Strach

Byl teplý letní večer. Seděla jsem na verandě a četla knihu, kterou jsem dostala k Vánocům. Všechno kolem bylo tiché, rychle se stmívalo a tak jsem rozsvítila tlumené venkovní světlo. Mé čtení hodnou chvíli nic nerušilo, avšak zničehonic jsem si všimla světélka, poblikávajícího na okraji zahrady. Nebo snad za naším plotem? Chvilku jsem se na místo upřeně dívala, ale světlo se znovu neobjevilo a tak jsem opět zabořila oči do knihy. Jenže pak jsem uslyšela zašustění. Snad zvíře? Nebo něco jiného? Nejsem ráda sama doma. Vítr, který mi ještě před deseti minutami připadal mírný mě náhle rozčiloval, připadal mi neuvěřitelně hlasitý. Další zvuk už jsem neslyšela, stále jsem však setrvávala na místě, neschopna se pohnout. 

Jsem snad k smíchu?! Nejsem už přece malá. Zas taková hrdinka ale nejsem, a tak jsem radši sbalila knihu, zhasla světlo a zavřela za sebou dvěře do obýváku. Rozsvítila jsem všechno, co se dalo. Od lampičky na čtení až po veliké světlo ozařující celou místnost. 

Někdo zazvonil. Šla jsem do předsíně. Díky bohu to byl jen můj bratr, který hned proklouzl do kuchyně. Pomalu jsem se vracela do obýváku, ve kterém bylo z nepochopitelného důvodu zhasnuto. V tu ránu se na skle objevila něčí hlava, strašlivá, vřeštící společně se mnou, osvícená baterkou. Když jsem přestala ječet, zaslechla jsem za zády smích mého bratra a poté i smích hrozivé hlavy. 

Z příšery se nakonec vyklubala moje střelená mladší sestra, která se mi s bratrem smála ještě dlouho potom. Takže jak zní rodinné pravidlo číslo jedna? Nikdy nevěřit svý sourozencům! Radši nechci vůbec pomyslet, co si na mně vymyslí příště.