Ležím v posteli, když v tom se najednou pokojem rozezní zvuk sirény.
Drnčivá melodie se ozývá po celém pokoji, ovšem ne z důvodu, že někde hoří. Ten zvuk vydává můj mobilní telefon. Nastala ta kýžená minuta, která odbíjí šestou hodinu ranní a nutí mou postavu k pohybu. Marně silou vůle tlačím ručičky na ciferníku opačným směrem. Nakonec se prěce jen přemůžu, vstávám, provádím nutnou ranní higienu, do tašky naházím milované učebnice a vydám se vstříc osudu s očekáváním, co přinese dnešní den.
Na autobusovou zastávku přicházím jako vždy na poslední chvíli. Nenápadně se tlačím dopředu a doufám, že se mi podaří ukořistit jedno z posledních míst k sezení. Po půlhodinové cestě v přeplněném autobuse se konečně dostávám do ještě více přeplněného metra a pokračuji na cílovou zastávku. Rychle vyskakuji z metra a tlačen davem se dostávám do školy. Vyndavám svou Opencard a procházím turniketem. Nezapomínám pozdravit dozor a pospíchám ke své šatní skříňce. Při přezouvání se mi dere do hlavy myšlenka ,,sakra kde zase jsme?´´ Naštěstí se mi většinou v šatně daří potkat někoho ze třídy a společně se vydáváme do učebny.
Příchod do třídy komentuji zvoláním: „Ahoj! Čau! Zdar!“ S nadšením pozoruji mé spolužáky spící na lavicích, snažíc se dohnat toužené minuty spánku. Pohodlně se usadím na své oblíbené, dřevěné, rozviklané židli a mohu nerušeně pokračovat v debatě se svým sousedem o výsledcích zápasů anglické a španělské fotbalové ligy.
Po zazvonění zvonku napjatě čekáme na příchod kantora a na to, co se bude dít. První hodina je kámen úrazu, a to nejen pro mě. Ačkoli se tvářím jako inteligentní student střední školy a působím dojmem, že vše chápu, šedá kůra mozková stále spí. Následující hodiny se snažím o aktivní účast v předmětech jazykových, ovšem jediné, co ze mně vyzní, je ohlašující stav hladu. V touze se najíst, sleduji netrpělivě hodinky a modlím se, aby již byla přestávka. Během ní rychle balím učebnice, pospíchám na záchod a konečně do sebe házím svačinu.
Dalším důležitým bodem dne je samozřejmě oběd. Do té doby sedím v lavici, píši si poznámky, naslouchám hlasů učitelů a věřím, že alespoň něco se mi v hlavě usadí. Po zazvonění se řítíme sprintem po schodech do jídelny, kde doufáme, že náš oběd bude k jídlu. S neidentifikovatelným pokrmem na talíři sedíme u stolečku a určujeme, kdo první to záhadné veledílo ochutná. Po zjištění, že jídlo skutečně není otrávené, se do něj s „chutí“ pouštíme.
Poslední dvě hodiny jsou dějepis a fyzika, která mi stále ještě nepřirostla k srdci. Opět pozorně poslouchám profesory. Díky rušícím podnětům to jde více než těžce. Jsem smířen s tím, že v úterý se již nic nového nedozvím, a tak se snažím tvářit nenápadně, což se mi stejně nedaří.
I přes nekonečné minuty se konce hodiny přece jen dočkáme, už nás nic nedrží zůstávat ve škole déle, než je nutné. S nadšením, že je před námi konečně zasloužený odpočinek, jdu na autobusovou zastávku a počátkem nástupu do autobusu popoháním tento stroj se slovy „Dál od školy, dál…“