Středověká filosofie a její hlavní problémy

Počátky filozofie středověku

  • Počátky patristiky již v 1. století n. l.
  • Vzdělanost se přesouvá do Alexandrie
  • Eklekticismus (z řec. ek-lektos, vybraný) = proud, který do sebe pojímá mnoho
    filozofických systémů; vybírají si z učení to, co se jim jeví správné a prakticky
    použitelné
  • Vznikají nové náboženské proudy:
    • Křesťanství – víra v Ježíše Krista jako Božího syna
    • Gnosticismus (gnosis = poznání) – filozoficko-náboženský proud, především v severní Africe, ovlivněn Platonovými myšlenkami, rozvíjeli své učení potají, poznání je pro ně cesta k Bohu, cílem je božské poznání

-> Valentinos z Egypta

-> Šimon Magus (Šimon Kouzelník)

  • Manicheismus – zakladatel Mání, měl představu 2 světů (dobrý x zlý), monoteistický proud, jeden Bůh bojuje proti zlému světu
  • Novoplatonismus – zakladatel Plotínos (dílo Enneady), ovlivněn křesťanstvím a Platónem, vše je odvozeno od boží bytosti, vše je nedokonalé – kromě Boha, toto božství (bytí) je nejvyšší, přetéká na další stupně (emanace) -> stupňovité uspořádání (pozn. Plotínos se nechtěl nechat namalovat – byl by to pouze obraz obrazu)
  • Na počátku 4. století se křesťanství stává oficiálním náboženstvím římské říše (ještě předtím dochází ke střetu křesťanské myšlenkové tradice s tradicí antickou, která přetrvala i po pádu říše)
  • Filozofové usilují o překonání vnitřně nesourodých stanovisek antické vzdělanosti a křesťanské víry a jejího pohledu na svět

 

  • PATRISTIKA (1./ 2. – 7./8. století př. n. l)
  • Církevní (duchovní) otcové (pátrés) – položili základy vznikající církve
  • Začíná se vznikem křesťanství (cca 30 n. l)
  • První pokusy o filozofickou reflexi křesťanské víry
  • Víra je považována za nadřazenou, dochází ke vzniku teologie (rozumová nauka o Bohu – „theos“ = Bůh, „logos“ = slovo) x religionistika (vědecky zkoumá a porovnává nejrůznější náboženství, existence či neexistence Boha z tohoto hlediska není podstatná)
  • Dělí se na 3 období: a) apologetika (apologia = obrana, obhajoba, obhajoba
    křesťanství vůči antické a východní filozofii, ostatním
    proudům)
  1. b) dogmatika (vymezení základních náboženských dogmat =
    základních článků víry, které církev uznává jako zjevnou
    pravdu, stanovována na koncilech – Nicejský r. 325)
  2. c) systematika (vytváření jednotného systému, sjednocení dogmat
    – učení o Bohu, Kristu, Trojici)
  • Změny: a) v pojetí vztahu Boha a člověka (Řecko – různé představy: Aristoteles –
    „prvotní hybatel“, stoikové – panteistický bůh – „pan“ = vše, „theos“ – bůh ->
    vše, co jest, je božské povahy; křesťanství – Bůh je stvořitel všeho, tvoří svět
    z ničeho, původní je pouze on sám – vše je jeho dílo, člověk má plnit jeho vůli,
    která mu je zjevována, je plně osobní -> vztah osoba-osoba ne osoba-něco, je
    milosrdný a vysvobozující – nové pojetí)
  1. b) vztahy mezi lidmi („Miluj bližního svého jako sebe samého.“ a další boží
    přikázání -> díky tomu bylo rozšířené mezi spodními sociálními vrstvami)
  2. c) vztah mezi člověkem a světem (smysl života leží mimo svět i přesto, že má
    být vrchnost poslouchána, ale oni nejsou bohy -> odmítali uctívat císaře jak
    boha, byli za to pronásledováni; Bůh se v Ježíši stal člověkem -> pozemský svět
    má v sobě jedinečnost a neopakovatelnost)
  • Výlučnost křesťanství je převzata ze židovství – společenství křesťanů na sebe přebírá vyvolení národa Bohem

 

