Neruda Jan – Povídky malostranské

Jan Neruda- Jan Neruda se narodil v Praze na Malé Straně v domě U Dvou slunců v rodině vojenského vysloužilce. Dětství, strávené v bídě, se mu nesmazatelně vrylo do paměti. Právě odtud se bere Nerudův smysl pro společenskou nerovnost a křivdu, porozumění pro osudy chudáků odsunutých na okraj společnosti. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu, později přešel na staroměstské Akademické gymnázium, kde poznal své pozdější literární druhy Vítězslava Hálka a Gustava Pflegra Moravského.

Po maturitě vystřídal několik krátkodobých zaměstnání: byl úředníkem i učitelem (mezi jeho žáky patřil Jakub Arbes).

Citlivě vnímal revoluční rok 1848, kde veškeré naděje českého národa na svobodu ztroskotaly a nastoupil přísný Bachův absolutismus. Na univerzitě přerušil studium práv i filozofie, protože se musel po otcově smrti starat o rodinu. Začal tedy psát pro noviny a novinářem již zůstal do konce života. Možná jej novinářská práce obrala o čas k vytvoření velkolepých románů, na druhé straně mu však umožnila dokonale poznat českou společnost a její charakter. Jen málokdo měl tak jasno v národně-politických procesech, které tehdy v českých zemích probíhaly.

Roku 1858 se Neruda podílí na vydání almanachu MÁJ (1858), jímž se představila nová generace autorů (Vítězslav Hálek, Adolf Hejduk, Karel Sabina, Karolína Světlá aj.). Ve stejném roce vychází jeho první sbírka Hřbitovní kvítí (1857). Kritika ovšem básníkovy verše odsoudila jako ničící všechny hodnoty. V letech 1859-60 redigoval časopis Obrazy života, v němž formuloval program nové literatury: kladl důraz na demokratické ideje, kritický pohled na společnost a její sociální problémy. V roce 1862 se rozešel se svou dlouholetou přítelkyni Annou Holinovou a krátce nato vzplanul láskou ke spisovatelce Karolíně Světlé, která se pro něj stala mimořádnou inspirací. Byl to zřejmě nejdramatičtější a nejniternější milostný vztah v Nerudově životě, který náhle skončil z obav před společenským odsouzením již vdané Světlé.

Roku 1865 vstoupil Neruda do redakce Národních listů (1865-91), které se staly tribunou mladočeské strany, s níž sympatizoval. V těchto novinách působil až do své smrti a napsal pro ně přes 2260 fejetonů, které podepisoval zpravidla pod značkou rovnoramenného trojúhelníku. kromě toho řídil rodinnou kroniku (1863-64), s hálkem založil týdeník Květy (1865-67) a přispíval do časopisu Lumír (70. léta), jež se snažily podporovat novou českou literaturu. Také byl redaktorem deníků Čas (1861) a Hlas (1862-64). Roku 1864 vydává Arabesky (1864), sborník povídek o svérázných lidských typech a jejich tragikomických osudech.

Až roku 1868 mu vychází po odmlce deseti let druhá básnická sbírka – obsáhlý soubor Knihy veršů (1868). Roku 1871 byl lživě nařčen, že posílá politické informace do rakouského časopisu Montagsrevue. Z mladých vlastenců se ho téměř nikdo nezastal, připadal si osamělý a zrazený. Teprve 10 let po Knihách veršů vychází další sbírka – Písně kosmické (1878), inspirovaná novými poznatky o vesmíru. Neruda jej zlidšťuje a na nebeská tělesa přenáší vztahy mezi lidmi. Ve stejném roce vycházejí Povídky malostranské (1878), třináct próz podávajících barvitý obraz života na Malé Straně. Vrcholem básnické tvorby jsou Balady a romance (1883) s jedinečně pojatými českými motivy (např. Romance o Karlu IV.). Prosté motivy (1883) z téhož roku zrcadlí básníkův vztah k A.Tiché. Jan Neruda umírá 22. srpna 1891 v rodné Praze.

