Cervantes Saavedra de Miguel – Důmyslný rytíř Don Quijote de la Macha

Životopis:

Španělská renesance v literatuře bývá pro svůj přinos hodnocena, jako zlatý věk španělské literatury, (tento termín však zahrnuje i celé 17. století). Možná leckdo chtěl jako malý potkat, či dokonce být pirátem Cervantes tuto možnost měl. a proto si vyposlechněte celý jeho dramatický životní příběh(,jistě to stojí za to).

ŽIVOT

Snad žádný ze světových autorů neměl tak dramatický život jako právě Cervantes. Narodil se 29.9. 1547 v Alcalá de Henares v rodině zchudlého šlechtice. Spolu se svým otcem, který se stal ranhojičem, prošel Španělskem křížem krážem, viděl spoustu utrpení. a rodina sama se nejednou ocitla na hranici bídy. V mládí se mu dostalo nesoustavného vzdělání – studoval ve Valladolidu, v Seville a nakonec v Madridu u španělského humanisty Juana Lopéze de Hoyos. Po studiu také vystřídal mnoho zaměstnání. Roku 1569 odjel do Říma jako komorník kardinála Julia Aquavivy. Zde se nechal najmout do námořnictva a bojoval ve slavné bitvě u Lepanta (1571), kde španělské a benátské loďstvo porazilo Turky. Cervantes bojoval jako opravdový hrdina, ale zasáhla jej do hrudi dělová koule, a když se probral z mdloby, zjistil, že mu lékaři museli uříznout (levou) ruku až k lokti. Cervantes v následujících letech bojoval po boku dona Juana de Austria. Když se konečně vracel do Španělska, aby přijal hodnost kapitána, v kazajce si nesl doporučující dopis vlivného dona de Austria a vévody de Sessa. Nedaleko Marseille však zajali loď turečtí piráti a odvlekli ji do Alžíru. Doporučující listy se staly Cervantesovi osudnými. Piráti ho pokládali za významného španělského vojevůdce a požadovali vysoké výkupné. Cervantes se stal otrokem Alí Mamího. Nevzdával se však – několikrát se pokusil o útěk, který buď selhal, anebo spiknutí bylo odhaleno. Teprve po pěti letech se rodině podařilo shromáždit požadovanou částku a Cervantese vykoupit z otroctví. Když se vrátil do vlasti, jeho hrdinské činy byly zapomenuty. Jen s obtížemi získal místo komisaře pro zásobování armády a nakonec zastával nevděčnou funkci výběrčího daní. Několikrát byl vězněn pro chyby v účtech a pro dluhy.

TVORBA

Cervantes se pokoušel si přivydělat psaním, ale za pastýřský román La Galatea, který zůstal nedokončený (řadí se do tzv. bukolické poezie) (1585) a za několik komedií získal jen pár dukátů. Roku 1605 vychází první část jeho velkolepého románu Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Původně byl pojat jako parodie oblíbených rytířských románů, avšak stal se univerzálním obrazem lidské povahy a lidského údělu ve sváru ideálu a skutečnosti, dobra a zla. Přestože je Don Quijote popisován jako komická figura, která je na hony vzdálená skutečnému životu, má tato postava i hlubší rozměr – jeho snaha uskutečnit ideály rytířství, ušlechtilost myšlení i jednání (snaží se např. bojovat v předem ztracené bitvě, či chce sloužit jen jedné milované ženě). Cervantes dokázal v tomto důmyslně komponovaném příběhu spojit snad všechny možné románové formy (tehdejší doby) a dokonce tím položil základ pro vývoj moderního románu. Úspěch překonal všechna očekávání a o románu se mluvilo po celé Evropě. Cervantes měl v úmyslu zesměšnit tehdy oblíbené rytířské romány,ale zároveň vytvořil jedinečnou postavu potulného rytíře Dona Quijota a jeho zbrojnoše a sluhy, dobromyslného sedláka Sancha Panzy. Když pracoval na druhém díle, kdosi jej předběhl a vydal pokračování Dona Quijota, kde se vysmál hlavní postavě i samotnému Cervantesovi. Skoro by se zdálo, že Cervantes byl nejnešťastnějším géniem na světě. Ale ani tentokrát se nevzdal – dopsal svůj vlastní druhý díl, a aby jeho postavu nemohl již nikdo zneužít, nechal Dona Quijota nakonec pro jistotu umřít. Toto pokračování z r. 1615 mělo opět fantastický úspěch a zcela překonalo nepodařený výsměšek ( příběhy potulného rytíře pro mládež úspěšně převyprávěl Jaromír John v knize Příběhy Dona Quijota.) Je zvláštní, že Cervantes si Dona Quijota příliš necenil a za své nejlepší dílo považoval Strasti Persilovy a Sigismundiny (1617), kde líčí dobrodružství milenecké dvojice, která nakonec dosáhne sňatku. Román je napsán nádherným jazykem(, který připomíná zdobné barokní oltáře), ale myšlenkově zdaleka nedosahuje originality Dona Quijota. K nejvýznamnějším povídkám španělské literatury patří Příkladné novely (1613). Cervantes se v nich projevuje jako vytříbený vypravěč se smyslem pro krátký vypointovaný příběh a od té doby byl rovněž nazýván „španělský Boccaccio“. I přes významné literární úspěchy zůstal „smolař“ Cervantes až do smrti chudý. Miguel de Cervantes zemřel 23.4.1616 a přesně v ten den také odešel na věčnost i proslulý anglický dramatik W. Shakespeare. Jako by v Evropě nastával soumrak géniů. Již za dva roky nato propukla třicetiletá válka a rozmetala mír na celém kontinentu. Celkově je Cervantesova tvorba velmi mnohostranná – psal poezii, prózu i drama a valné většině žánrů navíc dal novou formu. Nejméně novátorská je jeho básnická tvorba (zajímavá báseň Cesta na Parnas). Za nejzdařilejší Cervantesovo dramatické dílo můžeme považovat jeho (drama) Numancie (1584), komedie – hra Pedro de Urdemalas (Lišák Pedro). Komedie a mezihry spojich v soubor Ocho comedias y ocho entremeses, což v překladu znamená 8 komedií a 8 meziher (r. 1615). V závěru života napsal Cervantes dobrodružný román Los trabajos de Persiles y Sigismunda (Strasti Persilovy a Sigismundiny, vydán posmrtně 1617).

