Slečna Uklizečka

Těžko bych kdy mohl říct, že jsem zažil krásnější den, co do počasí. Nebe se podlívalo až kýčovitě čistě modrou a na obzoru nebylo jediného obláčku. Dívky kolem chodili v minisukních a kluci bez triček. Člověk měl sto chutí rozpažit ruce, zvednout hlavu a zavřít oči, nechat si sluncem vyhřívat obličej. Hřiště a parky byly plné dětí a maminek a lavečky obsazené milenci…

„Promiň, že jsem se zpozdil, porada se trošku protáhla a venku bylo tak hezky, že jsem se ještě stavil na jedno s klukama. Tomu bys nevěřila…“, rozhlédl jsem se po bytě a přemýšlel, kde může být ta má krásnější polovička. Že by ještě nebyla doma? Něco se stalo? V panice jsem rychle sahal pro telefon, abych zavolal policii, když se ve dveřích do ložnice objevila rozespalá v sametové noční košilce a s půvabně rozcuchanými vlasy. Došel jsem si pro polibek a chtivě ji objal. Vůbec by mě nenapadlo, že v takový nádherný den by mohla spát. Teď. Odpoledne.

„Copak, lásko, unavená z práce? Venku je tak krásně, že…“, ukázal jsem k oknu a, než jsem stačil dopovědět větu, skácela se mi do náručí. Tak omluvně se usmála a já ji odnesl zpátky do postele. Srdce mi tlouklo a nevím proč, ale nemohl jsem se zvednout z postele. Seděl jsem tam a koukal se, jak zase rychle upadla do spánku. Strach mi nedovolil se vzdálit z pokoje ani pro telefon, abych zavolal sanitku, držel jsem ji za ruku a každou chvíli kontroloval její tep.

Když po zhruba pěti hodinách spánku opět otevřela oči, oddychl jsem si a šel jí udělat čaj a něco k jídlu. Byla pobledlá s kruhy pod očima a celá jakoby hořela. I na čtyřicítky se mi to zdálo hodně, tak jsem už už  vstával pro telefon, když mne chytila za košili a zakývala hlavou, abych to nedělal. Ustrnulo mi. Sevřelo se ve mně snad vše, co jen šlo, a to tak, že fast!

Asi týden na to umřela.. A já umřel s ní. Je to už historie, tak nevím, proč se mi ten zatracenej den vrací pořád dokola ve snech. Nemůžu se ho zbavit. Přátele nemám, odstěhoval jsem se daleko. Daleko.

Odhodil jsem mrzutě peřinu ke zdi, abych mohl vstát, a mým tělem proběhl pocit zimy. Měl bych asi přestat šetřit a alespoň v zimě začít konečně víc topit. Ze skříně jsem vytáhl čistej ručník..

Kruci! Zase neteče teplá! Otřepal jsem se a rychle se utřel, aspoň se tam nebudu rochnit půl rána a stihnu se nasnídat. Strčil jsem pánev s olejem na sporák a hodil tam tři vajíčka a kus salámu. Na jídlo si nijak extra nepotrpím, na labužnický choutky zkrátka nemám zbytečný fondy, čas a už vůbec nemám náladu něco dlouho vyrábět u plotny jako nějaká hospodyňka. Hodil jsem do sebe rychle ten hemenex, div jsem si ho nesroloval do ruličky a nedojedl po cestě, jak jsem se teď těšil, až vypadnu z domu. Barák už se probral dostatečně na to, aby začal ten weekendovej kravál. Sousedčina dcera, co bydlí nade mnou už zase trsá na svůj – bez pochyby (vždyť si ho pouští pořád dokola jako nějaká puberťačka!) – oblíbenej song. Její pisklavý hlas se rozléhá po celé chodbě, o jejím dupání nemluvě.. a její máti zase provádí sobotní úklid. Na starou babiznu ze sebe zvládne vydat otravných zvuků, jako by nezvládlo za rok celý tohle město.

Houkl jsem na taxík, i když nebylo ani třeba. Adam si mě takhle chytne každý ráno.

„Já pořád nechápu, proč, proboha, děláš o sobotě a neděli.. vždyť to po Tobě nikdo nikdy nechtěl!..vždyť celá ta zatracená budova je prázdná, protože vaše pracovní doba končí už v pátek v pět! Vždyť všichni..“

„Mám rád svůj klid!“ nemám chuť zase rozpitvávat tenhle stupidní rozhovor. Stejně je to celý ty roky pořád stejnej rozhovor každý sobotní ráno s neustále stejným koncem týhle debaty!

„Každej normální člověk se sebere a jede někam pryč, jenom Ty furt dřepíš v práci.. co s těma prachama děláš? Hraješ, droguješ? Ne.. vždyť ty jen sedíš doma a..“

„Dej pokoj a radši koukej na cestu, nebo ti nezaplatím!“

„Za ty prachy už jsi mohl mít svý vlastní fáro a mohl sis vozit prdelku i bez těchle keců!“

Očividně se pěkně urazil a zbytek cesty téměř ani necekl. Zastavil mi dál než jindy, sebral prachy, nabroušeně zamumlal nějakej pozdrav a zapištěly gumy… Prošel jsem vrátnicí a vyjel výtahem až do 16. patra. Konečně klid.

