Renesance – 14. až 16. století – nová situace ve společnosti (vrchol feudalismu,
rozvoj měšťanstva), vědecké opbjevy, především v astronomii, nové názory na člověka, jeho možnosti a svobodu, také na přírodu- vliv antiky
– obrácení zájmu člověka od Boha k sobě samému, světská témata – konkrétní reálné postavy, láska ke skutečné ženě, popis nectností, zrad, nevěr, užíván humor, výsměch
Reformace – reforma církve, Martin Luther, Jan Kalvín
– proti povrchnostem, hromadění majetku
– snaha vrátit církev k textu Bible, vrátit niternost víry
Humanismus – společenské, vědecké a literární hnutí, zájem o antiku
– zkoumali antické rukopisy, studium pramenů, zájem o člověka.
Manýrismus – přechod mezi renesancí a barokem
– vyznačoval se přehnanou ornamrntálností, vyumělkovaností, použitím osvědčených prostředků, např. slovních obratů.
Baroko – 16. až 17. století – umělecký směr, doba náboženské nesnášenlivosti a
válek – pocity strachu, nejistoty, úzkosti, marnosti
– založen na víře v Boha, duchovnu, mystice, citovosti, na hledání řádu i nadosobních a nadpozenských hodnot, snaží se postihnout duchovní a přírodní principy, které jsou za poznávanou skutečností
– city převažují nad rozumem
– dramatičnost, kontrasty, napětí, tajuplnost, metafory, alegorie
– dílo má ohromovat, fascinovat
Klasicismus – 2. pol. 17. století a 18. století – kolébkou klasicismu je Francie
– současně vývoj baroka a klasicismu v různých zemích
– antické vzory, racionální myšlení, snaha o jasnost, harmonii, řád a kázeň
– žánry vysoké (tragédie, epos, óda) a nízké (komedie, bajka, satira, píseň)
– snaha zobrazit nadčasové, stálé, dodržet řád – v dramatu zásada tří jednot
– nejvýznamnějšími díly jsou tragédie – konflikt povinnosti a vášně
Osvícenství – 18. století – společenská a politická ideologie (ne umělecký směr)
– rozum, víra v pokrok, výchovu člověka i společnosti, kritika církve, odmítnutí pověr, nevědomosti, proti absolutistickému systému
– zakládání učených společností, muzeí, knihoven, vědeckých sbírek
– nauková lit. – filosofie, politika, historie, nový žánr
– filozofický román – vše v díle slouží předem dané obecné tezi, důležitý názor autora, potlačena dějovost
Romantismus – první třetina 19. století,
– rozpor mezi představou a skutečností, tragika osudu i lásky
– výjimečný hrdina (vyděděnec, rozervanec, loupežník, poutník, bojovník za svobodu, cikán, kat, středověký rytíř)
– útěk před problémy světa, silný individualismus.
– hrdina jedná na základě citových pohnutek, ne rozumu, bouří se proti společnosti, hluboký citový prožitek, svobodná individuální tvorba, příroda, venkov, prostý, nezkažený člověk, lidová slovesnost, dávnověk, středověk, exotika, noc, hřbitovy, jezera, tajemno…
Realismus – konec 19. století, směr ovlivněný rozvojem přírodních věd
– nesouhlas s realitou, zájem o dění ve společnosti, o zákonitosti společenského uspořádání, sociální rozvrstvení, snaží se o konkrétní vyjádření společenského problému – kritický realismus
– pravdivost, dále snaha postihnout obecné zákonitosti života, historická konkrétnost, analýza společenských vztahů i lidské osobnosti
– typizace postav a prostředí – na konkrétním je zobrazeno obecné – postava je nositelem základních vlastností celé skupiny lidí, společenské vrstvy
– všechny jazykové vrstvy, typickým žánrem je román (i sociální)
Naturalismus – směr blízký realismu, vychází z teorií o silné přírodní stránce
člověka, o tzv. determinismu, tedy vlivu dědičnosti a prostředí
– popírá se lidská vůle, výchova a svoboda, hrdinové z nejnižších vrstev
– nevyhýbají se ošklivosti a odudivosti – naturalistický popis, tzn. do nejmenších podrobností popisovány věci odpudivé, tragické
tabuizovaná témata, např. společenské podsvětí – brlohy, žebráci, prostitutky, alkohol, bída…
LITERÁRNÍ MODERNA -2. polovina. 19. století – vychází z neskopojenosti
umělců se stavem společnosti, z romantismu, z touhy vyjádřit sebe sama
– odpor k umění, které má sloužit společnosti => prosazují umění pro umění l’art pour l’art, utíkají od reality do snů, svého nitra, do přírody
Parnasisté – ve Francii, např. Charles Maria Leconte de Lisle, Théophile Gautier,
