Osudové setkání

Odvětil jsem pouze „díky“ a vyrazil pryč. Nechápající úřednice za mnou ještě něco volala, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Část mého mozku na mě volala, ať se vrátím do fronty, když už jsem jí po 2 hodinách vystál. Přesto zvítězila ona druhá část, měl jsem jasno. Musím tu ženu najít! Spěšně jsem se vydal směrem kde jsem krásku spatřil naposledy.

Prošel jsem kolem restaurace, kde se partička postarších Rusů dožadovala další dávky vodky a začal jsem se rozhlížet, zda ji někde nespatřím. Nikde nic. Šel jsem dál, spěšně jsem nahlédl do Mc Donaldu, i když  s pomyšlením „co by tu žena s její postavou dělala?“. Po důkladném oběhnutí celé haly jsem to začal pomalu vzdávat. Rozhodl jsem se kapitulovat a vrátit se ke svému odbavení.

Cestou zpět do mně narazil jeden z oněch opilých Rusů, což by nebyla žádná katastrofa, kdyby nevážil „pouhých“ sto padesát kilogramů. Pod tíhou jeho těla jsem se poroučel k zemi. Jako by toho nebylo málo, při pádu vrážím do muže nesoucího tác s jídlem od Mc Donalda a vysypávám na sebe celý jeho obsah. Přemýšlím, má-li vůbec cenu se zvedat, když vtom spatřím vedle mne povědomý pár nohou.

„Mohu vám pomoci?“ ozve se příjemný hlas.

Rychle se zvedám. Opravdu to byla ona! Stála přede mnou a starostlivě si mne prohlížela. „Opravdu vám nic není?“

„Sakra co mám říct?“ Jenže na přemýšlení nebyl čas. Rychle něco musím říct! Rychle vymysli něco! Stojím a civím na ní, brzy si začne myslet, že jsem divnej. No tak řeknu cokoli, horší už to přeci být nemůže: „Éhhhhh?“  No tak může, teď už si asi nemyslí, že jsem divnej, ale že jsem postiženej a že jí brzy něco udělám. Žena ovšem nezačíná křičet, volat o pomoc, ani do mne mlátit. Zjišťuji, že se směje. Pořád mám šanci! „Dě-dě-ku-ji“ vykoktávám ze sebe. „Počkejte, máte tady kousek hamburgeru“ povídá žena. „ A mockrát vám děkuji“ a konečně se mi daří mluvit normálně.

„ Jsem John, těší mě“.

„ Carmen“ odpovídá a potřásá mi rukou.

„Nezašla byste na kafe?“ ptám se.

„Ráda“ odvětí.

Vydáváme se tedy směrem ke Starbucksu a já přemýšlím o tom, že něco jako osud musí existovat.