Zpěvy páteční (1896), které byly vydány po autorově smrti Ignátem Hermannem a Jaroslavem Vrchlickým, svědčí o osamělosti, kterou Neruda v stáří pociťoval, o zklamání z povrchnosti a omezenosti českého politického a společenského života.

Povídky malostranské

Obsah:

Týden v tichém domě

Kolem nás je tma. Podle vůně poznáváme, že jsme v hokynářském krámku. Bydlí tu manželé Bavorovi se synem Václavem, který má rád dceru hostinského- Márinku. Paní Bavorová je náruživá vykládačka snů. Aby si přivydělala, chodí k domácím prát. Pan domácí je přestaveným v úřadě, kde Václav pracuje. Dcera pana domácího Matylda stále vyšívá a opět páře vyšité monogramy. Právě má novou známost s panem Kořínkem. Její mladší sestra Valentina má být zpěvačkou. První den ráno vidíme sestupovat s 2. poschodí Josefinku, jak nese nemocné Žanýnce snídani, Žanýnka je však už mrtvá. Pan Loukota, podnájemník p. Lakmuse, hospodářského úředníka ve výslužbě,který má dceru Kláru, má Josefinku rád. Posílá jí anonymní milostné básně a zároveň pomýšlí na svatbu. Paní Lakmusová se však domnívá, že Loukota miluje Klárku, proto s ním vyjednává svatbu. Aniž by se Loukota zeptal Josefinky, začíná psát žádost k sňatku, ale nedopíše ji, vchází Václav. Od Václava se dovídá, že Josefínka má v neděli svatbu se strojmistrem Bavorákem. Loukota omdlí a Václav přivolává na pomoc paní Lakmusovou a Klárku. Náhodou Lakmusová odkryje žádost k sňatku. Jelikož na žádosti chybělo jméno vyvolené, domnívá se, že tam chtěl Loukota vepsat jméno Klárky. Nešťastný Loukota musil její prosbě vyhovět a žádost dopisuje , bohužel však s Klárčiným jménem. Jednoho dne po obědě se vrací pan domácí domů. Zavolal Bavorovou a sděluje jí, že její syn Václav bude propuštěn z úřadu, neboť je nedbalý a píše o panu prezidentovi hanebné básně. Václav je propuštěn. V těchto dnech Bavorová vyhrála několik tisíc a dává Václava na studie, které musel pro nedostatek financí přerušit. Když se o výhře dozvěděli domácí, začnou se s Bavorovými velmi přátelit. Chtěli, aby si Václav vzal Matyldu.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

V restauraci u „Štajniců“ se scházeli profesoři, důstojníci, úředníci i penzisté. Chodil sem i pan Ryšánek, bývalý obchodník s kanafasem a pan Schlegl, obchodník se železným zbožím. Sedávali poblíž dveří u třetího stolku, ale jeden na druhého nepromluvili. Jednou pan Ryšánek onemocněl zápalem plic. Když po dlouhé době zase přišel na pivo, zjistil, že zapomněl doma váček s tabákem. Nechal si pro něho poslat. Tu se stala neočekávaná věc. Pan Schlegl nabídl panu Ryšánkovi svůj tabák. Po chvilce ticha se jejich oči setkaly a od té doby spolu mluvili.

Přivedla žebráka na mizinu

Po Malé Straně chodil každý den dům od domu starý Vojtíšek. Každý den měl někde uchystán oběd. Když šel do kostela, žebraček sedících u vrat si nevšiml, ačkoliv sám byl také žebrák. Jedna ze žebraček chtěla, aby si ji vzal, ale Vojtíšek odmítl. Zanedlouho se začalo povídat, že Vojtíšek má na druhé straně dva domy a z jeho dcer jsou velké slečny. Od té chvíle mu nikde oběd nenechávali a od domu skoro vyháněli. Vojtíšek se na Malé Straně více neukázal. Sedával u mostu a modlil se. Jednou našli Vojtíška zmrzlého. Měl na sobě jen roztrhaný kabát a kalhoty, ani košili neměl.

