Vybírání střední školy pro mě bylo velmi obtížné. Do poslední chvíle jsem se nemohla rozhodnout, jaké školy na přihlášku napíšu, ale nyní jsem si (snad) jistá, že jsem si vybrala správně.
Všichni mi říkali, ať jdu na gymnázium, ale já jsem tam za žádnou cenu jít nechtěla. Hrozila jsem se toho, že by to nebylo na nic specializované a prostě jsem si řekla, že tam nepůjdu.
Můj sen totiž vždycky byl být skvělou a oblíbenou herečkou. Už v sedmé nebo osmé třídě jsem učinila rozhodnutí, že půjdu na střední hereckou konzervatoř, a pro splnění mého hereckého snu jsem podnikla mnoho akcí. V sedmé třídě jsem se přihlásila do dramatického kroužku, zapsala jsem se do všech možných hereckých agentur a začala jsem si zjišťovat informace o herecké konzervatoři. Jenže – čím víc informací, tím víc zjištěných mínusů. Zjistila jsem, že na střední herecké konzervatoři není moc obecných předmětů, že tam jsou jen samé praktické herecké předměty, jako: jevištní mluva, práce s mikrofonem, zpěv, jevištní pohyb, různé druhy tance, step, šerm, pantomima, taichi atd. Tyto předměty mě velice zajímaly a jsem si jistá, že by mě bavily, ale neměla bych žádné vzdělání, nebyla tam matematika, chemie, fyzika, biologie atd., jen málo českého jazyka, dějepis a anglický jazyk. A já samozřejmě chtěla normální vzdělání. Velice často mě proto přepadávaly vlny, které se pořád střídaly: jednou jsem tam vůbec nechtěla jít, protože přece nevím jistě, jestli budu i později toužit po herecké kariéře, jestli mám vůbec na herectví vlohy, že bych neměla dobré vzdělání a nemohla bych dělat nic jiného než herectví a je velmi pravděpodobné, že se jako herečka vůbec neuchytím. A pak jsem si zase říkala, že se budu na talentové zkoušky učit a učit a že všem v komisi „vytřu zrak“, jak budu šikovná a nebudu se stydět, že se tam určitě dostanu a že tam moc a moc chci, protože mě herectví moc baví.
Vždy k tomu přispěl ještě názor někoho jiného. A já se orientovala podle toho, co kdo řekl. Někdo na to měl názor, že je to dobrý nápad a že je to skvělá škola a hned jsem si byla jistá, že tam půjdu. A když někdo řekl, že by mi to nedoporučoval, už jsem zase pochybovala. Nicméně nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím, i kdybych tam nakonec nešla, za pokus se přece nic nedá. Jednu přihlášku mě to nestálo, protože školy s talentovými zkouškami se do celkového počtu přihlášek nepočítají, a byla by to přece úžasná zkušenost. Strávila jsem nad učením na talentové zkoušky mnoho času, protože byly velmi obtížně. Co všechno jsem musela předvést, znát a umět tady psát nebudu, ale bylo toho opravdu hodně a přestože to byly talentové zkoušky na herecký obor, zkoušky se dělaly jak z herectví, tak i ze zpěvu, tance a hudební teorie. Rodičům jsem velmi vděčná za jejich pomoc, protože ačkoli se jim herecká škola pranic nezamlouvala, neuvěřitelně mě podporovali a nejen to, věnovali mi i spoustu času a peněz. I když věděli, že tam nakonec asi stejně nepůjdu, jezdili se mnou na dny otevřených dveří a vyřizovali spoustu časově i finančně náročných věcí.
V talentových zkouškách jsem se nakonec dostala jen do druhého kola, do třetího už ne, ale i to je pro mě nesmírný úspěch, vůbec jsem to nečekala a stejně jsem ráda, že mě do třetího kola nevzali, protože jsem byla už na sto procent rozhodnutá, že na tuto školu nepůjdu a do třetího kola bych už nešla. Aspoň jsem to nemusela vyřizovat.
Dále jsem přemýšlela o škole zaměřené na předškolní a mimoškolní pedagogiku. V této škole studují budoucí učitelky např. v mateřských školách. Já miluju malé děti a toto povolání by bylo pro mě přímo jako stvořené. Ale promluvila jsem si o tom s mámou a došlo mi, že bych také po této vystudované škole nemohla dělat nic jiného než učitelku v mateřské školce, nebo v dětských domovech. A tak, i když jsem toto povolání rozhodně nezavrhla, na tuto školu nakonec také nejdu, protože podle mě toto povolání mohu dělat i bez vystudování jmenované školy.
No, tak co teda si vybrat za školu? I po navštívení výstavy všech středních škol v Kongresovém centru SCHOLA PRAGENSIS mě nic nenapadlo. A co je pro tyto nerozhodné lidi, kteří ještě nevědí, co budou chtít dělat, jako stvořené? Gymnázium! Škola s obecným vzděláním, která vás nejlépe připraví na studium vysoké školy, kam s jistotou chci potom jít, a možností počkat na výběr povolání ještě pár let, než mě něco pořádně zaujme. A na základě příkladu mé starší sestry, která vystudovala Gymnázium Na Vítězné pláni a byla na něm spokojená, vybrala jsem si tuto školu. Bylo to spíše z nerozhodnosti, ale jsem ráda, že to takhle dopadlo, protože rodiče i učitelé říkali, že jsem chytrá na gymnázium, přáli si, abych na něj šla, a já si myslím, že to pro mě je nejlepší řešení.
I když jsem si (s trochou nadsázky) na začátku říkala, že na jedinou školu, kterou vím, že nechci, je gymnázium, vidíte, jak to dopadlo. Od té doby razím heslo: NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY!
Autor: Julie Krulišová