Obsah Don Quijote de la Mancha:

 

Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností a iluzí. Hrdinou románu je zchudlý šlechtic (hidalgo), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohé herky Rocinanty.

Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, tj. obry, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání.

Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve druhém díle Sanchovy „vlády nad ostrovem“, v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar (I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II) a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík dosavadního románu: boří „babylónskou věž“ rytířských románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický a dobrodružný, vstřebává podněty románu pikareskního. Don Quijote je tedy komický i tragický zároveň.

Teoretický rozbor:

Původní záměr vytvořit satiru na rytířské romány.

Odhalení nedostatků soudobého Španělska. Odvěký svár snů a skutečnosti, přirozený a uspořádaný svět se vyskytuje jen v představách pomatence v protikladu k rozvrácenosti doby.

Obvyklé hodnoty převráceny, moudrost se jeví jako bláznovství.

Dvoudílný román, vrcholné dílo zlatého věku španělského písemnictví.

Syntéza prvků románu rytířského, pikareskního, utopického a dobrodružného.

Parodie a zesměšnění – komika a humor.

Útvar: Román, původně zamýšlená satira na rytířské romány, která se mění na parodii.

 

Kompozice: Skládá se ze dvou dílů. Jsou to dobrodružství chudého, vesnického a ušlechtilého rytíře, snílka Dona Quijota, ve kterém se zrcadlí dobové poměry ve Španělsku a rozrostly se do kritického obrazu surové skutečnosti, které jsou ušlechtilé ideály cizí a směšné.

 

Postavy: Don Quijote – Zchudlý šlechtic Alonzo Quijano byl po celý svůj dosavadní život vášnivým čtenářem a milovníkem rytířských románů.

Postava vysoká, hubená, svraštělá žlutá kůže, vpadlé tváře, bradka. Nejenom tři slova, ale těchto pět slov se mi vybaví  když se mluví u literární postavě jménem Don Quijote. Táhne mu na padesát, když při četbě mnoha rytířských románů přijde o rozum a rozhodne se šířit ideály tehdy již mrtvého potulného rytířství. Vybírá si herku Rocinante. Šatí se do rytířské zbroje. V průběhu románu mu pak slavnou Mambrinovu přílbu nahradí obyčejná holičská miska v domnění  že jde o přilbu. Quijote, který v rytířských románech vyčte vše o „pravé lásce“, si volí za svou vyvolenou jistou selku – Dulcineu a jmenuje ji sobě Dulcineou z Tobosa, jedinou paní svého srdce a v průběhu celého románu v lásce nezaváhá.  Veškerá jednoznačná charakteristika tu, zdá se, končí.

I tato vcelku dá se říci velmi výstřední postava, může mít co si do sebe s lidmi v dnešní době, řekl bych že nejeden z nás by se v něm alespoň trochu našelm s trochou fantazie a uspořádání si věcí do dnešních poměrů. V Donu Quijotovi můžeme nalézt blázna opilého falešnými ideály, snílka následujícího svůj nesplnitelný sen či parodii všech postav potulných rytířů. Na druhou stranu se v určitých situacích Cervantesův hrdina zachová jako hloubavý filozof, moudrý prorok, který vidí pravou podstatu dějů odehrávajících se před jeho očima. Člověk, který byť je bláznem, nesklouzává k naprostému šílenství a drží se pevně vlastních ideálů. Don Quijote je směšný, poněvadž je Roztržitým mezi roztržitými a jeho roztržitost, jeho nedbání skutečnosti životní je pevně organizováno okolo ústřední myšlenky, okolo jeho rytířského snu; proto se sledují s pevnou logikou i jeho nehody a roste jeho směšnost: život čeká na každou příležitost, aby mu zlomyslně nastavil nohu a vyvolal náš smích. Don Quijote vzbuzuje úctu touhou po ideálech lidskosti. Stal se symbolem čistoty duše, “donquijotství” pak symbolem marného boje za nesplnitelné ideály.