Novozákonní apokryfy

  • Apokryfy – původně tajné spisy určené pouze zasvěceným
  • Spisy z 2. – 5. století n. l. (názvy i formou se podobají spisům Nového zákona – ale raná církev je při tvorbě kánonu (= soubor biblických knih) odmítla)
  • Zachovaly se pouze ve zlomcích a v různých překladech, řada z nich byla objevena až v 19. století (právě z těchto spisů patrně čerpal informace o Ježíšovi, Marii a křesťanství Korán)
  • Četné překlady – spisy byly populární (touha se dozvědět víc o Ježíši a jeho dětství, o Marii, osudech apoštolů a první církve)
  • Velké množství zázraků či gnostických tendencí

 

Apoštolští otcové

  • Soubor 15 kratších, zčásti anonymních řeckých spisů vzniklých ve 2. století (současně s pozdějšími spisy Nového zákona (blíží se jim formou, některé se objevují v nejstarších rukopisech jako jeho součást)
  • Rozmanitý charakter – vznikly v celém východním Středomoří (Alexandrie, Řím)
  • Svědectví o počátcích křesťanství mimo Palestinu (o tom není známo skoro nic, pouze v listech apoštola Pavla a v knize Skutků)
  • Učení dvanácti apoštolů (Didaché), List Barnabášův, První a Druhý list Klementův, sedm kratších listů Ignatia z Antiochie, List Polykarpův a Umučení Polykarpovo,

List Diognétovi a Pastýř Hermův

 

Apologeté

  • Reakce na obvinění, která dávala podnět k pronásledování křesťanů (často se obracely k římským císařům)
  • Od poloviny 2. století se objevují i vnitrocírkevní polemiky proti herezím (kacířství)
    • Justin Mučedník (cca 100-165)
      • Původně pohan, konvertoval
      • Psal řecky
      • Zabýval se dialogem, polemikou s řeckými směry (stoicismus, aristotelismus, pythagoreismus)
    • Tertullianus z Kartága (160-220)
      • Latinsky píšící, autor základní křesťanské terminologie
      • Přijal křesťanství v dospělém věku, právník
      • Ostrý polemik, odpůrce kompromisů (-> rozešel se s církví)
      • Dílo Apologeticum – proti spojování křesťanství s antickou filozofií, nesouhlasí s pronásledováním křesťanů a obviňuje správce provincií římské říše

 

 

Alexandrijská škola

  • Sblížení křesťanství a antické filozofie (platonismus a alexandrijská tradice)
  • Založena kolem roku 180 Pantainem
    • Kléméns Alexandrijský (cca 150-215)
      • První učenec, který se pokusil o vytvoření uceleného systému křesťanské nauky (vč. pravidel pro běžný život a zásad křesťanské víry)
    • Órigenés (cca 185-253)
      • Klémentův žák, zakladatel křesťanské exegeze (kritické zkoumání textu, především náboženského -> biblická exegeze)
      • Navazuje na novoplatonismus
      • Hexapla = první kritické vydání hebrejské Bible (Starého zákona) v 6ti sloupcích: originál, řecký přepis a 4 různé řecké překlady
      • Vytvořil jednu z prvních dogmatik

 

  • Výše zmínění představitelé si mysleli, že filozofie je cestou k náboženství, obhajovali křesťanství, všechny ostatní proudy nejsou pravdivé

 

  • Formace základních dogmat:
    • Mísení ostatních proudů s křesťanstvím (aby bylo základní učení církve jednotné, ve snaze předcházet herezím (hairesis) = volba, se svolávaly koncily – setkání biskupů)
    • Hlavní hereze této doby:
      • Gnosticismus – zabývá se otázkou poznání (gnosis), vzniká již ve 2. století a
        mísí v sobě prvky perské, syrské, židovské, myšlenky Platóna,
        Pythagorejce a další
        –   Teodicea – otázka původu zla ve světě (rozlišení Boha
        stvořitele a Vykupitele, kterému je podřízený) -> 2 bohové (neustálý boj
        Dobra a Zla = Stvořitele x Vykupitele)
        – poznání boha není rozumové, ale mystické
      • Manicheismus – založen babylonským prorokem Máním ve 3. století,
        velmi podobný gnosticismu, odmítá židovské kořeny a spojuje pohanské
        (perské a indické) ideje s křesťanstvím
        – Otec světla, Otec temnoty, Ježíš je vykupitelem člověka
        (pochází z říše světla)
        – etika vyžaduje přísnou askezi (disciplína) pro vyvolené –
        vegetariánství, pohlavní abstinence, žádné „nízké práce“
        – hlavní rozdíl je v zavržení Starého Zákona, dualistické
        nauce a odlišné ideji vykoupení
      • Arianismus – podstata Božské Trojice, vztahu mezi Otcem, Synem a
        Duchem Svatým -> Ježíš Kristus spolu s Duchem Svatým podřízeni Otci
        (politický význam: Kristus (církev) a Duch svatý (vzdělanost) jsou
        podřízeni Otci (panovník)
        – podle alexandrijského kněze Areia, vychází z Origena; naopak
        hlavním odpůrcem byl Athanasius (tvrdil opak)

