Kolář Jiří – analýza apokalyptiky v Jásajícím hřbitově (ze sbírky Prométheova játra)

Zaměříme-li se na tématiku funerální a apokalyptickou obsaženou v Jásajícím hřbitově, jistě si ihned všimneme již samotného názvu oddílu Prométheových jater – Jásající hřbitov. Toto evokuje samo o sobě jistou rozporuplnost. Na jedné straně máme hřbitov jako místo posledního odpočinku nebožtíků, jako místo, kde by se většina jedinců (se zdravým rozumem) nechtěla procházet jen pod noční oblohou a za tmy. Na straně druhé nám však oponuje jásot tohoto místa. Prvoplánově lze tedy usoudit, že by onen jásot pramenil z osazenstva hřbitova – z duší nebožtíků. Vždyť v nejednom příběhu mrtví ožívají a křepčí na svých vlastních náhrobcích a hřbitovech.

Odstoupíme nyní od samotného názvu a zaměříme se na funerálnost a apokalyptiku v textu samotném. Jásající hřbitov je řazen jako výbor z deníku. Samotný motiv času, který čtenáři postupně plyne pod rukama a očima je bezesporu motivem přibližující konec světa. Nemusí jít o svět jako celek, může se jednat o svět jednotlivce. Ubíhání času vždy symbolizuje jistou konečnost něčeho. V Máchově Máji symbolizovaly kapičky padající od stropu cely blížící se popravu – tedy konec světa Vilémova. Podobně nám může apokalyptické dopady času připomenout i panika kolem prosince 2012, kdy mnoho lidí uvěřilo eschatologům, že přijde konec světa, že svět skončí spolu s mayským kalendářem. Čas krátící se lidstvu vyvolával hysterii a nejistotu. Tito lidé (naštěstí) pravdu neměli, ale připomínají nám konečnost tohoto světa a možnost konce naší civilizace.

Motiv hřbitova je (krom názvu) v textu několikrát zmíněn a obsažen. Slovo HŘBITOV je prvním slovem v básni Taková je tu zem (spadající pod deníkové datum 29. duben). Celá báseň je motivována hřbitovem a hřbitovní tématikou. Jisté negativum můžeme vycítit z pasáže …zvláště v tomto věku/jemuž není nic svato,/který vraždí, aby umlčel,/loupí, aby zotročil,/hřeší, aby svaloval vinu,/v tomto čase hrdin/a bez paměti,/jaký to hřbitov,/když lpí tolik na mrtvých,/pro něž vědět a nepromluvit/bylo páchat zločin,/ustoupit a podrobit se,/bylo olupovat,/uchylovat se v samotu/a umírat bez boje/bylo zrazovat –/Boha, děti, sebe. Máme zde opět rozpor hřbitova jako místa odpočinku a hřbitova jako místa uchování paměti. Lidé pohřbeni na hřbitovech si „pamatují“ jiné morální zásady, než které dodržují jejich nástupci. Lze usuzovat, že morálka lidí pohřbených převyšovala morálku lidí žijících (…když lpí tolik na mrtvých,/pro něž vědět a nepromluvit/bylo páchat zločin,/ustoupit a podrobit se…). Jestliže však lidi žijící vede jiná morálka, horší morálka, mohou přivést svou společnost ke konci. Opět zde vystupuje myšlenka apokalyptická, myšlenka konce světa několika jedinců. Jestliže skončí společnost, její členové skončí s ní a budou nahrazeni jinými lidmi žijícími. Sami se stanou těmi mrtvými, kteří nesou svou paměť alespoň pod náhrobní deskou.

Druhou básní, na níž se zaměříme, je báseň Termiti (také 29. duben). Vyloženě zde není přiblíženo žádné z našich témat, ale při menších asociacích je můžeme odhalit či domyslet. …Ohlodají až na kost/živého jako zdechlinu,/pro cokoliv a kohokoliv,/jsou nejspokojenější,/když mají vše/orazítkované,/černé na bílém. Jestliže společnost přistupuje ke svým jednotlivým členům jako k termitům pracujícím do úpadu, jako k termitům živícím se cizím neštěstím pro vlastní blaho, nejedná se o neúnosný krach společnosti? Nejedná se o další příznak jakési malé apokalypsy, která se nám ukázala již v předchozích řádcích? S největší pravděpodobností i zde lze číst mezi řádky varování před koncem světa určité společnosti, která funguje tak, jak funguje, v této básni popsaná, termití kolonie.

Na závěr se lehce zaměříme ještě na jednu báseň ze dne 29. dubna. Jde o báseň Bez návratu (Z. Sklenářovi). Již otevřeně zde zaznamenáváme motivy mrtvých a praporů krvavě zbarvených, což ihned evokuje smrt. Nikdo se nevrátil odněkud, ale všichni toužebně otáčeli hlavou zpět. Andělé kráčeli vpředu a s vavřínovými ratolestmi položenými přes ramena je odváděli do nenávratna. Nevíme přesně, o koho šlo či jaký byl počet (víme pouze, že …plná obloha jich byla, když odcházeli.), ale můžeme si přesně domyslet, kam je andělé odváděli.

Smrt, hřbitov a čas evokující konec světa prostupují skrytě i otevřeně Jásajícím hřbitovem. Zde je pouze jeden z možných výkladů. Je stručný, je rozsahově omezený, ale sleduje linku výrazných vložení těchto motivů.