z bytu. Vyběhnout v bílé košili s knoflíčky, hnědé skládané sukni, černých podkolenkách a hnědých polobotkách. A ztratit se v davu…
Autor: Julie Krulišová