O měkkém srdci paní Rusky

Na pohřeb pane Josefa Velše, nejzámožnějšího obchodníka na Malé Straně, přišla také paní Ruska. Paní Ruska nic nedělala, jen chodila na pohřby,kde svým klevetivým jazykem vyvolávala hádky, třeba i na svatém poli. Tak se stalo, že ji strážník Uhmühl vyhnal domů, když začala pomlouvat. Druhého dne musila ke komisaři, kde ji přísně zakázali chodit na pohřby. Aby paní Ruska ulevila svému bolu, najala si byt vedle Oujezdské brány, kudy musil každý pohřeb projít. Ať byl pohřeb jakýkoliv, vyšla paní Ruska před dům a bolestně plakala.

Večerní šplechty

Když se setmělo a měsíc ozářil oblohu, sešli se čtyři přátelé; Hovora (postava, za kterou se Neruda skrývá), Kupka, Novomlýnský a Jäkl u žlabu na střeše. Jäkl měl určit předmět dnešní debaty. Každý měl vyprávět nejstarší vzpomínku. Potom se Jäkl rozhovořil o Lízince Perálkovic. Po skončení debaty zjistili, že je děvčata na půdě poslouchala a teď se jim smějí. Seskočili vikýřem na půdu, jen Jäkl zůstal na střeše.

Doktor Kazisvět

Doktor Heribert byl podivín. Nepřijímal nemocných, nemluvil, neuzdravoval, neodpovídal, lidem se vyhýbal. Jednou, když šel z procházky, potkal pohřeb rady zemské účtárny Schepelera. Chtě nechtě se musel zastavit právě u rakve. Když zvedali praktikanti rakev na vůz, svezla se na zem, víko odlítlo a nebožtíkovi se podlomila kolena. Tu doktor Heribert přiskočil, vzal radovu ruku do své a zvolal: „Vždyť ještě žije“! Odnesli ho do nejbližšího domu, kde se doktor Heribert ujal léčení. Venku byl zatím zájem o neznámého doktora. Ti, co měli dědit, byli smutní, začali mu říkat doktor kazisvět. A jméno mu již zůstalo. Za dva měsíce opět rada Schepeler pracoval v účtárně.

Hastrman

Pan Rybář nosil zelený kabát. Snad podle kabátu a podle jména mu říkali Hastrman. Každý ho měl rád. Vypravovalo se, že velmi bohatý, že má ve velké skříni plno černých krabic s drahokamy. Jednoho dne vzal krabici a šel k profesorovi Muchlwenzelovi. Chtěl vědět, jakou mají jeho kameny cenu. Ta byla však velmi nízká. Pan Rybář se vrátil domů velmi zklamán. V noci vysypal obsah krabice do dlaně a vyhodil oknem. Na zahradě zařinčelo rozbité sklo skleníku a k panu Rybáři vešel pan Šajvl. Šajvlovi vyli příbuzní pana Rybáře. „ Strýčku, copak to děláte“? zvolal pan Šajvl, když viděl rozložené krabice po zemi a divil se, proč pan Rybář kameny vyhazuje. Přesvědčil pana Rybáře, aby mu kamínky nechal pro jeho děti.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

V Ostruhové ulici si otevřel pan Vorel krupařský krám. Protože byl cizinec a k tomu si ještě založil krám, kde byl dříve byt, nikdo k němu nešel, neboť to bylo proti obyčeji. Prvním a posledním zákazníkem byla slečna Poldýnka. Jen starý Vojtíšek si chodil každý den pro slíbenou almužnu. Z dlouhé chvíle začal pan Vorel kouřit. Zanedlouho ho začali navštěvovat židé, což neznamenalo nic dobrého. Po krátkém čase se pan Vorel měl vystěhoval. Den před stěhováním měl už zavřeno. Druhý den, když se k němu pan domácí nemohl doklepat dal otevřít dveře násilím. Ze dveří vypadla stolička a nešťastný pan Vorel byl oběšený.

U tří lilií

Venku burácel hrom a lilo jako z konve. Uchýlil jsem se do hostince „u tří lilií“. Chvíli jsem postával u dveří do salónku, kde jsem hleděl na tančící páry. Mou pozornost upoutala černovlasá dívka. I ona si mě všimla. V tom k ní přiběhlo udýchané děvče a něco jí řeklo. Ona jen kývla hlavou a za chvíli odešla. Po chvíli se zase vrátila. Její přítelkyně, která ji pomáhala urovnat mokré šaty a lasy, chtěla vědět příčinu jejího odchodu. „Právě mi zemřela matka“, odpověděla lhostejně.

