Staří lidé nejsou nezajímaví

„Protože je pro nás důležitější to, co jde koupit, než to, co lze získat, přehlížíme podstatné věci. Stáří nám může dát víc, než si myslíme.“ Toto heslo použila Diakonie Českobratrské církve evangelické ve své sociální reklamě. A já s ním plně souhlasím.

Generace dnešních mladých lidí si myslí, že stáří je nějaká choroba. Starý člověk je pomalý, nemotorný, hloupý, neovládá moderní technologii, často nechápe, o čem se lidé v jeho okolí baví, a nás nebaví jim to pořád přeříkávat. Nenávidíme to, jak musíme stokrát vysvětlovat naší babičce, co to je ten facebook a k čemu slouží, jak psát SMS nebo jak se zapíná počítač. A přitom, dokázali bychom my, naše generace, podojit krávu? Pracovat na poli? Dokázali bychom celý den v zimě stát frontu před obchodem, abychom ráno byli mezi těmi prvními a mohli si koupit pár mandarinek? Dokázali bychom se zabavit bez počítačů a mobilů? Dokázali bychom aspoň polovinu věcí, co dokážou naši prarodiče?

Dost lidí si pod slovním spojením „starý člověk“ možná představí shrbeného, věkem sešlého stařečka, který se opírá o svojí dřevěnou hůl. Příliš o sebe nedbá, není tolik čistotný. Já si ale představím úplně jiného člověka – mého dědečka. Já si představím staršího, ale elegantního pána, který má stále svůj šmrnc. Charakteristickým znakem mého dědečka jsou zlaté hodinky na jeho levé ruce a zlatý snubní prsten na prsteníčku. Na sobě má vyžehlenou košili (většinou kostičkovanou) a na nohou široké hnědé kalhoty s pečlivě nažehlenými puky od mé babičky. Když jde ven z bytu, obleče si koženou bundu a elegantní černé šněrovací polobotky, které jsou samozřejmě v bezvadném stavu, čisté a naleštěné. Nejlepší na něm ale je jeho čepice, takzvaná bekovka, která ho alespoň podle mého názoru velice omlazuje. Tak si ho pamatuji já ve svých vzpomínkách.

Dědeček byl na své vnuky a vnučky velice hodný, ale zároveň přísný. Udělal by pro ně první poslední, ale nerozmazloval je. Pamatuji si, jak nám se sestrou udělal cestu za pokladem, která vedla přes celou naši obec až do lesa a k rybníku a končila sladkou odměnou. Také si ale vybavuji, jak mi dal jednou pěkně na zadek, to když jsem byla u svých prarodičů na prázdninách a já místo spaní brečela, že chci k mámě. Měl se mnou svatou trpělivost, ale když už to nešlo vydržet, naplácal mi, avšak od té doby jsem k němu měla respekt a vždycky jsem ho už poslechla. Na svých prarodičích jsem obdivovala jejich vzájemnou lásku. Přijde mi hrozné, když se dívám na statistické údaje dnešních rozvodů, kolik párů generace našich prarodičů se rozvedlo?! Milují se až do smrti, v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci. Bohužel velice často právě v té nemoci… Ale to je jen jedna z nevýhod stáří.

Dnešní generace mladých lidí si myslí, že staří lidé jsou něco méně než oni. Že my jsme chytřejší. Ale není to pravda. Možná se to tak zdá, protože staří lidé často zapomínají a také často nerozumí všem vymoženostem moderního světa, ale umí toho mnohem víc, jsou chytřejší, jsou zkušenější. Zcela souhlasím s citátem Václava Duška, který řekl, že: „Za mládí platíme hloupostí, za moudrost stářím.“

Autor: Julie Krulišová