Bohužel ale vnímal realitu jinak než ostatní, protože žil ve svých snech a představách, takže se musel potýkat s realitou skutečnou, což se pro ostatní stávalo zdrojem zábavy.  První část románu popisuje jeho první dvě výpravy a končí smrtí. Druhá část je jakýmsi doplňkem popisující třetí výpravu, jež jeho smrti předcházela.    První výprava byla pro dona Quijota velmi důležitá, protože se v zájezdním hostinci, který považoval za hrad, nechal hospodským, neboli hradním pánem, pasovat na rytíře.

Postava mě vtáhnula do děje díky své schopnosti kterou Don Quijote měl, pevnou vůlí i když patrně poblázněn neustálým hltáním knih s rytířskou tématikou. Don Quijote, poblázněn smyšlenými příhodami bájných rytířů, se sám začne za rytíře považovat a doufá, že s pomocí svých rytířských ctností a zásad změní svět k lepšímu, odstraní z něj bezpráví a nespravedlnost a zapíše se tak do dějin. Stojí si pevně za svou ideou a trval by na svém, kdyby proti němu stál celý svět, neboť vidí, slyší a věří jen tomu, čemu uvěřit chce a žádný protiargument pro něj neexistuje – věří prostě tomu, co si vsugeruje.
Sancho Panza – chytrácký sedlák, nevzdělaný, prostý, ale ze zištných důvodů se dá přemluvit do služby za zbrojnoše u Dona Quijota. Ve vztahu k lidem je životaschopný, přizpůsobivý, bystrý a praktický. Ve svém slovníku často a rád používá lidovou moudrost přísloví a pořekadel. Upřímně si oblíbil svého pána, kterého toleruje i s jeho podivínstvím. V průběhu děje se obě postavy sblíží, Don Quijote přestává žít v oblacích a Sancho přestane myslet jen na své dobro.

CITÁT Z KNIHY:

„Všichni tito rytíři a řada jiných, o kterých bych mohl vyprávět, pane faráři, byli rytíři potulnými a světlem a ozdobou rytířstva. Jich nebo takových by bylo potřebí k mému plánu a s těmi by Jeho Veličenstvo zvítězilo, ušetřilo mnoho peněz a Turci by ostrouhali kolečka. Já však zůstanu ve své komoře, vždyť pro mne žádný kaplan nepřišel; jestliže však Jupiter nesešle déšť, jak řekl holič, jsem tu ještě já a déšť dám, jakmile se mi zachce; to říkám proto, aby pan Břitvička věděl, že jsem pochopil jeho povídku.“
„Vskutku, pane done Quijote,“ pravil holič, „Bůh je mým svědkem, že jsem neměl v úmyslu vás urazit, a nesmíte se tedy zlobit.“
„Vím sám nejlépe, kdy se mám urazit,“ odpověděl don Quijote.

III. DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA

     POČÁTKY RYTÍŘSKÉ PARODIE

Román „Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“ je obecně považován za parodii na rytířské příběhy. Nejznámějšími z nich o králi Artušovi, rytíři Cidovi či Amadisovi Řeckém byly velmi oblíbenou četbou až do patnáctého století. Proč tedy vznikla potřeba toto téma parodovat? Hlavní příčinou byla zřejmě přeměna doby. Rytíř byl ideálem středověku, kdežto s nastupujícím novověkem se dostal do popředí společnosti dvořan, myslící především na své blaho. Rytířský ideál středověkých eposů, založený na statečnosti a šlechetnosti, neměl již v nové společnosti místo, pročež působil směšně a nesmyslně, což mnohé spisovatele vedlo k vytvoření díla rytířskému heroismu se vysmívajícího.
Jako první zavedl do rytířského příběhu humorný prvek italský spisovatel Sacchetti v podobě antihrdiny Agnola di Ser Gherarda. Tvůrcem první parodie byl jiný Ital Boiardo, který zesměšňoval konkrétní postavu rytířských eposů – rytíře Rolanda. Ve svém eposu „Zamilovaný Roland“ jej líčí jako láskou pomateného nešiku. Boiardův Roland se stal předlohou pro dalšího italského spisovatele Lodovica Ariostu (1474 – 1533)), který ve svém románu „Zuřivý Roland“ osudy Rolanda a princezny, která mu popletla hlavu, dále rozvíjí. Na rozdíl od Boiarda není jeho humor tolik hrubý, což na kvalitě jeho díla rozhodně přidává.
Cervantes tedy nebyl prvním tvůrcem parodie rytířských eposů a jeho don Quijote není zdaleka tak originální, protože původně vychází z Boiardova pojetí Rolanda, a přesto je právě jeho román nejznámější a nejvíce ceněný. A to proto, že ve skutečnosti není jen parodií, sloužící k pobavení. Je dílem mnohem hlubším, poukazujícím na lidské hodnoty.

