Formální vztahy výpovědí v textu
- realizuje se řazením výpovědí, podřazováním a vsouváním
- řazení výpovědí
- základní a nejběžnější způsob realizace textu
- lineární přidávání jedné výpovědi k druhé- text se rozvíjí v jedné promluvové linii, buď časově (při mluvení) nebo prostorově (při psaní)
- realizace trojím způsobem:
- spojováním – spojovací prostředky: Slunce svítí, ale vítr fouká. (realizované souvětím odporovacím)
- připojováním- pomocí koncového signálu připojovacích prostředků: Slunce svítí. Ale vítr fouká.
- juxtapozicí- pouhé postavení výpovědí vedle sebe bez spojovacích prostředků: Slunce svítí. Vítr fouká.
- podřazování výpovědí
- vzniká:
- užíváním nepravých VV – závislé věty s výpovědní funkcí, jsou závislé na výpovědích a patří do stejné promluvové linie
- užíváním závislých vět s ne plně autonomní výpovědní funkcí, které nejsou součástí složené věty a nepatří do základní promluvové linie- různé autorské poznámky komentující situaci: Bydlela tehdy – jestli se nemýlím-v Praze. Jeho verše- abych pravdu řekl- mne nezaujaly. Čeština má- jak všichni dobře víte- sedm pádů.
- vsouvání výpovědí
- vkládání výpovědi do jiné výpovědi
- vsunuté části obsahují většinou vedlejší informace nebo hodnotící informace: Někteří odborníci- takových však bylo velmi málo-by za žádnou cenu nevstoupili do služeb okupantů. Vracela se jednou v zimě domů- mráz mi běhá po zádech, když o tom píši- a přepadl ji zloděj s nožem.
- vsuvka – syntakticky začleněna do struktury bázové výpovědi, i když může mít někdy strukturu závislé věty (ne však VV): Náš okresní předseda- jak říkají předsedovi okresního úřadu- si mne dosud sotva všiml. Na bastaj, jak se hradbám říkalo, vyhlížela celá Praha.
- podstatná vlastnost vsuvek je vložení jedné výpovědi do jiné
- v textu vyznačena zvukově – pauzy, melodie, tempo a graficky- pomlčky, závorky, čárky
- vsouvání jiného řádu je, když se do jedné z výpovědí základní promluvy vkládá jiná promluva: Hlásky se dělí- Nováku, nebavte se tam- na samohlásky a souhlásky.
- vsuvka patří do textové syntaxe mezi ní a bázovou výpovědí je vztah navazování:
- anaforické navazování: Kniha je zarámována předmluvou (v ní je stručně vyložen přístup autorů) a závěrečnou kapitolou.
- kataforické navazování:Není uveden rok vydání- a co je naprosto nepochopitelné- ani jméno autora
- reliéfizace textu- v textu se naznačuje, závorkami, že některé výpovědi nepatří do základní promluvové linie
Emocionalita ve výpovědi
- jazykové prostředky, ve kterých je vyjádřen citový postoj mluvčího ke skutečnosti
- projevuje se ve výrazové expresivitě výpovědi
- expresivita je ozvláštnění formy výpovědi
- (Nikdy se sem nevrátím. Tady si sedni a napiš jí! Já…já jsem neměl kdy…Ale já přece…Poslyšte. Podívejte se, já…Prosím vás, to ne. Příšerné! Skandál! Sem vodit hosty! Ježíši Kriste!)
- citovosti může nabýt výpověď užitím expresivního slovního výrazu: Fotr mě namíchnul. Kuš! Kdo to má poslouchat! Ne abyste tam zlobili, děti. To je pero moje!
- prostředky exprese se i kumulují, aby se dosáhlo vyšší citovosti: To je chlap jeden mizerná! Ty kluku ušatá!
- dynamické prostředky, zvláštní přízvuk: Kdopak bz si byl na tohle pomyslil? Ach nechoď, nechoď na jezero..
- eticky hodnotící postoj: mluvčí hodnotí na základě společenských norem: je moudré, že…je hezké, že…je špatné, že…neměl to dělat. Měli jsme Věru poslechnout.
