Právo a morálka, právní skutečnosti a vztahy, jejich struktura, právní normy a právní řád

  • právo je soubor norem vydaných anebo uznaných státem, které jsou pro společnost závazné a jejichž dodržování je vynucování státní autoritou
  • slouží k regulaci chování společnosti
  • pomocí zákazů, příkazů a dovolení stanoví, jaké má chování ve společenských vztazích být
  • tvorba práva závisí na státu a odráží vztahy ve společnosti
  • odchýlení se od právně žádoucího chování znamená uložení určité sankce státní mocí
  • stát určitá pravidla chování uznává jako právní (vynutitelná)

 

  • Ústava ČR vymezuje, že:
  1. každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá
  2. státní moc (státní orgány) slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon
  • Právní věda
  • společenská věda, která se věnuje studiu všech právních jevů
  • předmět – právo jako normativní systém, právní vztahy, vznik a postavení práva ve společnosti, vztah člověka a práva, vztah státu a práva
  • podobory
  1. právní filosofie – zkoumá podstatu a hodnotovou stránku práva, zdůvodňuje jeho existenci
  2. právní dogmatika – studuje obsah práva, právo jako normativní systém
  3. právní antropologie – zkoumá vznik, vývoj a fungování práva v různých kulturách světa
  4. právní historie – věnuje se dějinám práva
  5. právní sociologie – sleduje vztah a vzájemné působení společnosti a práva
  6. právní psychologie – studuje psychologický mechanismus působení práva
  7. teorie legislativy – zkoumá proces tvorby právních norem
  8. právní logika – popisuje principy právního myšlení
  • Základní rozdělení práva
  • 2 základní pohledy – subjektivní a objektivní
  • dále rozlišujeme na hmotné a procesní
  1. subjektivní – oprávnění jedince (či právnické osoby) chovat se určitým způsobem; znamená oprávnění vyžadovat plnění povinností od druhých
  2. objektivní – soupis pravidel chování, závazných pro všechny členy společnosti; obsaženo v právních normách; stanovena pravidla i sankce za jejich porušení
  3. hmotné – právní předpisy, které stanovují určité právní chování a sankce při jejich porušování
  4. procesní – pravidla, která určují, co dělat, když někdo nerespektuje subjektivní právo; proces, jak postupovat při udělování sankcí
  • Dějiny práva
  • nelze určit přesný okamžik vzniku práva, ale vychází se z toho, že každá společnost měla vždy svá pravidla
  1. zvykové (obyčejové) právo – nejprve ve vědomí lidí, až později sepsáno; součást náboženských pravidel; lišilo se vyspělostí společnosti, kulturou a tradicemi
  2. 1 800 př. n. l. – Kodex babylonského krále Chammurapiho; nejstarší zákoník, složený z 282 paragrafů; občanské, obchodní a trestní právo; vytesán do kamenné desky zasazené do země a vystavené na veřejném místě; princip odvety (pouze mezi plnoprávnými občany) – oko za oko, zub za zub; postaven na kasuistickém účinku – popis konkrétního činu; 3 skupiny osob (avilum – plnoprávní, muškery – svobodní; vardum – otroci); nerovnost lidí před zákonem
  3. století př. n. l. – římský Zákon dvanácti desek (Lex duodecim tabularum); 10-ti členná komise zvolená lidem shrnula na 12 tabulích obyčejové právo rodinné, sousedské, dědické, trestní, správní a procesní; římské právo – základ moderních právních kodexů
  4. století – čtyřdílný občanský zákoník Corpus iuris civilis; byzantský císař Justinián I. do něj shrnul římské právo; ustanovil neomezenou světskou i duchovní moc císaře; obsahuje Novus Justinianim kodex (zákoník procesního práva), Digesta seu pandicté (soukromé právo, celkem 50 samostatných knih, 2 knihy trestního práva) a Instituciones (učebnice římského práva); Corpus iuris civilis byl vydán francouzským humanistou Dionisusem Ghoto Freidem
  5. století – Zákon suduj ljudem; nejstarší slovanská právní památka; předpisy trestního a rodinného práva – jako překlad římského práva vytvořeno pro Velkomoravskou říši Konstantinem a Metodějem
  6. století – Statuta Konrádova; první psaný zákoník v českých zemích vydaný knížetem Konrádem II. Otou; princip svobodného vlastnictví pozemků pro šlechtu, organizace soudnictví