 

Augustinus Aurelius = Svatý Augustin (454-430)

  • Biskup, křesťanský filozof a teolog, zvaný „učitel Západu“
  • Jeho osud zachycen v autobiografickém díle Vyznání (Confesiones) – narodil
    se v Alžírsku v rodině pohanského úředníka a křesťanské matky (svatá
    Monika), v mládí žil nevázaným životem (měl nemanželského syna) ->
    matka se za něj modlila -> zpovídá se z toho, jaký život žil
  • Ciceronův spis Hortensius v něm vzbudil zájem o filosofii, tehdy vstoupil do
    manichejské sekty, nechal se pokřtít milánským biskupem sv. Ambrožem
    (seznámil se s křesťanskou vírou), poté se stal biskupem ve městě Hippo
    Regius (dn. Annaba)
  • Ovlivněn Platónem a novoplatonismem (platónské ideje v Boží mysli)
  • Formulace křesťanských dogmat: učení o predestina (člověk je od přirozenosti
    neschopný konat dobré skutky – prvotní hřích, ale někteří jsou z boží
    milosti předurčeni k věčnému spasení)
  • Jeho učení: radikální theocentrismus – ústředním pojmem pro něj je Bůh (nezávislé, nejvyšší, nutné bytí), stvořil svět z ničeho (creatio ex nihilo) a s časem; Bůh je nejvyšší pravdou, všechny myšlenky směřují k poznání Boha, víry
  • Kreacionismus (creare = tvořit, plodit) = Bůh stvořil svět z ničeho (x demiurg,
    který jej vytvořil z hmoty), svět je od Boha a ne z Boha (x Plótínos –
    emanace)
  • Bůh nemá potřeby (svět nestvořil z nutnosti, ale ze svobodné vůle) -> stvořil
    ho, zachovává a řídí jej
  • Problém času a věčnosti (Co dělal Bůh, než stvořil nebe a zemi?) -> stvořil
    svět s časem, ne v čase (čas není skutečný – kolísání ducha mezi 3
    neexistujícími instancemi – minulost (vzpomínky), přítomnost, budoucnost
    (očekávání), Co je skutečné? Pouze přítomnost.), čas nelze oddělit od
    vědomí, existuje pouze věčnost (náleží jen Bohu)
  • Celé dějiny se odehrávají podle božího plánu a zlo je pouze nepřítomností
    dobra
  • Lidskému poznání vymezil Augustin přesné hranice: „Boha a duši toužím poznati. Více nic? Vůbec nic.“ Z vnějšího světa, ani od jiných lidí se nemůžeme ničemu naučit. Poznání je dílem boží minulosti, jíž se člověku dostává cestou nadpřirozeného osvícení – teorie zvaná iluminismus (ILLUMINATIO = osvícení)
  • Iracionální složky (vůle, víra, city) jsou primární – úloha rozumu je potlačena a
    je závislá na víře -> 3 stupně poznání: smyslové (nejméně spolehlivé)
                                                                        rozumové (mohu zpochybnit)
    intuitivní (poznání Boha)
  • Dílo: O svobodě vůle, O Trojici, Vyznání (zájem o hlubiny lidské psychiky,
    v mysli máme informace, které sami vědět nemůžeme -> existence Boha
    (vyšší bytost), O obci Boží = De civitate Dei (obec pozemská – pro padlé,
    hříšné, sebeláska x obec Boží – ideální, láska k Bohu, církev je nedokonalý
    obraz Boží obce na zemi; západ dvou říší, které se na konci času rozdělí)
  • Svá díla psal latinsky

 

„Věř, abys porozuměl!“

 

Svatý Jeroným (347-420)

  • Latinský spisovatel, teolog a překladatel Bible do latiny (Vulgata – dodnes
    nejvýznamnější překlad)

 

– z řecké vzdělanosti -> latinská vzdělanost

– hlavními nositeli vzdělanosti již nejsou Řekové ani Římané

– krizové momenty: rozpad impéria, stěhování národů, expanze islámu, ohrožení říše expanzí