Zasedl jsem ke svýmu stolu a začal se hrabat mezi papíry se zakázkami. Mám toho teď víc, než jsem kdy měl, takže bych se měl dát do práce hned. Už jen pro ten svůj sen! Ačkoli se totiž všechna předsevzetí rozplynula kdesi v nedohlednu v ten den, vidina malé dřevěné chatky uprostřed vesničky, kde se čas poměrně pomalu potácí lesy a mýtinami kolem, a lidé se nestarají o váš život víc, než je zdrávo, zůstala na povrchu všech (mnou většinou marně namlouvaných) motivací. A právě za touhle ideou jsem se hnal do práce i v sobotu a v neděli. Je tu ticho a proud mých myšlenech neruší žádný pracovní ruch.. jen já a můj věrný přítel počítač (jeden z mála věrných přátel, které nemusím krmit – ani žrádlem, ani přetvářkami, jak moc je mám rád!).

Můj klapot do kláves přerušilo nějaký šramocení: „..húú-šu-šúú-kaam.. húú-šu-šúú-kaam..,“ a neidentifikovatelný potrefený cosi vylítlo ze dveří kolegovy původně prázdné kanceláře s vysavačem v ruce za neustálého ladného škubání pánví: „..óól aj wont is júú, tejk mí in jór árms end giv mí loov..“

Nejdřív mi to přišlo docela vtipný, takže mi ujel úsměv, když na mě překvapeně upřela pohled a do tváře jí spadl malý pramínek blond vlasů. Sundala pohotově z uší sluchátka a její

(ještě před chvílí ztuhlé tělo) se pohlo směrem k mým dveřím. Opřela se loktem o kliku a pokusila se navázat kontakt . Odbyl jsem ji nějakými sarkastickými poznámkami a doufal, že nebudu muset plýtvat víc energie na její „vyhazov“ z mé kanceláře. Kupodivu se usmála a odkráčela si po svých.

Dal jsem se zase do práce, i když jsem se ještě sem tam pousmál nad tou scénkou z rána. Kroutila se pěkně.. J

Moc dobře neznám ten pocit, kdy vás někdo upřeně pozoruje, ale vsadil bych všechno na to, že tohle byl přesně on! Otočil jsem se a po pravdě mi přejel mráz po celém těle. Vůbec jsem ji neslyšel. Civěla na mě tím svým nevinným zelenookým pohledem a roztomile cenila rovné zoubky. Tvářila se spokojeně, takže nejspíš přišla z oběda, ačkoli jsem doufal, že ji zrovna skončila šichta a jde domů.

Seděl jsem tam zařezanej v křesle a neměl slov. Jen jsem hloupě koukal a čekal, co bude dál, protože jsem ze sebe nemohl dostat z neznámého důvodu ani slovo.

„Copak tu děláte? Je přeci sobota, neměl byste radši být doma nebo na horách?“

„Mám spoustu práce, takže bych si troufal vám nabídnout, ať si hledáte jinou zábavu, než je povídat si zrovna se mnou!“

„Tak to se omlouvám, jen jsem byla zvědavá, proč..“

„Asi půjdu na oběd, už mám hlad, takže.. se mějte fajn!“

Dívka pokrčila rameny a obličej se jí zkroutil vlivem jejího zklamání. Ode mě nemá co čekat.

Sice jsem neměl zase až takovej hlad, ale bylo už půl třetí a dostat něco teplýho do žaludku mi připadalo rozumný. Sjel jsem výtahem, vyšel ven., přeběhl jsem silnici a vlezl do restaurace. Kývl jsem barmanovi na pozdrav a vybral si něco z ne moc obsáhlého jídelníčku. Najedl se a vrátil se.

Dveře výtahu se otevřely, procházel jsem dlouhou chodbou, jejíž banánově žluté zdi lemovaly dveře spousty kanceláří. A zaslechl jsem již známý hlas mladé slečny Uklizečky. Tentokrát utlumený, přestože utírala prach hned v kanceláři, kolem které jsem právě procházel. Skoro mě dojalo to její pobrukování. Pche.. Dostal jsem chuť ji splatit dluh stejnou mincí a, aby chudinka blondýnka poznala, že jde o odvetu, napodobil jsem co nejdůvěrněji její postoj, jaký předvedla v mé kanceláři. Byla otočená směrem k oknu a stále něco uklízela, mě si vůbec nevšimla.. abych se přiznal, tak jsem si prve ani nevšiml, jak příjemné na pohled její křivky jsou. J Ale teď jsem měl chuť si ji prohlídnout do puntíku, když se tak lehce pohupovala a kroutila do rytmu muziky a zpívala si..

„…aj dount vona dú jú nou háárm,

bat samtájms aj fíl d weit of d wrld,

its sou hevy end its bringin´ mí daun,

end aj nýd jú, aj nýd jú, grrrrrrl…“

Poprové po spoustě letech ze mě někdo vyloudil úsměv. A velice upřímný…