Svatováclavská mše

Vzpomínka na dětská léta. Čekal jsem až kostelník zavře kostel, má matka ještě klečela u oltáře a modlila se. Pak odešla. Chtěl jsem vidět svatováclavskou mši, která se konala ve svatováclavské kapli a o které jsem toho tolik slyšel. Proto jsem se rozhodl zůstat v kostele do rána. Brzy jsem však začal mít hlad a byla mi zima, po chvíli jsem s pláčem usnul. Když jsem se probudil, viděl jsem u oltáře svou matku a tetu, na kterou jsem se vymluvil, že mě pozvala na večeři, což znamenalo, že u ní také přespím. Tím jsem získal jistotu, že mě matka nebude hledat. Matka zvedla hlavu a já jí uviděl slzy na tváři. Počkal jsem na ní před kostelem a přivítal jí polibkem na její vrásčité ruce

Jak to přišlo, že 20. srpna roku 1848 o půl jedné v poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

Byli jsme čtyři. Rumpálovic Josef – Prokop Holý, Frantík Mastný – Prokůpek, Antonín Hochman – Mikuláš z Husi a já – Jan Žižka. Scházeli jsme se na Rumpálovic půdě. Plán přepadení Rakouska byl hotov. Nejprve zdolat stráže, pak vzbouřit Pražany, potom vést bitvu u Havlíčkova Brodu, druhou na Moravském poli, pak dobýt Vídeň a rozbořit Rakousko. Z našetřených 11 zlatých jsme za pět zlatých koupili bambitku a za ostatní zlaté měl být koupen střelný prach. Měl ho obstarat hokynář Pohorák. 20 srpna jsme očekávali Pohoráka, ale dověděli jsme se, že je na policii. To nás vylekalo a rozprchli jsme se. Ráno přijel Pohorák na trh neobyčejně pozdě a už byl opilý. Drůbež měl tak drahou, že nic neprodal. Když už na trhu nikdo nebyl, lehl si Pohorák pod vozík a usnul. Strážník ho vzbudil a odvedl na strážnici, aby se tam prospal. O několik dní později se našla vedle kašny nová bambitka. Asi za měsíc se ptal Rumpálovic Josef Pohoráka kam dal těch šest zlatých. Pohorák o ničem nevěděl a jestli věděl, zapřel.

Psáno o letošních dušičkách

Každý rok o Dušičkách vezla slečna Mary na hřbitov dva věnce. Její společnicí bylo pětileté děvčátko, které mohlo libovolně volit cestu hřbitovem. Šlo kam se mu zachtělo až řekla slečna Mary: „Počkej!“ Sundala z hrobu starý věnec, pověsila tam nový, pomodlila se a opět mohlo děvčátko chodit po hřbitově kudy chtělo. Slečna Mary byla vždy za ním. Chodily tak dlouho až přišly k jinému hrobu, kde slečna opět řekla: „Počkej!“ Děj se opakoval. Když byla slečna Mary mladší, dostala od Viléma Cibulky, kupce, dopis, ve kterém ji vyznal lásku. Netrvalo dlouho a dostala podobný dopis od jeho přítele Jana Rechnera, rytce. O několik dní později dostala opět dopis od Jana Rechnera, ve kterém se omlouval, že věděl, že jí má rád Vilém, a proto nebude stát v cestě jejich štěstí. Následující den dostala podobný dopis od Viléma. Slečnu Mary ani její přítelkyni vdovu Nocárovou, s kterou se radila nenapadlo, že jde o smluvený žert. Protože vedli oba kamarádi zkažený život, říkalo se jim „flamendři“. Po krátké době zemřel Jan Richter na souchotiny a za čtyři měsíce po něm Vilém Cibulka. Dostal zánět plic. A tak vozí slečna Mary nyní každý rok na hřbitov dva věnce a pětileté děvčátko musí rozhodnout na který hrob dřív věnec položit. Mimoto zakoupila slečna Mary oba hroby a ještě jeden mezi nimi, který byl asi uprostřed.