     ZHODNOCENÍ A STRUČNÝ OBSAH DONA QUIJOTA

Vztah Cervantese k jeho románu by se dal asi vykládat dvěma způsoby – buď, že jeho záměrem bylo skutečně vytvořit pouhou parodii a na naprostém nešikovi donu Quijotovi ukázat směšnost neohrožených hrdinů rytířských eposů, což by vysvětlovalo, proč se Cervantes donu Quijotovi vysmívá a staví se proti němu. Tento postoj lze však na druhou stranu brát jako záměr. Domnívám se, že Cervantes tímto dává čtenáři možnost, aby si sám vybral, jak se k donu Quijotovi postaví, a tím, že ho nechává samotného, chce vyjádřit marnost jeho počínání.
Hlavní postavou románu je zchudlý manchský zeman Alonzo Quijano. Tento seschlý vysoký padesátník trávil veškerý svůj volný čas čtením starých dobrodružných rytířských románů, což došlo tak daleko, že se rozhodl již zašlý rytířský ideál vzkřísit tím, že se stane potulným rytířem, který „napravuje křivdy, pomáhá vdovám a sirotkům a ochraňuje slečny“ (viz: část první, kap. IX, str. 95). Tak se z Alonza Quijana stal rytíř don Quijote:
ukázka: První, co udělal bylo, že vyčistil zbroj po svých pradědečcích, jež zrezivělá a pokrytá mechem, válela se po dlouhá staletí zapomenuta v koutě. Vyčistil ji a spravil, jak jen se dalo, ale viděl, že mnohé na ní chybí, jmenovitě, že neobsahuje helmu s hledím, ale pouhou přilbu: ale zde pomohl jeho důmysl, i vyřezal z tuhého papíru dolení část helmice, jež spojena s přílbou, podobala se helmici úplné. (…) Potom si šel prohlédnout svého koně, a ačkoliv měl mozolů více než herka Gonelova, rytíři se zdálo, že se mu nevyrovnají ani Bucefal Alexandrův, ani Barbieca Cidův. Čtyři dny myslel jen, jaké mu dát jméno: protože, jak si říkal sám u sebe, nebylo by rozumné, aby kůň rytíře tak slavného a ostatně sám sebou tak ušlechtilý byl bez významného jména, i snažil se vymysliti je tak aby hlásalo, čím kůň byl dřív, než náležel potulnému rytíři, a čím je nyní: neboť bylo velmi důležité, aby, když přece její pán mění svůj stav, také kobyla změnila jméno a přijala nové a zvučné, odpovídající novému řádu a povolání. (…) Nakonec jej nazval Rocinante, jménem podle něho vznešeným, zvučným, stejně zřetelně povídajícím, že byl dosud pouhou herkou, že však nyní je prvním ze všech koní světa. (…) Když byl tedy dal svému koni tak hezké jméno, chtěl pojmenovati ještě sám sebe, (…) nakonec se nazval don Quijote. (…) Ale vzpomenuv, že statečnému Amadisovi nestačilo jmenovat se jen tak suše Amadis, nýbrž že připojil k tomu i jméno svého království a vlasti, chtěje ji proslavit, a říkal di Amadis Galský, rozhodl se i on, jako dobrý rytíř vést si po jeho příkladu a zvát se donem Quijotem z la Manche, čímž podle svého mínění velmi zřetelně označoval svůj rod i vlast, poctěnou tím, že si z ní bral přídomek. (…) Maje zbraň vycíděnou, místo přílby helmici s hledím, pojmenovav koně a pokřtiv sebe, pochopil, že mu již neschází nic, leč najít si dámu a zamilovat se do ní: neboť bludný rytíř bez lásky, toť strom bez listí a plodu a tělo bez duše. (…) Podle obvyklého mínění žilo prý v nedaleké vesnici velmi hezké selské děvče, do něhož byl počas zamilován, aniž to ovšem ona kdy zvěděla a starala se o to. Jmenovala se Aldonza Lorenzová a tu si usmyslil nazvati paní svých myšlenek a hledaje pro ni jméno, jež by nečinilo jménu jeho hanbu a jež by připomínalo jméno princezny a nebo velké dámy, pojmenoval ji Dulcinea z Tobosa, protože z Tobosa pocházela: jméno podle jeho mínění zvučné, nezvyklé a významné jako všechna ostatní, jež dal sobě a svým věcem. (viz: část první, kap. I, str. 46-48)
Kromě dona Quijota vystupují v románu ještě tři další důležité postavy – Quijotův společník Sancho Panza, který mu pomáhá, a Quijotovi sousedé farář a holič, kteří usilují o to, aby se z dona Quijota stal opět Alonzo Quijano.
Jako don Quijote podnikl Alonzo Quijano tři výpravy, na kterých se snažil konat dobro napravováním oněch křivd. Bohužel ale vnímal realitu jinak než ostatní, protože žil ve svých snech a představách, takže se musel potýkat s realitou skutečnou, což se pro ostatní stávalo zdrojem zábavy.