Sully Prudhomme usilovali o krásu a dokonalost, formální vybroušenost. Základním žánrem je lyrická poezie, lyrizovaná próza. Od Baudelaira nová básnická obraznost – metafora vede představivost dál, ne jenom přirovnává (… ty vázo temná žaly…)
Impresionismus
– začátek ve výtvarném umění, Claud Monet – obraz Imprese – vycházející slunce, zachycuje okamžitou náladu, hru světla a barev
– v literatuře také nálada, dojem, působení na všechny smysly – zvuková stránka díla, básnické obrazy barev, zvuků
– nejčastěji přírodní lyrika, ale i výjevy z velkoměst
– reálný svět je pouze odrazem jiného, hlubšího světa – úkolem básníka je ho pomocí symbolů a obrazů přiblížit lidem
– „krajina je obrazem duše“ – nálada básníka splývá s náladou v přírodě, převažuje nálada melancholická, klidná, až pesimistická
– velké množství básnických prostředků, lyrizace prózy a dramat
Symbolismus
– autoři se vyjadřují v netradičních symbolech, náznacích
– převažují abstraktní motivy pocitů, představ, vizí, tajemna
– užívali často volný verš, melodičnost jazyka, přenesené významy
– stírá se hranice mezi poezií a prózou
– přestává být určující, co tím básník myslel – důležité je, co z toho čtení pak má čteníář (ne veřejné čtení, spíše tiché, v soukromí)
Dekadence (konec 19. století)
– podpořena filosofií A. Shopenhauera, F. Nietzscheho, H. Bergsona
– do určité míry splývá se symbolismem, ovlivnila téměř všechny dobové směry (symbolis., impresionismus, novoromantismus, nauralismus, expres.)
– vypjatý individualismus, disharmonie mezi jedincem a kolektivem, subjektivním a objektivním
– odráží nálady konce století – skepsi, únavu, deziluzi, bezvýchodnost, rezignaci (ohlédnutí zpět, bilancování) – odmítají se angažovat ve společnosti
– objevovala se provokativní témata (např. erotika, marbidita, poetizace násilí a zla, neuctivý vztah k Bohu, oslava satana, kult smrti)
-J. K. Huysmans
Novoromantismus – objevuje se v poslední čtvrtině století
– navazuje na vlnu romantismu první poloviny 19. století i na pozdější tvůrce
ČESKÁ MEZIVÁLEČNÁ POEZIE – 1. polovina 20.století
Vitalismus – vyprovokovaná skončením války, oslavuje život s jeho základními
krásami, smyslové opojení, citové prožití prosté existence
Civilismus – obdiv k novým věcem v oblasti techniky, víra ve spasitelskou roli
technického pokroku
Expresionismus – směr nejsilnější v Německu, soustředění na citové stavy,
projevy lidské psychiky, které vyplývají z nejistoty člověka v chaotickém, děsivém světě, díla jsou plná zoufalství, bolesti, prázdnoty
Proletářská poezie – první polovina 20. let, inspirace dělníky, proletariátem,
snaha vystihnout jak chudobu, bídný život, snaha poukázat na sociální nespravedlnosti a nalézat revoluční řešení, přesvědčení, že po revoluci bude lépe ve stati Proletářské umění formuloval Jiří Wolker jejich základní teoretická východiska, pro většinu autorů pouze krátká etapa v jejich vývoji, měli společný obsah, ale jiný styl
Jaroslav Seifert, Stanislav Kostka Neumann, Konstantin Biebl, Josef Hora, Jiří Wolker
Devětsil – levicový umělecký svaz, od r. 1920 celá 20. léta, prošlo vím velké
množství umělců různých oborů, prvním předsedou Vladislav Vančura, dalším režisér Jindřich Honzl, duší ale Karel Teige (1900-1951) – teoretik, výtvarník, po proletářských počátcích příklon k poetismu
Poetismus – směr vznikl v Čechách, náznaky r. 1922, vyhlášen r. 1924,
inspirován dadaismem, Apollinairem (volné asociace), chápán jako hravý životní styl, opojený světem, novým viděním, chutí tvořit nový svět, časté motivy – exotika, cestování, lidové zábavy, cirkus, hudba, film, snaha prolnout život s uměním i všechny žánry a druhy umění, rozvoj koláže,
Karel Teige, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert
Surrealismus – původně francouzský směr – Breton, surrealistická skupina u nás
vytvořena r. 1934, hlavní propagátoři Karel Teige a Vítězslav Nezval, který skupinu r.1938 rozpustil kvůli rozdílným názorům na stalinský teror, podstatou je tvorba založená na podvědomí, snech, automatickém psaní, teoreticky podloženo učením S. Freuda, Konstantin Biebl