Figurky

Advokátní koncipient Krumlovský se připravoval na zkoušky, Přestěhoval se na Malou Stranu, o které se domníval, že je zde tiché prostředí a obyvatelé jsou klidní. Mýlil se však. Setkal se tu s provazníkem, který byl v ústavu pro choromyslné, dále tu byl pan domácí, který odpoledne ztrácel paměť a rozdával cedulky, dále tu žila jeho dcera Otýlie, potom tu byl malíř se synem a ženou, která když měla peníze, tak šišlala. Nejvíce nepříjemností způsobuje Krumlovskému mladá záletná konduktorka, kvůli které se Krumlovský dostal do souboje s poručíkem Rybáckým. V souboji zvítězil Krumlovský. Po souboji se Krumlovský přestěhoval zpět do bývalého bytu, aby se v klidu připravil na zkoušky.

Rozbor:

V říjnu roku 1877 vydal Jan Neruda Povídky malostranské, dílo, které je jedinečným skvostem české prózy 19. století. Shrnul tu povídky, které v letech 1875 – 1877 uveřejňoval v různých časopisech, a uvedl je delší povídkou „Týden v tichém domě“, která byla napsána a vyšla časopisecky už před desíti lety, r. 1867. Za Nerudova života vyšly Povídky po druhé r. 1885 a po jeho smrti vycházely opět a opět v nesčetných vydáních. Jsou jedním z mála českých literárních děl, která byla přeložena do četných světových jazyků.
Děj se odehrává v Malé Straně, kde autor žil více než třicet pět let a za tuto dobu shromáždil několik pikantních příběhů, které soustředil do této knihy. Ale to, že v Malé Straně strávil své dětství a mládí není jediný důvod proč se děj odehrává zrovna tam. Je to ze všech pražských čtvrtí ta nejméně velkoměstská, nejméně dotčená kapitalistickým vývojem. Dělníci v ní nejsou, jejich přítomnost mezi hrdiny povídek je jen nahodilá a vlastně se omezuje na strojníka Bavoráka. Nerudovými hrdiny jsou úředníci, domácí páni, hospodští, služky, obchodníci, měšťané, žebráci, studenti – české maloměšťáctvo, žijící ve zdánlivě idylických podmínkách. Avšak pod povrchem tiché, poklidné Malé Strany se odehrávají velké události, vyvrcholují lidské tragédie, probíhá zápas dobra a zla, boj nového proti starému a nepřetržité odumírání starých idylických poměrů. Neruda popisuje svoji čtvrť, která je v boji proti novotám, které nemilosrdně drtí staré poměry.

Tento boj probíhá uvnitř zdánlivě ještě jednotné vrstvy malostranského maloměšťáctva. V tomto boji stojí na jedné straně ti, kdo podle geniálního postřehu mladého Václava Bavora myšlenky považují za státní monopol jako sůl a tabák – povýšení a zabednění stoupenci starých řádů, domácí páni, kteří pod vznešeným zevnějškem skrývají chamtivost a omezenost, lidé, jejichž první starostí je, „aby jim z toho nepošly výdaje“. Proti nim stojí v krutém zápase lidé reprezentující něco nového, lidé, v nichž touha po penězích, po měšťáckém blahobytu a společenském postavení nedovedla uhasit poslední jiskru lidských citů. Jsou to však lidé, kteří zdaleka ještě nevědí, jak bojovat proti starému včerejšku, a proto buď „darebáci“, o nichž  psal Neruda ještě v „Arabeskách“, nepovedení úředníci, kteří nenávidí byrokratické prostředí, v němž musí dřít, studenti, kteří sní  o poesii, vyšinuté postavy, které se z protestu proti společenskému zlu uzavřely ve figurkářském posměchu, nenávisti a pomsty, anebo dokonce i příslušníci horní vrstvy malostranské společnosti.  Zápas všech těchto lidí za nové je beznadějný a předem odsouzen k nezdaru. Motiv boje nového proti starému, lidské důstojnosti a touhy po spravedlnosti a svobodě proti zabedněnosti a konservatismu je prvním a hlavním motivem Povídek.