První část románu popisuje jeho první dvě výpravy a končí smrtí. Druhá část je jakýmsi doplňkem popisující třetí výpravu, jež jeho smrti předcházela.
První výprava byla pro dona Quijota velmi důležitá, protože se v zájezdním hostinci, který považoval za hrad, nechal hospodským, neboli hradním pánem, pasovat na rytíře. Svým směšným vzezřením a chováním byl hned terčem výsměchu a pro zábavu ostatních mu bylo vyhověno. Quijote se konečně cítil pravým rytířem, jenž nyní může putovat po všech kontinentech. Daleko ovšem nedojel, jelikož se poblíž hostince dostal do pře se sedláky. Rozhodl se je ztrestat, poněvadž nebyli ochotni uznat, že jeho Dulcinea je nejkrásnější dívkou na světě. Vyřítil se proti nim na Rocinantovi, ale vprostřed upadl, čehož jeden ze sedláků využil a dona Quijota zbil. Podotýkám, že to nebyl zdaleka poslední výprask, jež za svou historii obdržel – takto končívali vesměs všechny jeho „souboje“. Zbitého jej našel jeden soused a odvezl jej domů. Během léčby se farář s holičem snažili, aby na své plány zapomněl. To bylo důvodem, proč nechali uzavřít jeho knihovnu plnou rytířských románů. Don Quijote se ale nenechal odradit a vypravil se na další cestu. Získal pro ni i svého souseda, prostého sedláčka Sancha Panzu a sice tak, že mu slíbil, že dostane někdy za jejich zásluhy nějaký ostrov.
Druhá výprava se nesla ve znamení Quijotových neustálých neúspěchů, zapříčiněných tím, že hledal dobrodružství tam, kde ve skutečnosti žádná nebyla. Např. se pokoušel bojovat se stádem ovcí, neboť ho považoval za vojsko, kolemjdoucímu holiči sebral jeho holičskou mísu, v domění, že to je zlatá přílba Mambrinova, osvobodil vězně vedené na galeje a také bojoval s lopatkami větrných mlýnů, v nichž viděl obry. Pokud někdy ze svých snů procitl a poznal pravou skutečnost, obviňoval různé čaroděje, že mu zatemnili mysl.
ukázka: V tom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které jsou na té rovině, a don Quijote, uviděv je, řekl svému zbrojnoši: „Štěstí řídí naši věc lépe, než jsme si dovedli přáti. Neboť hleď, příteli Sancho Panzo, tamto se ukazuje třicet, nebo ještě o trochu více ohromných obrů, s nimiž míním zápasit a všechny je pobít a jejich kořistí počne naše bohatství. A bude to spravedlivý boj a velká zásluha před Bohem odstranit takové býlí s tváře země.“ „Jací obři?“, řekl Sancho Panza. „Tamhle je vidíš,“ odvětil jeho pán, „ti s těmi dlouhými rameny, někteří je mívají skoro na dvě míle.“ „jen se podívejte, milosti,“ odpověděl Sancho, „vždyť to nejsou obři, ale větrné mlýny a to, co se podobá ramenům, jsou křídla, která točí mlýnským kamenem, věje-li vítr.“ „Je vidět,“ na to don Quijote „že se nevyznáš v dobrodružstvích: obři to jsou, a bojíš-li se, kliď se odsud a modli se, zatímco já podstoupím divý a nerovný boj.“ Řka to bodl Rocinanta nedbaje na volání zbrojnoše Sancha, že útočí opravdu na mlýny a ne na obry. Ale tak dobře se vžil do toho, že neslyšel ani hlasu Sanchova, ani se řádně na ně nepodíval, ač byl už blízko, ale ujížděl volaje hlasitě: „Neutíkejte zbabělá a bídná stvoření, útočí na vás jediný rytíř.“ Tu se zvedl lehký větřík a velká křídla počala se točiti, k čemuž don Quijote křičel: „A kdybyste hýbali více rameny než obr Briareo, zaplatíte mi to.“ Odporoučeje se přitom z celého srdce své paní Dulcinei s prosbou, aby mu pomohla v takové úzkosti, přikrýt štítem, s kopím zapřeným, pohnal Rocinanta do plného trysku a vrazil kopím zapřeným, pohnal Rocinanta do plného trysku a vrazil kopím do nejbližšího mlýnu, vítr zatočil křídlem tak rychle, že rozbilo kopí na kusy, sebravši s sebou koně i rytíře, který se zle zveden skutálel po poli. (viz: část první, kap. VIII, str. 86-87)