  7. – 14. století – právo se v českých zemích stanovuje formou nařízení panovníků (922 – Výsady Boleslavovy; 1039 – Dekrety Břetislavovy, …); Horní zákoník; sepsán v letech 1300-1305 Václavem II.; vytvořen na základě římského práva; k rozvoji práva v českých zemích přispěl i Karel IV. – součástí Karlovy univerzity se stala právnická fakulta;
  8. Ordály (boží soudy) – soudní řízení ve středověku vedla církev; zrušeny za Karla IV.; např. kdo se domáhal práva, byl vhozen do vody a pokud vyplaval, byl nevinen
  9. století – první právní předpisy upravující státní organizaci (Zemská zřízení království českého, Zemské zřízení markrabství moravského, …); právní knihy – soubory práv sepsané soukromou osobou (Práva zemská česká Ondřeje z Dubé; O práviech, sudiech a dskách země české knihy devatery Viktorina Kornela ze Všehrd)
  10. – 19. století – Tereziánský a Josefínský trestní kodex, Tereziánský kodex soukromého práva; 1811 – císařský patent Obecný zákoník občanský
  11. 1804 – Code civil (občanský zákoník) císaře Napoleona I.; vzor pro ostatní evropské země včetně Rakouska; majetkové a rodinné poměry
  • Římské právo
  • zásada retrospektivy – podle nové normy se zpětně neodsuzuje
  • presumpce neviny – každý je nevinný, pokud se neprokáže jeho vina
  • matka jistá, otec vždy nejistý
  • když mám pochybnosti, tak vždycky postupuji v zájmu obviněného
  • co není zakázáno, je dovoleno
  • Prameny práva
  • formy, ve kterých je obsaženo objektivní právo
  • hlavní druhy
  1. normativní právní akty – rozhodnutí, opatření či usnesení, která jsou výsledkem uskutečněné pravomoci subjektů tvorby práva vydávat, měnit nebo rušit právní normy; všeobecně závazný právní předpis charakteru zákona, zákonného opatření, vyhlášky, vládního nařízení, …; velká míra obecnosti, spojen s možností užití státního donucení
  2. obyčej – aby byl právním pramenem, musí být dlouhodobě a masově zachováván, musí mít dostatečný obsah a státní orgány jej aplikují a uplatňují státní donucení při jeho porušení; např. obyčej zemského práva z 16. století od Viktorina Kornela ze Všehrd
  3. precedens – soudní rozhodnutí, kterým se řídí případy dosud právně neupravené; vzor pro rozhodování v budoucnosti; individuální právní akt (vychází z konkrétního soudního případu); vyskytuje se především v anglosaském právu, v kontinentálním právu jsou zakázány
  4. normativní smlouva – právní skutečnost, která ruší individuální právní vztah a zavazuje pouze smluvní subjekty; pramen mezinárodního práva, nikoliv vnitřního; nemá samostatný význam v podobě práva; nezavazuje jen ty, co ji podepsaly, ale i obyvatele státu, který ji podepsal; v našem právu tzv. kolektivní smlouvy – zavazují všechny účastníky pracovního procesu
  • tradičně děleny na psané (zákony, normativní právní akty, smlouvy, případně právnická literatura (pokud je uznávána jako pramen práva)) a nepsané (obyčeje, případně precedenty)
  • Atributy práva
  1. autorita – o co se právo opírá
  2. univerzální použitelnost – obecné formulace
  3. závazek – povinností, vymezení
  4. sankce
  • Právo a morálka
  • morálka jsou nepsaná pravidla, která bychom měli dodržovat, i přesto, že to po nás nikdo nevyžaduje (jedinec se řídí svým svědomím; musí umět rozeznat dobro a zlo)
  • odlišnosti práva od morálky
  1. právo může být jen jedno a to závazné pro všechny
  2. za právem stojí autorita (stát), za morálkou nikoli
  3. právo má stanovené sankce
  4. právo se stanoví a určí sankce, etické normy jsou na základě zkušenosti
  • právní vědomí
  1. znalost práva – představy lidí o platném právu, o tom, co je podle práva a co protiprávní, jaké chování je vynutitelné státní mocí
  2. názory na spravedlnost – co je a co není spravedlivé, jaké hodnoty by mělo právo chránit či potlačovat
  • dostupnost znalosti práva zajišťuje stát tak, že vydává veřejně přístupně sbírky zákonů, sbírky soudních rozhodnutí, …
  • ignorantka iuris non excusat = neznalost práva neomlouvá; každý by měl a mohl znát platné právo