Druhým motivem, druhou linií, kterou Neruda v Povídkách vykresluje, je jiný problém, jenž ho zaujímá od mládí, společenský problém ženského osudu, problém erotické lásky, nahrazované ve společnosti založené zbožních vztazích majetkovým kupčením. A opět je tu boj nového proti starému, boj pravých lidských citů proti pokrytectví a měšťáctví, které degradují člověka.

·  Souborné představení knihy
Kniha se skládá ze třinácti povídek, ve kterých Neruda popisuje svoje mládí, které prožil na Malé Straně a její obyvatele s jejich příběhy.

·  Povídky s vlastními zážitky
V některých povídkách jsou patrné autorovy vlastní zážitky a ve spoustě z nich také sám vystupuje. Jsou to:

  1. Týden v tichém domě – jako praktikant Václav Bavor
  2. Večerní šplechty – jako posluchač filozofie Jan Hovora (jeho první pseudonym)
  3. U tří lilií
  4. Svatováclavská mše – jako malý kluk, kdy se nechal zavřít do kostela sv.Václava, aby ho viděl při mši
  5. Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné odpoledne, Rakousko nebylo rozbořeno – jako malý chlapec s partou kamarádů, kdy se rozhodli, že rozboří Rakousko

·  Střídání tónu
Neruda dokáže lehce vystřídat humorný tón s ironickým, satirickým, soucitným, …

  1. humorné a úsměvné povídky – např. Hastrman (o pánovi, který byl pyšný, protože měl doma sbírku drahých kamenů, pak ale zjistil, že jsou to obyčejné kameny)
  2. tragikomické – např. Psáno o letošních dušičkách (o slečně, do které se v mládí zamilovali dva pánové, přátelé, po roce ale oba zemřeli a ona si ani po jejich smrti nedokázala vybrat

)

  1. satirické – Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku (o tom, jak se pan Vorel oběsil kvůli pomluvám, aby nezkrachoval)

·  Vztahy na Malé Straně
Spíše uzavřená společnost, něco jako vesnice, všichni se znají klepy, …
Neruda sám napsal: „Neruda píše jen o třídách nižších, o společenských vrstvách, při kterýchž cit nemá nikdy rukaviček a pravda má pořád ještě více váhy, než sebepikantnější lež.“

·  Předmět jeho kritiky
Společenské rozpory, posměšek nad prázdnotou pánů narozdíl od „čistoty chudých lidí“, soustřeďuje se na obyčejné lidi, na jejich myšlenky, duši, pocity, … Z knížky je cítit, že i ten nejobyčejnější člověk je něčím zvláštní.

·  Novost Nerudových próz

  1. Jednoduchost – není v nich nic moc složitého, „lehké příběhy“
  2. Vytříbený jazyk – na svou dobu má Neruda velice moderní jazyk
  3. Drobnohlednost – charakteristika, popíše každý detail

·  Porovnání – Týden v tichém domě a Figurky (první a poslední povídka).
Tyto dvě povídky jsou hodně podobné, Týden v tichém domě

je spíše úsměvný, vyzařuje z něj optimismus, všední život lidí, Figurky – pohledem právnického koncipienta, který se na Malou Stranu přistěhoval, spíše to vyznívá, jako by společnost byla zkažená (pomlouvačný pan Provazník, nadporučík, který vyzval koncipienta „jen tak“ na souboj, rodina, která neustále bije syna, …)

„Kdyby mezi českými čtenáři byla uspořádána anketa o nejkrásnější knihu o Praze, ale především o Malé Straně v řeči nevázané, vyšly by z ní jako vítěz nepochybně Malostranské povídky. Žádné jiné dílo české literatury

nepostihuje tak věrně atmosféru pražské Malé Strany druhé poloviny devatenáctého století, kresbu a psychologii prostředí a jeho obyvatel. I dnešní návštěvník Prahy, procházející se uličkami malebné čtvrti pod Hradem a uchvácený kontrastní symbiózou šlechtických paláců a měšťanských domků, cítí zde kouzlo zlatých časů a odvátých příběhů, které Neruda žil jako současnost.“ (M. Fulín, 1993)

Celistvost tohoto díla není dána jednotným dějem, hlavním hrdinou ani dějovou zápletkou, ale je vytvořena z „figurek“ – lidských osudů.