O „pomatených“ skutcích dona Quijota se dozvěděli farář s holičem a vydali se jej najít a odvést domů. Pomoci jim v tom měla dívka Dorotea, již našli skrývat se v lesích před zlým osudem. Přestrojila se za jakousi princeznu Micronomicu a požádala dona Quijota o pomoc spočívající v přemožení zlého obra zužujícího její království. Don Quijote pochopitelně pomoc přislíbil, přestože mu podmínky nakázaly, nebojovat počas cesty do Micronomiina království s nikým jiným. Cílem jejich cesty se ale ve skutečnosti nemělo stát Micronomiino království, ale Mancha, což don Quijote samozřejmě netušil. Jenže v hostinci, kde se všichni ubytovali, se Dorotea setkala se svým milým a zůstala tam. Farář a holič tedy dona Quijota dovlekli domů ve spánku svázaného a zavřeného v kleci, což obratně svedli na čaroděje, který dona Quijota takto začaroval, aby jeho plány překazil. Při pobytu dona Quijota v jeho rodné vesnici přemýšleli farář s holičem, jak ho přinutit, aby se již nepouštěl do svých dobrodružství. Nový způsob jim poradil syn váženého manchského občana – Sanson Carrasco. Rozhodl, že dona Quijota vyláká na další výpravu, sám se převlékne za rytíře, vyhledá jej, vyvolá při, porazí ho v souboji a jako trest mu uloží zákaz vykonávání rytířské činnosti po dva roky, což by mělo k jeho vystřízlivění stačit. Vše ale dopadlo jinak.
Don Quijote sice se Sanchou podnikl další výpravu, na které se setkal s jistým Zrcadlovým rytířem, kterým nebyl nikdo jiný než Sanson, ale v souboji, jež tento rytíř vyprovokoval, don Quijote překvapivě vyhrál. To znamenalo, že byl na čas konečně zase volný a znovu mohl trávit svůj čas jinými souboji a povídáním se Sanchou nebo tichým vzpomínáním na svou Dulcineu, kterou nikdy dříve neviděl. Tehdy se dostal na statek šlechtice z Mirandy, se kterým se na cestě seznámil. Pro obyvatele statku i celé vesnice se stali oblíbeným zdrojem zábavy. U dona Quijota se v tu dobu ale objevil náznak vyčerpanosti, který zesílil poté, co u něj došlo k téměř osudovému střetu s realitou. Bylo jím setkání s Aldonzou Lorenzovou, Quijotovou Dulcineou. Poprvé vnímal realitu skutečnou na rozdíl od Sanchi, jenž předstíral, že Dulcineu vidí takovou, jak mu ji don Quijote líčil a to, že ji don Quijote viděl reálně, vysvětlil tak, že Dulcinea je očarovaná.
ukázka: Mezitím vyjeli z lesa a uviděli selky; don Quijote prohlédnuv cestu k Tobosu překvapeně stanul, když uviděl pouze tři selky, a tázal se Sancha, zda-li už opustili město, když on odjížděl. „Jakpak by ne“, odpověděl Sancho, „což Vaše Milost oslepla, že nevidí, jak se blíží jako slunce v poledne?“ „Sancho, vidím jen tři selky na oslicích,“ pravil don Quijote. (…) „Neříkejte podobné řeči, pane, protřete si oči a pokloňte se paní svých snů, která je už blízko“. (…) Don Quijote s vytřeštěnýma očima a všechen spletený klekl vedle Sancha a patřil na tu, kterou Sancho jmenoval princeznou a paní a shledal, že je to venkovská holka, ne zrovna hezká, buclatých tváří a s nosem do hůry, což ho tak udivilo, že překvapením ani neotevřel úst. Venkovanky byly zmateny při pohledu na dva podivné lidi, klečící a zabraňující jejich družce v cestě; a ta, kterou zadrželi, přerušila mlčení celá rozzlobena: „Táhněte z cesty a nezdržujte nás, spěcháme!“ (…) „… Ty, dokonalosti, jakou si vůbec možno přáti, vzore ušlechtilosti a jediná radosti mého smutného srdce, které tě miluje, nehleď na to, že zlomyslný čaroděj, stíhající mě, zatemnil moje oči, a pouze je, a změnil jim celou tvoji vznešenou líc a krásu v ubohou selku, neproměnil-li i moji podobu v nějakou příšeru, abych byl odporný tvým očím. Podívej se na mě mile a dobrotivě a pochop z toho, že oddaně klekám před tvou zohavenou krásou, pokornost se kterou tě moje srdce miluje.“ „S tím si jdi na mého dědka,“ řekla selka, „já se nedám tímhle povídáním obalamutit. Jděte z cesty a nepřekážejte nám a budeme vám vděčny.