- emocionálně hodnotící postoje: převládá subjektivní hodnocení na základě pocitů libosti či nelibosti: bohudík, bohužel, je mi líto, jsem šťasten, mrzí mě, těší mě, že…
Aktuální členění výpovědi
výpověď – elementární komunikační jednotka nebývá izolovaná, zapojuje se vždy do nějakého kontextu nebo situace – rozčleňuje se na 2 části:
- začátek výpovědi – zapojuje se do kontextu tím, že většinou opakuje něco z předcházejícího kontextu nebo tím, že pojmenovává něco ze situace, v níž se promluva realizuje – východisko výpovědi (V)
- není kontextově nebo situačně zapojena, přináší novou informaci, posunuje sdělení dopředu – jádro výpovědi (J)
ČLENĚNÍ NA JÁDRO A VÝPOVĚĎ = KONTEXTOVÉ ČLENĚNÍ (AKTUÁLNÍ ČLENĚNÍ VÝPOVĚDI)
Situační členění:
Náš soused Novák (V) je v nemocnici (J). – adresát zná situaci- máme souseda Nováka a proto mluvčí situaci začíná pojmenováním tohoto jednoduchého faktu, k němuž pak připojuje novou informaci
Kontextové členění:
Byl jednou jeden chalupník. Ten chalupník (V) měl tři syny.(J) – v druhé výpovědi se opakuje část první výpovědi, to je kontextově zapojená část, tedy východisko, a po něm následuje kontextově nezapojená část, přinášející novou informaci – jádro.
Na louce se pásly krávy. Zvuk zvonců (V) se nesl tichým večerem. (J)
Na louce se pásly krávy. Tichým večerem (V) se nesl zvuk zvonců. (J)
komunikační perspektiva – to, co je pro mluvčího nejdůležitější a to, co první ve své výpovědi řekne
Skladby tohoto typu (V) jsou označovány jako kroniky. (J)
Kroniky (V) psali většinou mniši.(J)
Filosofické otázky (V) mají tradici. (J)
Subjektivní a objektivní pořad
- dva typy aktuálního členění
- objektivní – základní a nejběžnější, (V) stojí před (J) – citově neutrální výpovědi, v klidném vyprávění, konstatování fakt
- subjektivní- (J) se dostává do čela výpovědi – emocionální vyjadřování, to, co chceme zdůraznit
Subjektivní pořad mívají:
- emocionální výpovědi: Dvacet korun (J) jsem za ni dala.
- doplňovací otázky: Kam (J) odchází otec? (jádro v otázce koresponduje s jádrem v odpovědi: Otec odchází (V) na procházku.(J)
- počáteční výpovědi vytýkající téma do čela: Možnost hypoték (J) parlament projedná koncem tohoto roku. (titulek v novinách)
- výpovědi původně zvukově realizované, v nichž je (J) signalizováno intonačním signálem: V Maďarsku (J) jsme se také zastavovali.
Aktuální a komunikační členění. Komunikační dynamismus
- existují výpovědi, které aktuální členění nemají – jednoslovné, či víceslovné výpovědi typu: Ahoj! Nazdar! Šťastnou cestu! Dobrou noc! Prší.
- východisko (V)- kontextově zapojená část výpovědi
- jádro (J)- kontextově nezapojená část výpovědi
- téma (T)- to, o čem se mluví
- réma (R)- to, co se o tématu říká
výpovědní dynamismus – odstupňování komunikační závažnosti různých výpovědí (některé složky jsou více, jiné méně důležité)
- obvykle stoupá od začátku ke konci
- následující část je výpovědně závažnější než předcházející
- tato teorie byla vypracována pro potřeby českého slovosledu
- rozlišujeme 3 základní části:
- východiskovou
- přechodovou (P)- tvoří hranici mezi východiskem (V) a jádrem (J)
- jádrovou
Rozlišujeme:
- aktuální členění výpovědi – členění na (V) a (J) – na kontextově nebo situačně zapojenou část a nezapojenou část, na známé a nové
- komunikační členění, členění na (T) a (R)
- komunikační (výpovědní) dynamismus – členění na více částí podle závažnosti vzhledem ke kontextu a situaci
věta – forma, která je systémově určena pro výpovědní funkci, proto každá členitelná věta má své aktuální členění
Prostředky aktuálního členění výpovědi:
- je to slovosled a zvukové prostředky, někdy i lexikální a gramatické prostředky
- slovosled a věta – princip významový je nejdůležitější pro český slovosled
- intonační centrum – větný přízvuk, je vždy spojeno s jádrem výpovědi
- aktualizační částice- již, teprve, právě, také, i ani – aktualizují výrazy, před nimiž stojí
Za poslední rok ztratilo zaměstnání již deset procent pracujících (objektivní pořad). Teprve Dobrovský objevil zákonitosti slov. (subjektivní pořad)
- syntaktická konstrukce- slouží k modifikacím aktuálního členění a zdůrazňování východiska či jádra výpovědi
parcelace/ osamostatňování VČ – členy se aktualizují a zařazují do jádrové části výpovědi, výpověď má pak komplikovanější stavbu jádra
konstrukce se samostatným VČ- výpovědní modifikace jednoduché věty, při které se zdůrazňuje východisko výpovědi v antepozici
konstrukce vytýkající výrazový opis – konstrukce s VV přísudkovou slouží ke zdůraznění jádra: Byl to Dobrovský, kdo první…
- prostředkem vytyčení (V) jsou také konstrukce s výrazy: pokud jde o…, co se týče…(Pokud jde o mně, nebudu proti.)