  • mravní vědomí – prolíná se s právním vědomím; ve vědomí lidí existují vedle platných právních norem i různé společenské ideje a postuláty, které rovněž ovlivňují jejich chování a které lidé dobrovolně akceptují a jsou přesvědčeni o jejich správnosti
  • právo je minimum mravnosti – je méně přísné než morálka, pokud jde o požadavky kladené na lidské chování, ale je přísnější než morálka, jedná-li se o sankce
  • spravedlnost – stav věcí, který je žádoucí a odpovídá podstatě a právům člověka ve společnosti
  • nespravedlnost – stav, který je v rozporu s požadavkem obecného blaha a musí být odstraněna
  • zákonnost (legalita) – stav společnosti, který je v souladu s právem; státní orgány jsou při tvorbě práva i při realizaci práva vázány zákonem; 2 strany (neznalost zákone neomlouvá; všichni jsou si před zákonem rovni)
  • Právní řád
  • souhrn všech pramenů práva, které platí v určitém státě
  • musí ho dodržovat všichni na území daného státu (i cizinci)
  • neustále se vyvíjí, v rámci Evropy se právní řády slaďují
  • každý je vázán právní řádem svého státu, i když pobývá na území státu jiného, pokud se nedostává do rozporu s jeho právním státem
  • právní předpis – normativní právní akty, které jsou výsledkem legislativní (zákonodárné) činnosti státních orgánů
  • descendenční teorie právního řádu
  • právní síla – důležitost právních předpisů; vlastnost právní normy, jež ji činí nadřazenou jiné právní normě
  • právní předpisy mají různou právní sílu
  • základní zákonné předpisy – ústava a ústavní předpisy; zákony a zákonná nařízení vydaná parlamentem
  • podzákonné předpisy – vládní nařízení, vyhlášky ministrů, vyhlášky nižších státních orgánů
zákonné (základní)
podzákonné (prováděcí)
  • ústava
  1. ústavní zákony
  2. zákony
  3. zákonná opatření Senátu
  4. vládní nařízení
  5. vyhlášky ministerstev
  6. vyhlášky krajů a obcí
  • nižší nesmí odporovat vyššímu
  • při pochybnostech to přezkoumává Ústavní soud
  • Proces schvalování zákonů
  • legislativa = tvorba právních předpisů (zákonů)
  1. Návrh zákona může podat zákonodárná iniciativa (poslanec, skupina poslanců, senát, vláda či zastupitelské kraje).
  2. Souhlas se zákonem vyslovuje Poslanecká sněmovna po jednom až třech čteních, během nichž může dojít k hlasování o pozměňujících návrzích zákona. Zákony schvaluje nadpoloviční většina všech přítomných poslanců. Předseda Poslanecké sněmovny následně odešle zákon do Senátu.
  3. Senát může zákon schválit nebo odmítnou. V případě schválení je zákon předán prezidentovi k podpisu. Pokud jej Senát neschválí, je odeslán zpět do Poslanecké sněmovny.
  4. Pokud se prezident rozhodne zákon nepodepsat (suspensivní veto), vrátí zákon do poslanecké sněmovny. V případě, že ho podepíše, je zákon definitivně schválen.
  5. O vrácených zákonech znovu hlasuje Poslanecká sněmovna za přítomnosti všech 200 poslanců. Pro schválení musí být opět nadpoloviční většina, tj. 101 hlasů. Při schvalování ústavních zákonů musí být pro 3/5 většina.
  6. Schválený zákon je podepsán prezidentem, předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády.
  • řádně schválené zákony jsou uveřejňovány ve Sbírce zákonů ČR
  • platnost právního předpisu – právní předpis je platný, pokud byl vytvořen předepsaným způsobem, vydán příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci a byl řádným způsobem vyhlášen (zákon byl publikován ve Sbírce zákon, obecní vyhláška byla vyvěšena na úřední desce, …)
  • účinnost právního předpisu – v okamžiku, kdy právní předpis nabude účinnosti, jsou práva a povinnosti stanovené předpisem závazné a adresáti se podle nich musí řídit
  • působnost právního předpisu – vymezuje rozsah použití předpisu na konkrétní případ; různé druhy – věcná (co vymezuje), časová (odkdy dokdy platí), prostorová (na jaké části území platí), osobní (na jaký okruh osob se vztahuje)
  • derogační klauzule – zrušení nějakého právního předpisu
  • novelizace – změna, úprava či doplnění nějakého právního předpisu
  • vacatio legis – období mezi platností a účinností
  • označení právního předpisu
  1. název, číslo, datum
