Píše se rok 3001, stojím 4 509 metrů nad povrchem země, na největší budově tohoto světa, mířím Nejvyššímu mezi oči a, ačkoliv jsem o tom tolik let snil, nemohu stisknout spoušť. Přes ten silný vítr tady nahoře ani pořádně neslyším, co na mě Petr řve.
Už od rána to stálo ve vzduchu, nesnáším změny a tenhle pocit mě zkrátka vždycky vyděsí víc, než by bylo nutné! Odklopil jsem víko a vysoukal se ven z postele. Zalezl jsem do koupelny s úmyslem umýt si obličej, jenže multifunkční kohoutek jen zaprskal: „Kruci, Alfrede! Tys zapomněl objednat vodu?“ Humanoidní stroj s nadměrně inteligentním výrazem v kovové tváři přiklusal ke koupelně a zastavil se mezi dveřmi: „Nezapomněl, pane, ale cisterna nepřijela!“ Vykoukl jsem zpoza rohu na kalendář. „Dvanáctýho první,“ šeptal jsem si pro sebe: „Ty už měli ale dorazit sedmýho. Zjišťoval jsi něco, co se děje?“ Alfred stiskl tlačítko a zaklapal čistič vzduchu. Ne, že by jemu samotnému ten vzduch vadil, ale má zkrátka senzory trošku citlivější než já nos. „Samozřejmě, pane, centrála bohužel nedává žádné informace, posledních sedmnáct hodin a tři a padesát minut dokonce vůbec neodpovídá na jakékoliv signály.“
„Zkoušel jsi..“
„Ano, pane, všechny frekvence.“
„Zprávy, Alfrede.“
„Nové implantáty pro děti od prvních dvou dnů života. Nemusíte se už trápit, že nevíte, co vaše dítě potřebuje. Za 3 700 goldCreditů vaše dítě naučíme mluvit, ale i číst a psát. Za menší příplatek 1 200 goldCreditů i…“
„Dál!“
„Gama-vznášedlo 30-i-650XC nevydrželo nápor mikrovln a zřítilo se. Řidič byl za svou chybu shledán vinným. Vědomě totiž přejel v době smetištní očisty, kdy továrny vyměšovaly zbytkové mikrovlnné odpady, fialovou zónu. Za smrt sedmi lidí a dalších sedmdesát tři pasažérů zraněných byl odsouzen k pěti letům v táboře MEG54-9 nebo podstoupení reimplantace čipu. Co vše mu bude v rámci Práv odepřeno ještě nebylo dohodnuto.
Trestanci číslo 17-82, nazývaným též svým dřívějším teroristickým pseudonymem S-IX66, se podařilo uniknout z tábora MEG1-13. Aktualizoval se jeho signál, ale nalezen byl pouze vyříznutý čip. Mest a okolní metropole tedy vyhlásily stupeň ochrany 3 a žádají obyvatele o zvýšenou bezpečnost. Na jeho dopadení byla vypsána odměna ve výši 1 500 000 goldCreditů a za jakoukoliv informaci až 12 000 goldCreditů.“
„S-IX66. Pouze shrnutí.“
„S-IX66, hledám. Muž. 43 let. Identifikační meg číslo 17-82. 13 měsíců v táboře MEG53-2, 5 měsíců v táboře se zvýšenou ochranou MEG8-61, 3 měsíce v táboře se zvýšenou ochranou MEG9-23, 186 měsíců v táboře s nejvyšší ochranou MEG1-13. Celkem 17 let a 3 měsíce v ochranné vazbě. Celkem 49 útěků podařených a 76 nevydařených. Reimplantován 56krát. Omezení Práva: Povoleny Nejdůležitější životní potřeby, chůze, rychlá chůze. Ostatní činnosti na žádost, pouze pod nejtěžším dohledem.“
„Připrav mi alfa-vznášedlo, Alfrede, hned.“
„Alfa-vznášedlo připraveno, pane.“
Přejel jsem rukou přes zámek, dveře se otevřely. Nasedl jsem do vznášedla a připojil se na ústřednu.