Spirituální a katolický proud – autory spojuje snaha postihnout nadpozemské,
objevují se existenciální problémy, hodnoty pozemského života jsou konfrontovány s nadosobními či křesťanskými, významnou roli hrálo nakladatelství Josefa Floriana (1873-1941) ve Staré Říši a
kritik a redaktor Bedřich Fučík (1900-1990)
Skupina 42 – skupina literárů a výtvarníků, vznikla r. 1942, vyjadřovali se
přímo, bez metafor, všímali si banálních, všedních věcí, konkrétních činů,
preferovali periferii měst i životů, organizátorem by teoretik
Bedřich Chalupecký (1910-1990)
Ohnice – válečná skupina kolem Kamila Bednáře (1912-1972), název podle
Ortenovy sbírky, měli blízko k existencialismu
LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ
Existencialismus – filozofie po 1. svět. válce – Martin Heidegger, Karl Jaspers (návaznost na filozofii Sorena Kierkegaarda), Jean Paul Sartre,
Albert Camus, člověk opuštěn Bohem, osamocen, problematika existence člověka v soudobém světě, život je starost (odsouzení ke svobodě), svobodu si uvědomujeme v mezních, krizových situacích. Existencialistická literatura (konec 30. a hlavně 40. léta) ukazuje pasivního izolovaného hrdinu, plného úzkosti, a jeho pocity beznaděje a nesmyslnosti existence.
Absurdní drama – vychází z existencialismu, ale ukazuje konkrétní životní situace, v nichž tzv. nahý člověk (zbavený konvenci) není schopný komunikovat, lidé jsou lhostejní, odcizení, duševně vyprázdnění.
Neorealismus – 40. a 50. léta v Itálii, nejen literatura, ale i film (Vittorio De Sica,
Roberto Rossellini, Federico Fellini) a malířství; obnova pravdivého líčeni, dokumentárnost, hodnověrnost, nejčastěji svět obyčejných lidí v jejich každodennosti.
Beatníci – skupina amerických básníků a prozaiků v 50. a 60. letech, celé
generační hnutí (beat generation – zbitá, ale i blažená); základní znaky – protest proti společnosti, jejímu konzumnímu způsobu života a pokrytectví; provokace zjevem, chováním, vulgaritou; touha po blaženosti – tuláctví, jazzová hudba, drogy, alkohol, sex; byli vzdělaní, zajímali se o východní filozofie jako protest proti západní civilizaci. Básně byly určeny k hlasitému čtení za doprovodu jazzové hudby, volný verš, rytmický, nepříliš metafory, spíše alegorie, podobenství, inspirace Whitmanem.
Rozhněvaní mladí muži – 50. léta Anglie, skupina spisovatelů kritizujících
zavedené anglické konvence, protestujících proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví a falešné morálce, nešli ani v dílech, ani v životě do extrémů jako beatnici, jejich literární hrdina dokonce často splyne se společností, kterou předtím kritizoval; hovorový jazyk. Vznik univerzitního románu – nový žánr, podmíněný vznikem malých provinčních univerzit.
Nový román – někdy antiromán, 50. – 70. léta ve Francii, navázal na
experimentální román 1. pol. 20. stol., vychází z toho, že ani klasický román s dějem, ani texty introspektivní, psychologické (Proust, Joyce) nevystihují novou dobu, potlačili tedy děj, často i postavy (pojmenovány písmeny nebo i nepojmenovány), bez sociální ukotvenosti, nejsou zachyceny motivy jejich jednání, základem je popis detailů bez logických souvislosti či časové chronologie, chybí psychologie postav, popisuje se jen jejich chování, používá se několika různých úhlů pohledu.
Magicky realismus – směr od pol. 50. let v Latinské Americe, Rusku, základní
princip -prolínání dvou světů (reálného a k tomu mytického, magického, fantazijního) bez zřetelných hranic, v ruské literatuře působivá kritika poměrů, magická rovina často zobecňuje rovinu reálnou.
Postmoderna – od 60. let, filozofové Jacques Derrida, Jean-Francois Lyotard,
tradiční prostředky myšlení už nestačí k pochopení světa, rozvoj věd a techniky vede k neschopnosti vidět svět v celku; literatura odmítá modernu a její formální experimenty; spojuje i velmi nesourodé pohledy, žánry, umělecké směry, kombinuje pokleslé s náročným, důležitá ironie a ironizace hodnot (např. náboženství), sklon k mystifikaci čtenáře, díla obsahují citace nebo pouze odrazy jiných známých literárních děl, umožňuje velké množství interpretací.