  2. – sbírka
  3. úplné znění
  4. kdo jej vydal
  5. text členěn do odstavců a paragrafů (očíslovány)
  • př.: Zákon č. 48/1997 Sb. O veřejném zdravotním pojištění…
  • Právní norma
  • závazné obecné pravidlo chování, které je vyjádřeno zvláštní, státem uznanou formou a jehož zachování je státní mocí vynutitelné
  • chování – aktivní činnost i nečinnost
  • struktura
  1. hypotéza – stanoví podmínky, za nichž se má pravidlo chování realizovat
  2. dispozice – vlastní pravidlo chování; stanoví komu a jaká oprávnění a povinnosti vznikají; určení povinnosti přímo nebo nepřímo
  3. sankce – následky za porušení normy; druhy
  4. preventivní – obeznámení
  5. represivní – odveta, trest, napravení způsobené škody
  • dělení
  1. donucující – všechny právní normy, které jsou bezvýhradně závazné
  2. podpůrné – relativně nezávazné, nemusí se hned plnit
  • druhy
  1. taxativní – vylučují další rozšíření; např. vydědění
  2. demonstrativní
  3. kogentní – nepřipouští odchylky (ústavní, správní, trestní a procesní právo)
  4. dispozitivní – v případě,
  • Zákony
  • základní druh obecně závazných normativních právních aktů
  • stanovují pravidla chování závazná pro jakékoliv subjekty (všechny státní orgány, právnické i fyzické osoby)
  • ústavní zákony – odlišná forma, vyšší stupeň právní síly; druh ústavního zákona je ústava
  • zákoníky (kodexy) – soubory systematicky uspořádaných norem celého odvětví práva; např. občanský zákoník, zákoník práce, obchodní zákoník
  • Právní vztahy
  • vztah mezi dvěma a více subjekty existující na základě práva a v souladu s právem, v němž vystupují jako nositelé oprávnění a povinností stanovených právními normami
  • pro existenci právního vztahu je třeba 2 podmínek
  1. je dána právní norma, která určuje rozsah oprávnění a povinností subjektů právního vztahu a podmínky jeho vzniku, změny a zániku
  2. vznik, změna nebo zánik právního vztahu jsou spojeny s právně významnými okolnostmi, tzv. právními skutečnostmi
  • prvky právního vztahu
  1. subjekty (účastníci)
  • ti, jimž v určitém právním vztahu vznikají práva a povinnosti
  1. fyzická osoba
  • všichni lidé mající právní způsobilost
  • právní způsobilost (právní subjektivita)
  • předpoklad toho, být účastníkem právního vztahu
  • 3 druhy právní způsobilosti
  1. způsobilost k právům a povinnostem – způsobilost být účastníkem právního vztahu, tj. mít práva a povinnosti; v občanském právu vzniká narozením (tzv. nasciturus), trvá po celý život a zaniká smrtí (resp. prohlášením za mrtvého)
  2. způsobilost k právním úkonům – způsobilost svým vlastním jednání zakládat, měnit nebo rušit právní vztahy; závisí na věku a duševním zdraví občana; v občanském právu vzniká zletilému jedinci (starší 18 let); v pracovním právu vzniká dosažením 15 let; soud může fyzickou osobu této způsobilosti zbavit, případně ji omezit (důvod – trvalá nebo dočasná duševní porucha)
  3. způsobilost k protiprávnímu jednání – způsobilost nést právní odpovědnost za vlastní protiprávní chování
  4. právnická osoba
  • uměle vytvořená sdružení osob nebo majetku, která v právních vztazích vystupují vlastním jménem a mají vlastní právní subjektivitu; např. obchodní společnosti, politické strany, občanská sdružení, nadace, …
  • právní způsobilost – stejná jako u fyzických osob; vzniká založením právnické osoby nebo registrací v obchodním rejstříku
  • rozhodují za ni její nejvyšší orgány a orgány výkonné
  • musí mít pevnou vnitřní organizaci, na níž se účastníci dohodli a která je písemně zachycena v určitém dokumentu
  1. orgány veřejné správy (obce), stát a státní orgány
  2. obsah – oprávnění a povinnosti subjektů právního vztahu
  3. objekt (předmět) – to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů; cíl právního vztahu
  • právní odpovědnost
  • nést důsledky za své jednání
  • hranice
  1. děti – do 15 let; trestní stíhání zastaveno; soudy pro mladistvé
  2. mladiství – 15-18 let; normální soud, rozsudky kráceny na polovinu (kvůli studiu)
  3. dospělí – od 18 let; normální soudy, maximální trest (na doživotí)