První povídka (Týden v tichém domě) a povídka poslední (Figurky) nemají ani jednotné téma, jejich jednotu tvoří v prvém případě místo a čas a v případě druhém jde o „idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta“ Krumlovského. Popisované dění obou povídek vypovídá nejen o jednotlivých osudech „figurek“, ale také o lidské společnosti jakožto celku. Výsledné poznání je jednou z mnoha tváří Malé Strany.

Mezi oběma rámcovými všeobecnými obrazy v podobě první a poslední povídky je několik povídek věnováno jednotlivým postavám, které zaplňují svět Malé Strany. Pokud jsou pozorovány zvenčí, pokud se popisují jejich každodenní návyky, pokud jsou viděny očima ostatních obyvatel Malé Strany, mají všechny vlastnosti „figurek“. Jsou směšné, chybí jim hlubší lidský rozměr. Ale jakmile pronikneme za tuto fasádu a poznáme jejich lidské osudy, jakmile se zhroutí svět jejich představ a nadějí, nebo když je postihne krutost maloměstského prostředí, jeho pomluvy, stanou se lidsky srozumitelnou osobou, přestanou být směšné, jsou reálné.

Pan Rybář v povídce Hastrman je směšnou figurkou, dokud zakládá svou společenskou hodnotu na vlastnictví sbírky drahokamů. Teprve ve chvíli, kdy se jeho sebevědomí zhroutí, stává se předmětem autorova soucitu a na čtenáře působí více jako člověk.

Žebrák Vojtíšek (Přivedla žebráka na mizinu) a krupař Vorel (Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku) se ze směšných figurek proměňují v tragické oběti svého prostředí, kterým je právě svět Malé Strany.

Většina povídek je založena na překvapivých zvratech v jednání postav (Pan Ryšánek a pak Schlegl), na groteskních situacích, odhalujících podstatu zrádné lidské povahy nebo vášně, lidských iluzí (O měkkém srdci paní Rusky, Doktor Kazisvět, U tří lilií, Psáno o letošních Dušičkách).

V několika povídkách je „hrdinou“ sám autor, když zachycuje nereálnost svých dětských představ(Svatováclavská mše, Jak to přišlo, že dne…). Autor je přítomen i jinde. Pod jménem Janko Hovora se zúčastní „večerních šplechtů“ na střechách malostranských domů. Jako Václav Bavor vystupuje se svou matkou v Týdnu v tichém domě. A je ve všech případech tím, kdo rozhoduje o hodnocení malostranských postav a životních situací.

Neruda zesměšňuje a kritizuje společnost jako celek, ale i každé lidské omezení jednotlivce v byrokratickém světě.

Realismus:  realismus se rozvinul především ve 2. pol. 19.stol

– doba industrializace (průmyslová revoluce), vzniká občanská společnost

– pro celou Evropu významný revoluční rok 1848, u nás následuje zvýšený útlak,  Bachův absolutismus. Realismus se prolíná s romantismem

– realis = skutečný, objektivní vidění skutečnosti, sociální tematika, erforma, venkov, město, veliká popisnost

– hrdina : jeho vlastnosti typické pro určitou skupinu lidí (vznikají literární typy), s plynoucím dějem se vyvíjí jeho charakterautor nezasahuje do díla, pouze si vybírá postavy a děje (erforma)

 – převažuje epika, vyprávění, popisy a charakteristiky, úvahy, jazyk spisovný i nespisovný (zlodějové, chudáci), román, povídka, drama (komedie i tragedie), poezie ve stínu

Realismus se později dělí na kritický realismus : sociální problémy (spjaty s rozvojem průmyslu a nástupem kapitalismu) a naturalismus : důraz na úlohu dědičnosti a prostředí, které utváří jedince, který nemůže změnit svůj osud