– stará vzdělanost se rozvíjí díky novým barbarským kmenům

– teritorium se rozšiřuje více na sever a západ

– dříve mýtické řecké myšlení, teď již středověké:

– vše má křesťanskou symboliku

– má hlubší smysl, význam

– člověk je podřízený Bohu a svému pánovi (úcta k autoritě – lat. autoritas = 1.
význam: spolehlivost, jistota, záruka -> k Bohu)

– vznikají mnišské řády – sepisují spisy ve skriptoriích, misijní činnost

 

Karolínská renesance

  • po pádu antické kultury dochází ke znekulturnění, degramotizaci
  • ke změně dochází v 8. století díky císaři Karlu Velikému, který dal podnět ke kulturní obrodě (povolal na dvůr duchovní elitu, která ještě zbyla v Evropě, především se obrátil k britským ostrovům, kde kultura vzkvétala – irsko-skotské misie na kontinentu)
  • Touha vrátit se zpět k řecké vzdělanosti
  • Mnišské řády

 

Alcuin z Yorku (735-804)

  • Anglický filozof, učitel a rádce Karla Velikého
  • Nepřišel s žádnými novými myšlenkami, ale vyvíjel myšlenky svých předchůdců

 

Jan Scotus Eriugena (810-877)

  • filozof a teolog irského původu
  • náboženství je zároveň pravou filozofií -> proto mají být náboženské pochybnosti
    vyvráceny filozofií („Nikdo nevejde do nebe než skrze filosofii.“)
  • ovlivněn novoplatonismem – v Bohu jsou předlohy všech stvořených věcí (božské
    myšlenky, pravzory) -> z nich vychází jednotliviny, jednotlivé bytosti a věci
  • Bůh je natolik tajemný, že je v této fázi nevyzpytatelný i sám sobě
  • středem veškerého stvoření je člověk – je jakýmsi druhým světem podobným Bohu
  • představitel mystiky -> cílem filozofie je Bůh, který není jsoucnem -> Bůh je vším
  • panteismus = ztotožnění Boha a přírody, vše má božskou podstatu

 

 

  • SCHOLASTIKA (8. – 14./15. století)
    • Název je odvozen od řec. scholé (lat. schola) – čas věnovaný studiím, přednáškám, učená rozprava, volný čas -> dnes škola
    • Období učenecké vzdělanosti – klášterní školy (1. Trivium – dialektika (logika), latinská gramatika, rétorika; 2. Quadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie, múzika) – kdo toto zvládl, nazýval se učencem
    • Jádrem byla dialektika (ve středověku chápána jako vedení učených sporů a disputací)
    • Hlavní otázkou je vztah víry a rozumu
    • Originalita byla nežádoucí, hrozila odklonem od pravověrnosti a ohrožovala čistotu katolického myšlení
    • Usilují o větší systematizaci vědění, pěstována nejdříve ve školách při
      klášterech, poté od 12. století na univerzitách – Oxford, Sorbonna
    • Důraz se přenáší z kodifikace základních dogmat na prohlubování zjevné pravdy pomocí rozumu
    • Klade důraz na Aristotela (ale až po „usmíření“ nominalistů a realistů Abélardem)
    • Dělí se na ranou, vrcholnou a pozdní scholastiku
    • Charakteristický je spor o univerzálie (označení obecných idejí)
      • zda obecné pojmy existují samostatně nebo v našem rozumu
        jako jména

        • realisté (Universalia sunt realia)

– krajní realisté („obecné pojmy jsou před věcmi“)

= universalia ante res
– Platón a jeho myšlenka existence světa idejí
před existencí světa smyslových jsoucen
– „platonici“ -> např. Eriugena

– umírnění realisté („obecné pojmy jsou ve věcech“)

= universalia in rebus

– Aristoteles a jeho názor o nedělitelném spojení
formy a látky
– „aristotelici“ -> např. Tomáš Akvinský

  • nominalisté (Universalia sunt nomina)
    – „obecné pojmy jsou po věcech“
    = universalia post res
    – nepřísluší jim reálná existence, existují věci a my je
    pojmenováváme
    – např. William Occam

 

Anselm z Canterbury (1033-1109)

