Pohled z okna do zimní krajiny

Nezavolal. Slíbil, že mi zavolá hned, jak přijde domů. A nezavolal. Už to budou tři hodiny. Smutně sednu k oknu a podívám se ven na naši zahradu oblečenou do bílého třpytícího se kabátku. Je nádherná! Alespoň mě tento pohled na chvíli rozptýlí od mých chmurných myšlenek.

Koukám na naše malé jezírko. Zamrzlá hladina na mě mává a láká k bruslení. Moc dobře ale vím, jak má ten led tvrdá záda, vyzkoušela jsem to nesčetněkrát. Můj pád vždycky rozchechtal vedle stojícího sněhuláka a poslední kytičky se taky na chvíli rozehřály, jak se mírně třepetaly smíchy. A tak to nyní znovu nezkusím a dál jen pozoruji tu bílou nádheru. Jezírko shora vypadá jako oko, co vše vidí a vše zná, zná má trápení… Také slunce je vševědoucí a posledními paprsky lechtá stromky okolo jezírka, obalenými sněhovou polevou a hází odlesky na všechny strany, i mně do okna, čímž mě chce potěšit. Daří se mu to, usměji se. Děkuji, sluníčko.

Vedle této studené prohlubně vztahují stromy své pokroucené větve k nebi. Brodí se až po kolena sněhem a jejich prsty pod zemí jsou ve zmrzlé hlíně celé prokřehlé. Keříčky mezi nimi drkotají svými zuby a čekají na silný vítr, který by sfoukl tu těžkou sněhovou čepici z jejich hlaviček.

Když okno pootevřu, uslyším jemné cvrlikání posledních ptačích odvážlivců, kteří se marně snaží přivolat zpátky teplo. Zhluboka se nadechnu a prostoupí mě vůně přírody, taková ta specifická zmrzlá vůně. Přímo přede mnou visí z okapu nádherné, ledové, průhledné lízátko. To nám tu paní zima nechala jeden ze svých rampouchů. Neodolám, natáhnu se a tu zmrzlou nádheru ulomím. Brr, samozřejmě. Zahraju si na malé dítě a rampouch olíznu. Se smíchem ho odhodím a on neslyšně dopadne do kupy sněhu a zapadne jako plastová krychlička v dětské hře, kde se děti pokoušejí hodit předmět správného tvaru do správné díry.

Ze zahloubání mě najednou vyruší telefon. Mrknu na displej a srdce mi poskočí. S úsměvem mačkám zelené tlačítko a přijímám hovor…

Autor: Julie Krulišová