Májovci

• 50. léta 19. století byla pro literaturu značně nepříznivá – vládne Alexander Bach (Bachův absolutismus) → cenzura, zanikání novin, knihy vycházejí v omezené míře

• Josef Václav Frič a Karel Sabina ( Máchovi vrstevníci ) – vězení

• František Palacký, Karel Jaromír Erben, P.J. Šafařík – totálně nesouhlasí s osobní nesvobodou

• Karel Havlíček Borovský – vyhnanství v Brixenu

• Josef Kajetán Tyl – pohybuje se s kočovnou společností po Čechách

• Božena Němcová – stále pod policejním dohledem

• 1859 – končí bachův absolutismus (musel rezignovat kvůli četným porážkám; jeho vláda přivedla Rakousko-Uhersko ke zkáze)

• 1860 – císař František Josef I. vydává Říjnový diplom → přislíbení politických práv pro Čechy a dodržování Ústavy

• 60. léta naplněna nebývalým ruchem – vznikají dvě politické strany

º mladočeši – tribunou Národní noviny – J. Neruda, pokrokoví, obhajují Národní divadlo, které by reprezentovalo všechny Čechy

º staročeši – konzervativní (zpátečničtí – František Ladislav Riegel, Prozatímní divadlo, které poslouží do vybudování Národního divadla

º obě strany se shodly pouze na tom, že je potřeba vystavět divadlo

Prozatímní divadlo – 1862

• otevřeno hrou Vítězslava Hálka – Král Vukašín

• již zbouráno, jedna stěna společná s Národním divadlem

Národní divadlo

• 1868 položen základní kámen – velká slavnost, slavnostní řeč pronesl Palacký

• na základy Národního divadla kameny ze známých oblastí (z Řípu, ze Šumavy, …)

• architektem Josef Zítek – novorenesanční styl

• 12.6.1881 – předčasné otevření (přislíbena účast prince Rudolfa I.)

• 12.8.1881 – vyhořelo

• sbírka Národ sobě

• druhým architektem Josef Schultz – žák J. Zítka

• 18.11.1883 – znovuotevření Libuší Bedřicha Smetany

• na vnitřní výzdobě se podíleli: Ženíšek a M. Aleš – malíři, J. Mánes, Vojtěch Hynais (opona), J.V. Myslbek, B.Schnitz (triga – trojspřeží) – sochaři

• 1878 – sociálně demokratická strana založena v Praze v hostinci Pod Kaštany

• politický zápas Čech s Vídní skončil definitivně roku 1867, kdy byl uskutečněn tzv. „dualismus“ ==> rozdělení R-U na dvě části

º Předlitavská část = Rakousko a Čechy – hlavní slovo měli Němci

º Zalitavská část = Uhry, Slovensko – hlavní slovo měli Maďaři

60. léta v kultuře

• založení Umělecké besedy = středisko umělců slovesných, výtvarných a hudebních

• Hlahol = pěvecký spolek

• Sokol = tělovýchovný kroužek – Dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fígner

60. léta v literatuře

• 1855 – 1. almanach Lada Nióla

º vydal ho J.V.Frič, ten byl později vypovězen z Čech (příspěvky nižší úrovně)

º neobsahoval významné práce, znamenal rozmach literatury – překlady roman. literatury

• 1858 – almanach Máj (známější)

º redaktor Josef Barák, básník, hlavní organizátor V. Hálek

º vyjadřuje program mladých autorů

º navracel se k revolučnímu odkazu K.H.Máchy, odkaz byl opatřen domnělou Máchovou podobiznou, vzpomínka K.Sabiny na Máchu

º přispěvatelé „Májovci“

º 1859-61 vyšly další svazky

program Májovců

• zachytit skutečnost jak ji viděli kolem sebe (i negativní směry)

• nechtěli se spokojit s domácími kulturami, kontakt s literaturou evropskou

• hlásí se k pokrokovým tradicím české literatury

• odklon od historie

• Nová Scéna – byla vybudovaná za 2 roky, otevřena v roce 1983, rekonstrukce začala 1977, tvar skleněného krystalu.