  • ze severní Itálie, opat v klášteře v Normandii, stal se proti své vůli arcibiskupem
    v Canterbury
  • víra je na prvním místě, ale uznával i schopnosti rozumu (všechna tajemství lze
    racionálně zdůvodnit), realista
  • ontologická metoda důkazu: z pouhého pojmu věci mohu dokázat, že je (Bůh je
    v našem myšlení nejvyšší jsoucno. Tento definovaný pojem Boha je všeobecně
    přijatelný a musí s tím souhlasit i nevěřící. -> existuje reálně, nejen v myšlení)

    • napadeno jeho odpůrci („takto se dá dokázat i existence pohádkových
      bytostí“ – Roscelinus)

 

„Nesnažím se porozumět, abych věřil, ale věřím, abych porozuměl.“

 

Pièrre Abélard (1079-1142)

  • pocházel z Bretagne, vyučoval v Paříži
  • miloval mladou dívku Heloise – měl dítě, tajně se vzali, ale její rodina mu odňala „odňali mu ony části těla, kterými spáchal, nač oni si naříkali“ -> uchýlil se do kláštera
  • ovlivnil spor o univerzálie – kolísal mezi nominalismem a realismem (universalia in rebus)
  • lidé se jmenují lidé nejen kvůli společným znakům, ale také kvůli obecnému, co se
    vyskytuje v člověku, ne mimo ně -> tvoříme obecné pojmy pro tyto věci (pro Boha
    jsou to vzory, předobrazy)
  • konceptualismus (sermonismus) – nelze tvrdit, že nejdříve bylo obecné a poté
    jednotlivé ani naopak
  • zabýval se tím, aby byly základy křesťanství srozumitelné rozumu
  • znovu vzbudil zájem o etiku – intence (úmysl) – vede k dobrým či zlým (čin je
    hříchem) skutkům
  • za křesťansky věřícího člověka považoval také toho, kdo žije křesťanským životem, kdo jde Kristovou cestou, aniž jej zná

 

„Chápu, abych věřil.“

 

– 13. století – „zlatý věk scholastiky“

– rozvoj překladatelství (antických děl z arabštiny, hebrejštiny, později řečtiny)

– ovlivněno: arabskou a židovskou filozofií (překlad -> odkaz Aristotela)

založením 2 řádů – františkánský (1209) a dominikánský (1216)

vznik univerzit (Bologna, Sorbonna, Oxford)

– suma = literární forma, souhrn vědění na dané téma („první encyklopedie“)

 

Tomáš Akvinský (1225-1274)

  • narodil se nedaleko Neapole, vstoupil do dominikánského řádu
  • v Paříži se setkal s Albertem Velikým (stal se jeho věrným žákem)
  • spojuje křesťanství a Aristotelovu nauku
  • snaha o sjednocení víry a rozumu a o vytvoření společného teologicko-filozofického
    systému (sloučení víry a rozumu, filozofie a teologie, Aristotela a katolického učení)
  • učení o trojím lidu (každý stav má svůj úkol, církev má odpovědnost za všechny)
  • spor o univerzálie – „obecné pojmy jsou ve věcech“ (ideje, myšlenky v našem rozumu
    -> Bůh je první vzorová příčina všech věcí)
  • teorie dvojí pravdy: víry (stojí nad rozumem) a rozumu (nemůže popřít zjevné pravdy), obě jsou však dány Bohem
  • trojí úroveň poznání Boha: rozumem a smysly může člověk poznat skutečnost, že Bůh
    existuje a je jen jeden, i když se k tomu většina nedopracuje (jsou líní) -> přirozená
    pravda (pro filozofii, na základě rozumu) x nadpřirozená (= zjevná pravda, pro
    teologii, na základě víry – přesahuje rozum, např. trojjedinost Boha) x intuitivní
    (teprve po smrti)
  • křesťanská pravda rozum přesahuje, ale není s ní v rozporu
  • 5 důkazů Boží existence (Suma teologická – odmítá ontologický důkaz)
    • z pohybu: každá změna vyžaduje zdroj pohybu -> prvotní hybatel, který je sám
      nehybný (Bůh)
    • z příčiny: každý účinek má příčinu, musí existovat prvotní příčina (Bůh)
    • nahodilého a nutného: existence/neexistence věcí; to, že existují, způsobuje
      nutnost (musí mít nutnost za sebe sama – Bůh)
    • ze stupňů dokonalosti: skutečnost je rozdělena (dokonalé x stvořené –
      nedokonalé, z látky a formy), nejvyšší je Bůh)
    • řízení světa: v uspořádání světa je smysl, musí existovat někdo, kdo to řídí
      (Bůh)
  • Bůh je absolutní, nejvyšší, nejdokonalejší bytí, čistá forma bez látky
  • Etika: vychází z Aristotela – navazuje na řecké ctnosti (rozumnost, statečnost,
    uměřenost, spravedlivost + víra, láska, naděje), dělí je na přirozené a získané
  • Dělí ctnosti na rozumové (moudrost, vědění, umění, opatrnost)
    mravní (uměřenost, spravedlivost, statečnost)

nadpřirozené (víra, láska, naděje)