“ (…) Selka představující Dulcineu vidouc volnou cestu bodla oslici bodcem, který měla připevněný na holi, a dala se po louce. Však oslice podrážděna bodlem více než obvykle, začala vyhazovati a shodila paní Dulcineu na zem. Don Quijote pospíšil jí na pomoc a Sancho upravil sedlo, které sjelo oslici pod břicho. Když chtěl don Quijote pomoci paní Dulcinei do znovuupevněného sedla, usnadnila mu práci: ustoupilať, rozběhla se a opřevši se rukama o hřbet oslice vyšvihla se svižně do sedla jako pták a jela obkročně jako muž. (…) Jakmile se ztratili z obzoru, don Quijote, který je sledoval, pravil Sanchovi: „Sancho, co myslíš? Pronásledují mě ale ti čarodějové! Povšimni si, že ze škodolibosti a závisti nedopřejí mi ani tu radost, abych spatřil svoji paní v pravé podobě. Zdá se mi, že jsem se narodil, abych byl vzorem všech ubožáků a terčem, do kterého cílí šípy nepříznivého osudu; pomysli Sancho, že ti darebáci se nespokojili tím, že změnili moji Dulcineu v osobu tak nízkou a ošklivou jako tato vesničanka a připravili ji též i o to, co je vlastní šlechtickým dámám, které se vždy pohybují jen v sousedství ambry a květů: o příjemnou vůni. Neboť ti povím, Sancho, že když jsem přistoupil pomoci Dulcinei vyhoupnout se na klusáka (jak ty říkáš, neboť mně se zdál být oslem), udeřil mě zápach po syrovém česneku a opravdu mi otrávil a omámil smysly.(viz: část druhá, kap. X, str. 81-84)
Don Quijote byl údajným začarováním Dulcinei velmi zklamán. Manželka šlechtice z Mirandy si proto z dona Quijota udělal legraci – zorganizovala průvod, na jehož voze se vezla slečna představující Dulcineu a muž představující Smrt, která měla donu Quijotovi prozradit, jak Dulcineu vysvobodit ze zakletí. Všichni se ohromně touto maškarádou bavili, jen don Quijote a Sancho Panza ji brali vážně. Dozvěděli se, že pokud chtějí Dulcineu vysvobodit, musí se Sancho „tisíce tři a třistakrát bičem přes zadek uhodit na kůži holou a bolet musí jej a pálit, ba žhnout“ (viz: část druhá, kap. XXXV, str. 280). S tím Sancho nesouhlasil: „… Cožpak jsem Dulcineu z Tobosa porodil, že moje zadnice má vykoupiti to, čím se prohřešily její oči? Jen ať to vezme na sebe můj pán, je to jeho věc, on ji za každým krokem jmenuje svým životem, duší, jídlem i ochranou; ten by ji mohl a měl vykoupiti bičováním, ale já? A bičovat se? To si počkáte!“ (viz. část druhá, kap. XXXV, str. 281)
Don Quijote ale Sanchovi hrozil, až slíbil, že svůj náročný úkol – učinit něco pro druhé – splní, ale jen tehdy, až se mu bude samotnému chtít. To Quijota potěšilo, ale zdá se, jakoby už o to ani nestál, jako by již ze svých snů procital a vracel se do reality, kde potulní rytíři se svými osudy neexistovali. K jeho probuzení přispěl prohraný souboj s rytířem Bílého měsíce, kterým opět byl Sanson Carrasco, nyní lépe vyzbrojen, aby si své vítězství pojistil. Souboj vyprovokoval tím, že tvrdil, že dáma jeho srdce je nesrovnatelně krásnější než Quijotova Dulcinea. Don Quijote, bránivše její čest, v souboji prohrál a musel slíbit, že se vrátí do vesnice a po celý rok nebude provozovat rytířskou činnost.
ukázka: Don Quijote zmlácen a omámen, aniž zvedl hledí, odpověděl; jako by mluvil z hrobu, zesláblým a nemocným hlasem: „Dulcinea z Tobosa je nejkrásnější žena na světě a já nejšťastnější rytíř na zemi a nebylo by dobře, aby moje bezmocnost byla na úkor této pravdě. Chopte se, rytíři, kopí a vezměte si můj život, když jste si už vzal mou čest. (viz: část druhá, kap. LXIV, str. 225)
Zničený don Quijote proto rozhodl, že než uplyne tato lhůta, bude vést život pastýře ve své rodné vesnici, kam se se Sanchou navracel. Při cestě se Sancho rozhodl, že nastal pravý čas pro vysvobození Dulcinei. V lese, kudy projížděli, si začal vyplácet rány bičem, ale jakmile se jeho pán přestal dívat, byl jím do stromů a předstíral přitom, jaké prožívá bolesti. Proto se donu Quijotovi Sancha zželelo a dovolil mu věc dokončit později. K vysvobození Dulcinei už ale nedošlo. Don Quijote se smířil se vám osudem, ale ztratil tím svůj smysl, svůj životní cíl. Když dojeli se Sanchou domů, upadl don Quijote do vysokých horeček, kterým se vůbec nebránil a zanedlouho, tentokrát již za jasného rozumu, zemřel. Na jeho hrobě se skvěl nápis Sansona Carrasca:
Zde Hidalgo mocný v Pánu sní
jenž přivedl k mezi takové
svou odvahu, že smrt – všeho paní –
životní vůli rekově
nebyla schopna vzít zbla ani.
On příliš si světa nevážil,
všem pro smích a za strašáka byl,
však z příhod jeho vidno za to,
co pravdy tají slova tato:
Moudrým zemřel, jako blázen žil.