 

 

Plná způsobilost k právním úkonům 18 let, po uzavření sňatku
Způsobilost k uzavření sňatku 18 nebo 16 let + souhlas soudu
Minimální hranice k legálnímu pohlavnímu styku 15 let
Způsobilost k uzavření pracovní smlouvy 15 let + dodatečná podmínka
Způsobilost k získání živnostenského oprávnění 18 let
Hranice počátku branné povinnosti 17 let
Trestní odpovědnost 15 let
Volební právo 18 let
Právo být volen do zastupitelství obcí a krajů 18 let
Právo být volen do PS 21 let

 

  • Právní skutečnost
  • okolnosti, s nimiž právní normy spojují vznik, změny nebo zánik právních vztahů
  • události ovlivňující právní vztahy samočinně nebo různá jednání, jimiž se na právní vztahy působí záměrně
  • 2 druhy
  1. subjektivní – právní úkony nebo jiné projevy vůle, jimiž se právní vztahy zakládají, mění nebo ruší záměrně a uvědoměle; platný právní úkon musí být určitý, srozumitelný, svobodný a vážně míněný; podmínkou platnosti některých úkonů je také dodržení určité formy; druhy právních úkonů – jednostranné (např. poslední vůle), dvojstranné (smlouva o koupi, o dílo), mnohostranné (družstvo, akciová společnost, …); uzavření smlouvy; kompludentní činy – nic neuzavírám, ale i pouhou koupí vytvářím smlouvu
  2. objektivní – vyplývá z přírodních zákonitostí, nelze ji měnit; nezávislá na vůli účastníků; podstatnou roli hraje čas (narození, úmrtí, přírodní katastrofa); 3 druhy právních důsledků plynutí času (propadnutí (prekluze; při reklamaci; 2 roky záruka), promlčení (movité 3 roky, nemovité 10 let), vydržení (majetkoprávní vztahy, opak propadnutí, např. vlastnictví v dobré víře))
  • Právní ochrana
  • systém soudnictví – chrání v demokratických zemích dodržování práva
  • soudy zřizovány státem jako nestranné a nezávislé instituce
  • při rozhodování se soudci řídí pouze platným zákonem
  • orgány
  • 3 typy soudů
  1. civilní – např. rozvod manželství
  2. správní – přezkoumává rozhodnutí o přestupku
  3. trestní – projednává trestné činy (loupež, vražda, podvod, …)
  • soustava soudů
  • hierarchicky uspořádaná, vztahy nadřízenosti a podřízenosti
  1. nejvyšší soud – vrcholný soudní orgán; sleduje rozhodnutí vrchních soudů a zajišťuje zákonnost v jejich obvodu; vykládá zákony
  2. vrchní soudy – 2. stupeň soustavy pokud byl prvním stupněm krajský soud
  3. krajské soudy – 2. stupeň soustavy, pokud v prvním stupni rozhodoval okresní soud; v prvním stupni rozhodují o věcech právně složitých a společensky významných (např. ochrana osobnosti, autorská práva, …)
  4. okresní soudy – nejnižší orgány; projednávají věci patřící do oblasti občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů
  • Ústavní soud – dohlíží na dodržování ústavnosti v zemi; rozhoduje o zrušení zákonů, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, …; proti jeho rozhodnutí se nelze odvolat; 15 soudců jmenovaných prezidentem republiky se souhlasem Senátu na 10 let
  • Nejvyšší správní soud – vrcholný orgán správního soudnictví; dbá o zákonnost rozhodování krajských soudů a správních orgánů