elipsa- souvisí s aktuálním členěním výpovědi
Objektivní a subjektivní slovosled
V neutrálním sdělení stojí téma na začátku a réma na konci věty. Takovýto slovosled je bezpříznakový a označuje se jako objektivní.
Chce-li ovšem mluvčí vyjádřit důraz, je možné přesunout réma na začátek věty. Jedná se o tzv. subjektivní slovosled, který je v ústním projevu provázen patřičnou prozódií s umístěním intonačního centra a důrazu na réma.
Příklad:
Utratil jsem (T) spoustu peněz za nesmysly (R). – objektivní slovosled
Tisíc korun (R) jsem utratil (T) za takový nesmysl! – subjektivní slovosled
Slovosled, který je v běžném kontextu považován za objektivní, se může v jiném kontextu stát subjektivním:
V Čechách (T) se mluví česky (R). – objektivní slovosled (běžné konstatování na otázku, jak se mluví v Čechách)
Česky (R) se mluví v Čechách (T). – subjektivní slovosled (zdůraznění skutečnosti, že česky se mluví v Čechách – a ne v Německu)
Výpovědní dynamičnost
Jednotlivé výrazy ve výpovědi se také liší svou výpovědní dynamičností. Tím rozumíme, že rozvíjejí sdělení různou měrou. Tendence v češtině je taková, že výpovědní dynamičnost narůstá zleva doprava – výrazy na konci věty mají zpravidla větší informativnost, přinášejí více nových informací. V běžné komunikaci však často dochází (např. vlivem větného přízvuku) k odchylkám.
SLOVOSLED A VĚTOSLED
Slovosled ve větě jednoduché
- pořadí slov v české větě není stálé, neměnné, ani libovolné
- je funkční
- pořadí slov ve větě slouží k plynnému zapojení věty do kontextu, k vyjádření gramatické a kontextové sounáležitosti částí věty, k zvukově plynnému a rytmizovanému projevu
- pomáhá dobře se orientovat ve významové a mluvnické stavbě věty i textu
- základní určovací činitelé českého slovosledu:
- významový
- v konkrétním projevu nejdůležitější
- je ovládán aktuálním členěním výpovědi
- slova, která tvoří východisko výpovědi, stojí v klidné větě na jejím počátku, slova, která tvoří jádro následují za východiskem
- ve větě, která je citová, bývá opačné pořadí
- gramatický
- místo slova ve větě je určováno jeho gramatickou funkcí
- mívají ve větě ustálené místo:
- předložky před substantivy – řítí se do pokoje přes kolegu ležícího na zemi
- spojky a vztažná slova leží na začátku vět
- odkazovací slova – že, aby, proto
- mají většinou přívlastky
- přívlastek shodný –před podstatným jménem: starý muž
- je-li přívlastek zdůrazněn, může jít o: prostý důraz (To je pero moje.), o citový důraz (Husa hloupá, co tak křičí?), o zdůraznění v protikladu (Nebyla to návštěva oficiální, nýbrž soukromá.)
