Léto skončilo, stmívá se dřív…

Ručička hodin se lenivě sune na vysněnou pozici. Spolu se spolužáky odpočítáváme doslova po vteřinách čas zbývající do konce odpoledního semináře. Profesor Kalivoda je nejen neskutečně nudný, ale i urputný, co se svých hodin týče. Neexistuje, aby pustil žáky, toužebně vyhlížející z oken, byť jen o pět minut dříve před zvoněním. Stačí jeden pohled na skomírající třídu a hned mu musí být jasné, jak studenty svým  poutavým a nesmírně zajímavým výkladem zbavuje ideálů na příjemně strávené odpoledne někde v parku, uprostřed právě probíhajícího podzimu. Zvoní! Všichni rychle sbírají své věci a co možná nejrychleji opouštějí třídu. Hlavně, aby si mě tu ještě ten protiva nenechal a nenutil mě mazat hustě popsanou tabuli, pomyslí si snad každý.

Vycházíme ze školy. Sešeřívá se, jak jinak. Nejsem jediná, které podzim už stejně „ leze na nervy“. Stereotyp všedních školních dnů je v toto roční období doplněn o „příjemné“ zpestření: ráno za tmy přicházet do školy a odpoledne, jakoby probíhala výuka v nočních hodinách, v šeru opět domů. Deprese přichází snadno a rychle i na ty nejvytrvalejší optimisty.

Nastupuji do tramvaje, stejně jako každý čtvrtek je přeplněná důchodci vracejícími se bůhví odkud. Občas pojímám podezření, že se snad koná hromadný přesun z nějaké reklamní předváděcí akce. Každý drží v kostnatých rukou nacpané igelitky z řetězců různých značek. Neřeším ani to, že se uličkou téměř nedá projít, jako spíše nadšenou konverzaci lidí podobných mé babičce a dědečkovi, kteří si nemohou vynachválit, kolik ušetřili a jak výhodně dnes přeci nakoupili! Konečně přichází na řadu i má zastávka, raduji se v duchu. Teď už jen projít podchodem, obejít dětské hřiště, překonat stoupání ulicí a budu doma. Čeká na mě ovocný čaj a k tomu pár úžasných babiččiných skořicových sušenek, těším se!

Sešla jsem pár schodů, zabočila do tmavého podchodu naplněného podvečerním šerem a mlhou. Kromě všudypřítomných graffiti a malůvek hýřících barvami v podchodu nikoho nevidím. Zhruba v polovině své cesty tunelem začínám pociťovat propichující pohled v zádech. Znejistila jsem, zrychlila krok. Rytmické klap, klap sice stále sílilo, já však nemám odvahu otočit hlavu a ocitnout se tváří v tvář svému pronásledovateli. Kolikrát jsem slyšela o přepadení v podchodech, kolikrát si představovala podobné situace a snažila si připravit případné reakce. Měla jsem jít jinou, tou delší, ale možná bezpečnější cestou. Život je jedna volba za druhou. Proč jsem neposlechla svůj napovídající šestý smysl, který někde vzadu v hlavě začal křičet na poplach, když jsem do potemnělého podchodu vcházela?! Kroky jsem slyšela bezprostředně za sebou a celé tělo mi hořelo panikou. Mlha se líně převalovala u druhého konce podchodu a já zoufale toužila ponořit se do ní, splynout s ní a zmizet z očí tomu, kdo mi nemilosrdně „šlape na paty“. Z nepřítomného přemýšlení mě vytrhl neznámý hlas:

„Počkejte! Stůjte!“ ozvalo se pronikavě podchodem.

Tato slova na mě však měla naprosto opačný účinek, než ke kterému mě mužský hlas chtěl přimět. Ještě více jsem zrychlila tempo, teď už jsem skoro běžela. Něco mě ale přesto láká, abych se otočila. Že by opět ten známý hlas odněkud zezadu? S očekáváním se otáčím a vidím malého staříka s mým (ano, opravdu je to můj) oblíbený barevný deštník! Obraz hrůzného násilníka se rozplynul při pohledu na milého postaršího pána.

Promlouvá: „ Slečno, nezlobte se, jestli jsem Vás vylekal, jen Vám chci dát deštník, který jste si pravděpodobně zapomněla před chvilkou v tramvaji…“ A mile se usměje. Ten úsměv je srdečný, připomíná mi mého dědečka.

Protentokrát jsem měla štěstí, co se ale může stát někdy příště, obzvlášť, když se stmívá čím dál dřív?!