„Pane?“
„Naléhavé, Patriku, velvyslanectví Metropole, spojovací kód 21-30-48-16.“
„Jistě, pane, spojuji vás“
Ve sluchátku mi zapraskalo: „Ano, Roberte?“
„S-IX66 utekl a nikdo mi nic neřekl? Jak je to možné? Je to náš největší nepřítel a vy ho necháte jen tak utéct? Víte už, kdo mu pomohl?“
„Jak víte, že mu někdo pomáhal, Roberte? Žádné informace se neměly dostat ven..“
„Byl v MEG1-13, v táboře s nejvyšší ostrahou, nemohl se jen tak sám bez pomoci dostat ven, myslíte si snad, že si schoval v kapse lžičku a prokopal se třímetrovou železobetonovou podlahou?“
„Takže už jsi na cestě do Centrály?“
„Budu tam do deseti minut.“
Spojení utichlo. S-IX66. Jediný, kdo kdy pokořil ty největší zákazy, jediný, kdo utekl z MEG s ostrahou, jediný nepřítel Spojené vlády Metropolí, kterého se bojí i ti Nejvyšší. Jediný člověk, jehož pravé jméno nikdo nezná, tedy téměř nikdo. Nemohl jsem tomu uvěřit, teď začne hon na bestii. Nebyl by možná ani problém se ho zbavit nějakou veřejnou popravou, ostatně Spojená vlády Metropolí si myslí, že nastavili takový režim, že si jeden výjimečný trest mohou dovolit, problém je ale v těch ostatních odpůrcích, kteří vnímají tohoto teroristu za svůj vzor. Jakmile by popravili jeho, z neškodných malých pobuřitelů by se staly stejné bestie, jako z něj. Takovou vlnu odporu si naše vláda dovolit nemůže…
Právě jsem minul tu největší budovu tohoto světa, Centrála, místo, kde sídlí Ti nejvyšší z nejvyšších! Vletěl jsem do rentgenové kontrolní kabiny, prokázal svou totožnost čipem a byl jsem vpuštěn do prostorné garáže. Vyskočil jsem ze vznášedla a klusal k vstupním vratům. Stoupl jsem si na snímací kruh a rozpažil ruce, laser se aktivoval a začal skenovat. „Kruci, tady jde o vteřiny,“ povzdech jsem si nad nutností takové ochrany. Nutnost je nutnost. „Vítejte, všichni vás již čekají v zasedací místnosti 14E“
„Děkuji, Eurin,“ mrkl jsem na holografickou postavu mladé a pohledné dívky, která mě nyní vedla za ostatními. Dveře se rozevřely a já si ještě rychle upravil kravatu. Spíše ze zvyku, než z nutnosti. „Dobrý den, pánové, nezdržujme se zdvořilostmi a rovnou k věci, jak to že mne nikdo neinformoval?“
Padesátiletý podsaditý muž v šedém postmoderním kostýmku se zvedl: „Nevěděli jsme, jak moc je to naléhavé a nechtěly jsme šířit přísně tajné informace dalším oso..“
„Nevadí, začněme, kde byl nalezen čip? A kde se pravděpodobně nachází on?“
„Čip byl nalezen asi 30 vzdušných mil od území MEG1-13. Nevíme, jak může být daleko, nevíme, kdy si čip vyřízl a jestli ho na místo nedopravila druhá osoba..“
„Eurin, pravděpodobnostní okruh!“
„Pravděpodobnostní okruh, vypočítívám.“
Na holografické tabuli nad oválným stolem se objevila mapa Spojených Metropolí, kolem severozápadní části se vykreslil kruh a obraz se soustředil a přizpůsoboval pouze jemu. Za dalších 30 vteřin se již objevil výsledný okruh. Blikající červeně zbarvený text na mapě sděloval, že najít ho nebude vůbec jednoduché, 1 963 000 m3. Díky bohu, že co se výšky týče, už lze použít pouze 4 km.
Vyrazil jsem, není na co čekat, okruh se každou minutou zvětšoval. Rozběhl jsem se chodbou a ani nevnímal, co ti mamlasové v kvádrech za mnou křičí, nezajímalo mě to, měl jsem v hlavě jediné. Najít S-IX66. Sjel jsem rychlovýtahem 164 pater a namířil si to ke zbrojovně, Eurin mi už přistavila vznášedlo: „Hodná holka!“ Nasedl jsem a vyjel přes kontrolu z garáže, vystoupal jsem až na nejvyšší vznášecí pruh, není možné ho použít bez příslušného povolení. Nebudou mě žádná Gama a nižší vznášedla brzdit.