- je-li přívlastek rozvit před i za jménem: vznikající česká básník lyrický
- přívlastek neshodný – střecha domu, sklenice vody, mrtvé milenky cit (básně)
- zvukový- (rytmický), má vliv na postavení příklonek (jednoslabičných nepřízvučných slov) – kladou se ve větě jednoduché na druhé místo
- má vliv na modální slovesa
Slovosled ve větě složené
- VV závislé
- nezávislé VV
Souvětí
PŘEHLED VĚTOSKLADBY
Věta je typizovaný jazykový útvar, kterým mluvčí slovně vyjadřuje určitou myšlenku, vztah k situaci, nebo obecný názor.[1] Věta má stránku:
- obsahovou (sémantickou) – to, co věta vypovídá,
- mluvnickou (gramatickou, formální) – jazykové prostředky, které k vyjádření obsahu slouží,
- modální – vyjadřuje postoj mluvčího k výpovědi,
- zvukovou (akustickou) nebo grafickou.
Tradiční pohled chápe jako českou větu celek, který je založen na určitém slovesném tvaru, tedy přísudku. Pokud věta vedle přísudku obsahuje také podmět, jde o větu dvojčlennou: Matka litovala dítě. V případě, že věta podmět neobsahuje, označujeme ji jako větu jednočlennou: Matce je líto dítěte. Existují i větné celky, které nejsou založeny na přísudku – takové celky se označují jako polovětné konstrukce, jmenné věty nebo větné ekvivalenty: Pozor! nebo Kouření zakázáno.
Podle toho, zda věta stojí samostatně nebo je spojena s jinými větami v jeden celek, rozlišujeme:
- větu jednoduchou – větný celek vyjadřující jedinou myšlenku;
- souvětí – větný celek složený z více vět, který vyjadřuje složitější myšlenku nebo více myšlenek.
V souvětí se rozlišují hlavní věty a vedlejší věty, přičemž vztahy mezi hlavními větami a typy vedlejších vět a vztahy mezi nimi jsou kategorizovány.
Definovat přesně, co je věta, je nevyřešeným úkolem nejen české jazykovědy.
- Věta je struktura skladebních mezislovních vztahů, obsahující jeden mluvnicky vyjádřený přisuzovací vztah.
- Věta je elementární promluva sdělná, ve které se mluvčí – způsobem zanechávajícím formální dojem obvyklosti a subjektivní úplnosti – aktivně staví k nějakému konkrétnímu faktu či ke skupině faktů.
- Věta je nejmenší významově ucelená, gramaticky organizovaná a intonačně uzavřená jazyková jednotka, v níž se přímo odráží kus skutečnosti a která k této skutečnosti vyjadřuje vztah(y).
Slovosled je pořadí slov a větných členů ve větách, frázích, rozvitých větných členech atp. Toto pořadí není náhodné, ale řídí se podle typu jazyka určitými pravidly. Slovosled v různých jazycích různým způsobem ovlivňují následující faktory:
- mluvnický (gramatický) – řídící větné členy ovlivňují postavení závislých členů.
- obsahový (sémantický) – v neutrálních větách se východisko (téma, známá skutečnost) řadí na začátek věty, jádro (réma, nová skutečnost) na konec.
- zvukový (akustický) – krátká slova (příklonky) se řadí podle určitých pravidel, aby ve výpovědi zcela nezanikla, mluvčí se pokud možno vyhýbá kumulaci opakujících se slabik a hlásek: Pojednání vykládalo o oogamii. Nesnese se se sestrou.
- Elipsa (výpustka) – nevyjádření slov, která jsou součástí větné stavby, ale adresátovi jsou známa z kontextu: Můžeš mi pomoci? – Nemůžu (ti pomoci). Nevím, co (mám dělat) dřív.
- Anakolut – opuštění větné stavby v průběhu výpovědi: Člověk, když není dost opatrný, může se mu něco přihodit.
- Zeugma – spojení dvou členů stejnou vazbou, i když každý z nich má mít jinou vazbu: před i po obědě.
- Kontaminace – smíšení dvou různých větných staveb: cenit si odměny (smíšení vazeb cenit si odměnu a vážit si odměny).
- Atrakce – splynutí vazeb v některých ustálených spojeních: ber, kde ber (místo ber, kde bereš).
- Aposiopese – neukončení, přerušení výpovědi: Zmiz, nebo tě…
- Osamostatnění části věty:
- antepozice: Fotbal, to je hra!
- postpozice: Dal jsi to vedoucímu, ten spis?
- Vsuvka (parenteze) – připojení doplňující informace do věty. Vsuvka se odděluje čárkami a může být z věty vypuštěna, aniž by věta ztratila původní smysl: To je, jak známo, nemožné.