 

 

SOUDY
Ústavní soud ČR (Brno)
Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud (Brno)
vrchní soudy (Praha a Olomouc)
krajské soudy (celkem 7, bývalá krajská města)
okresní soudy (celkem 75, bývalé okresy)

 

 

 

 

  • soudci
  • po ukončení právnického vzdělání absolvují tříletou čekatelskou praxi, kterou tzv. justiční čekatelé ukončují odbornou justiční zkouškou
  • jmenování bez časového omezení (kromě ústavních soudců)
  • nemohou být trestně stíháni nebo vzati do vazby pro trestné činy spáchané při výkonu soudcovské funkce
  • bezúhonný občan starší 30 let s vysokoškolským právnickým vzděláním a justiční zkouškou
  • samosoudci – vystupují ve většině civilních záležitostí
  • senát – zpravidla tříčlenný; předseda senátu soudu a přísedící (každý občan ČR starší 30 let způsobilý k právním úkonům, bezúhonný a s jistými zkušenostmi a morálními kvalitami)
  • státní zastupitelství
  • státní úřad, který se vedle soudů významně podílí na právní ochraně
  • jeho orgány upozorňují na nezákonnosti, stíhají trestné činy, dohlížejí na zachovávání zákonů, …
  • podstata činnosti státního zástupce – oblast trestního řízení (přípravné řízení, podává jménem státu žalobu, u soudu zastupuje státu)
  • státní zástupci jmenování na dobu neomezenou na návrh nejvyššího vrchního nebo krajského státního zástupce
  • soustava úřadů státního zastupitelství
  1. nejvyšší státní zastupitelství – nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti
  2. vrchní státní zastupitelství
  3. krajské státní zastupitelství
  4. okresní státní zastupitelství
  • advokáti
  • poskytují právní pomoc jednotlivcům a organizacím v celém rozsahu
  • zastupují své klienty u soudu i před ostatními orgány
  • v trestním řízení zastupují obviněného jako obhájci
  • k výkonu advokacie je nutný zápis v České advokátní komoře
  • notáři
  • významné postavení v oblasti soukromého práva v rámci ochrany práv
  • sepisování veřejných listin o právních úkonech (závěť, závažné smlouvy), osvědčování právně významných skutečností a prohlášení (vidimace – ověřování shody opisu nebo kopie s vlastní listinou), ověření (legalizace) podpisu určité osoby, osvědčování průběhu losování, …
  • notářské úřady zřizuje ministr spravedlnosti v obvodech okresních soudů, také jmenuje jednotlivé notáře
  • mohou přijímat do úschovy cenné listiny, vykonávat funkci správce majetku či konkurzní podstaty, provádět jednotlivé úkony v řízení o dědictví
  • k výkonu notářské práce je třeba zápis v Notářské komoře ČR
  • daňoví poradci
  • nabízejí právní pomoc a finančně ekonomické rady ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných daňových záležitostí
  • mohou zastupovat svého klienta při jednání s finančním úřadem
  • soudní exekutoři
  • působí při soudech nebo jako soukromí soudní exekutoři
  • exekuci nařizuje soud, exekutor ji provádí např. srážkami ze mzdy, prodejem majetku, vyklizením, odebráním věci
  • exekutory sdružuje Exekutorská komora ČR se sídlem v Brně
  • veřejný ochránce práv – nezávislý orgán právní ochrany
  • Systém práva
  • dělí se dle 3 hledisek
  1. mezinárodní a vnitrostátní – zda upravuje vztahy v rámci jednoho státu nebo vztahy mezi různými státy
  2. veřejné a soukromé – zda upravuje vztahy mezi státem a občany nebo vztahy mezi občany navzájem
  3. veřejné – ústavní, trestní, správní, finanční právo
  4. soukromé – rodinné, občanské, obchodní, pracovní právo
  5. hmotné a procesní – hmotné stanovuje státem závazná a vynutitelná pravidla chování; procesní právo určuje postup jednotlivce a státních orgán při porušení práva a způsob sankcionování