Rychloletištní obsluha mi otevřela dveře. Bertacio, rychloletiště nejlepší třídy, kde jinde bych ho mohl najít? Jistě už bude mít nový čip, nové údaje, dost možná i jiný obličej nebo dokonce tělo. „Musím se chovat přirozeně,“ uklidnil jsem se a procházel s kufrem plným zbraní halou. Kufr se ode mne nesmí vzdálit více jak na půl metru, celá hala by se zablokovala obrovskými pancířovými padacími zdmi, s tolika zbraněmi se nedá na větší vzdálenost naprogramovat ochranný program. Hledal jsem očima v davech milionu lidí, marně. „Kdepak jsi, broučku, kdepak tě mám, vylez ven!“ On nikde, nebude tady, špatná stopa, tak kde? Otočil jsem se pomalu zase k východu a chystal se měnit celý plán, pomalu jsem propočítával, jak daleko je další.. „Pomozte panu Petru Černému se zavazadly, jeho taxi parkuje támhle..“ Jen já znám jeho jméno. A ve mne ustrnulo, prudce jsem se otáčel kolem sebe a hledal člověka se vzpaženou rukou. Můj bože. Muž i s pomocníkem zamířil ke vznášedlu, zrychlil jsem krok a přešel pomalu do klusu. Ještě pár metrů a mám ho! Zaregistroval mě, jak běžím směrem v k němu, ale pozdě, svalil jsem ho na zem a přidržel mu elektrický pásek kolem krku, chvíli se vzpíral, ale pak se na jeho rtech rozlil potěšený úsměv: „Roberte, ty idiote, jak jsi mě našel?“ Dav překvapených a vyděšených lidí okolo se pomalu začal zase rozcházet. „Chyběl jsi mi, brácho, tentokrát to vyjde! Támhle mám auto, žádnej taxík!“
„Máme všechno, Robe?“
„Jasně, že máme. Autopilot – hlavní Centrála.“
Začali jsme na sebe soukat pásy se zbraněmi, cítil jsem se jako Robin Hood nebo Batman, nevím kdo ještě, ale jedno vím, neměl jsem strach. Na tohle jsme čekali celých 17 let a 3 měsíce, celou tu dobu jsme to plánovali. Celou tu dobu jsme to zkoušeli, ale marně, dnes to prostě musí vyjít. Petr se narodil s nadměrným heckerským talentem. Já vystudoval několik vysokých škol a dostal se na velmi vlivnou světovou pozici. Všechno klapalo, jak mělo. Až na tu spoustu pokusů, které jsme promarnili, protože jsme příliš spěchali na něco, co potřebovalo svůj čas. Ale teď už jsme se museli osvobodit, museli osvobodit sebe i ostatní lidi.
Alfa-vznášedlo se blížilo k Centrále. „Mám tě rád, brácho!“ procedil mezi zuby a dál se snažil změnit program rentgenové kabiny: „Jo! Máme to!“ Projeli jsme kabinou a prošli vraty, drahá Eurin už na nás čekala…
Píše se rok 3001, stojím 4 509 metrů nad povrchem země, na největší budově tohoto světa, mířím Nejvyššímu mezi oči a, ačkoliv jsem o tom tolik let snil, nemohu stisknout spoušť. Přes ten silný vítr tady nahoře ani pořádně neslyším, co na mě Petr řve. Přemýšlím, co se stane, co bude až strhneme vládu těch tyranů, co drželi všechny lidi tak zkrátka a nakládali s nimi, jak se jim zrovna hodilo. Mám strach, že nastane chaos a lidi na tom budou ještě hůř než teď. Jenže jsem si právě vzpomněl na Valerii, ženu mého života, a na další tisíce lidí, kteří umřeli strašlivou smrtí, když se tato vláda snažila nastolit nynější režim. Tolik krve a má sladká Valerie…
Prásk!