IV. ZHODNOCENÍ DONA QUIJOTA JAKO LITERÁRNÍ POSTAVY

     DON QUIJOTE VEDLE SANCHA PANZY

Zpočátku se zdá, že román je postaven na odlišnosti obou hlavních postav – věčného snílka dona Quijota a přízemního prosťáčka Sancha Panzy. Don Quijote jako by byl ztělesněním všech ctností: byl šlechetný, statečný, dobrotivý, cudný, galantní, jemný a také vzdělaný, čímž vedle jakoby hloupého, přízemního, líného a prospěchářského Sancha Panzy vynikal. po čase ale zjišťujeme, že oba tvoří dohromady celek, který nelze rozdělit, protože se oba vzájemně ovlivňují. Sancho přestává myslet jen na sebe a don Quijote se pomalu vrací ze svého snového světa do skutečnosti. Podstatný rozdíl však tkví v postoji okolí vůči každému z nich. Sanchu měli lidé většinou rádi, protože jim svým méně vznešeným chováním byl bližší a také proto, že narozdíl od svého pána, který byl „směšný, ačkoliv neudělal nikdy žádný vtip“ (viz část první, předmluva V. Černého, str. 32), byl vtipným a veselým společníkem. Naproti tomu dona Quijota lidé odsuzovali a vysmívali se mu. Stal se pro ně symbolem pomatenosti, rytířem Šílenství. A to proto, že jeho veskrze dobrá duše byla uvězněna v komickém neohrabaném těle, které všechny jeho úmysly dovedlo k opačnému efektu, než si přál. A tak výstižným vyjádřením jeho podstaty není slovo blázen, nýbrž Sanchou vymyšlená přezdívka „rytíř Smutné podoby“ (viz: část první, kap. XIX, str. 181), „jenž napravuje křivdy, sytí žíznivé a napájí hladové“ (viz: část druhá, kap. X, str. 79). Rytířem Smutné podoby není don Quijote pouze pro svůj smutně legrační zjev, ale především pro svůj marný boj za lepší lidské hodnoty a vlastnosti jako jsou láska, přátelství, spravedlnost nebo čestnost.
Se zmoudřením a následnou smrtí dona Quijota umírá i jeho poselství – tak vyznívá závěr příběhu. Ale „donkichotství“ přežívá v Sanchu Panzovi, což je patrné z jejich posledního rozhovoru:
ukázka: „Odpusť mi, příteli, že jsi mou vinou vypadal stejně bláznivý jako já a že jsem tě nakazil svým vlastní omylem, že totiž byli a jsou potulní rytíři na světě.“ „Ach,“ odpověděl Sancho vzlykaje, „neumírejte, milostivý můj pane, ale poslechněte mé rady a žijte dlouhá léta, protože největší bláznovství, kterého se může člověk v tomto životě dopustit, je pro nic za nic umřít, aniž jej kdo vraždí a aniž jej ubíjejí jiné ruce než ruce smutku. Hleďte, nebuďte leniv, vstaňte z té postele a pojďme do polí, oblečeni za pastýře, jak jsme si umluvili. Třebas za nějakým křovím najdeme paní Dulcineu vysvobozenou z čárů a to bude jedna radost!“ (viz: část druhá, kap. LXXIV, str. 286)

V. ZÁVĚR

Narozdíl od jeho okolí se don Quijote pro nás stal symbolem čistoty duše. Byl člověkem, který stál na pokraji společnosti, ale ne pro své špatné chování, nýbrž pro své pravé rytířské ctnosti, které se v životě, jenž je „tvrdým bojem o přežití“, jen těžko uplatní. Označení „donkichot“ se proto vžilo pro lidi, kteří se svými hodnotami a snahou o dosažení nedosažitelného od ostatních odlišují, a s oblibou se používá i jako přídomek některých známých osobností – např. Kryštof Kolumbus – Don Quijote oceánu nebo Josef Kemr – Český don Quijote apod. Don Quijote se také stal oblíbeným tématem děl některých umělců, především malířů nebo sochařů. Dona Quijota mají také rádi a jsou na něho pyšní Španělé.
Co se týče oblíbenosti čtenářů, myslím, že don Quijote přijal dosti nevděčnou roli. Až do devatenáctého století nechtěl nikdo jeho hloubku uznat a nyní je zase víceméně zprofanovaný – je až příliš vyzdvihován. Pravda o něm leží zřejmě někde uprostřed – Quijotův význam nelze podceňovat, ale také ne přeceňovat.