  • Rozum je přirozeností (co je proti němu je nepřirozené), dobrý člověk má dobrou vůli,
    ke spáse je třeba: vědět, v co věřit; vědět, co žádat; vědět, co činit
  • Výklad Boží bytosti (esence): Bůh je nepoznatelný (novoplatonismus) x zlidšťující pojetí Boha – poznání má 3 rysy: nepřímé (účinky Boha v přírodě)
    analogické (na základě vztahu podobnosti Tvůrce a
    tvora)
    složené (esenci Boží – nekonečně dokonalou bytost,
    jsme schopni uchopit jen po částech, poznání nás
    učí vidět Boha jako souhrn dokonalého bytí)
  • Ovlivněn Aristotelovým pojetím látky a formy, člověk je jednotnou substancí duše a těla:
    • Bytnost, essence = essencia (látka) – možnost; to, čím je, pasivní -> s tím souvisí potentia (dříve dynamis) – možnost ke vzniku věci)
    • Existence = existencia (forma) – skutečnost; to, že je, aktivní, dána od Boha (sám Bůh, duše) -> s tím souvisí actus – uskutečnění (to dělá Bůh)

-> Bůh je jediné pravé bytí – je spojením možnosti a skutečnosti

-> Actus en potentia.

-> substance (podstata) = esence + existence

  • Akcidence (případek) – to, co věc případně má (židle je modrá)
  • Adekvační teorie pravdy: „Veritas est adequati rei et intellectu.“ -> pravda je shoda věci se skutečností
  • Tím, kdo poznává je činný rozum -> uspořádá informace a tím poté vzniká poznání
  • Lidská touha po nesmrtelnosti = důkaz nesmrtelnosti duše
  • drží se tradiční nauky, že Bůh stvořil svět v čase a z ničeho
  • 3 stupně duší: vegetativní, smyslová, intelektuální
  • Poznání získáváme na základě smyslového vnímání (empirik) -> materiál utvářející
    rozum (ukazuje pouze jednotlivinu, ale objektem rozumu je bytnost (esence), která
    existuje ve věcech)
  • Tomismus – učení dominikánského řádu, později jezuitů (od r. 1879 oficiální filozofií
    katolické církve), 1323 – kanonizován
  • Jeho dílo je přehledné, psáno latinsky; komentáře k řadě Aristotelových děl
  • Suma teologická, Suma proti pohanům, O jsoucnu a bytnosti
  • Sociální teorie: Tomáš zde říká, že monarchie je tou nejpřirozenější vládou, její hierarchie totiž odpovídá té nebeské. Světští panovníci mají svou moc od Boha a poddaní je mají proto poslouchat, ale jen pokud je nenutí konat něco, z církevního učení nepřijatelného, pak uznává i možnost svrhnout (ne zabít) panovníka.

 

 

Jan Eckhart (1260-1327)
– německý filozof, teolog a mystik, žák A. Velikého a T. Akvinského
– dominikánský kazatel, jeho učení bylo papežem odsouzeno jako kacířství (znovu přivádí
novoplatonismus k životu tvrzení, že trojjediný Bůh je pouze první emanace původního
božství)
– božství – protiklad „světla“ vůči temnotě
– pravé poznání vychází z vnitřních pramenů (intuice)
– panteista, zárodky budoucí německé filozofie

Jan Duns Scotus (1270 – 1308)

  • Anglický františkán, profesor teologie (Oxford, Paříž, Kolín)
  • V opozici vůči Tomáši Akvinskému (dokonalý soulad mezi teologií a aristotelskou
    filozofií není možný) – teologie má praktický charakter, filozofie je jen teorie
  • Vztah myšlení a vůle (rozum není nadřazený vůli x Akvinský) -> vůle následuje
    rozum (ten ukáže, co je nejlepší) – zárodky empirismu
  • Svět je stvořen pouze z Boží vůle (neexistuje nic, co by bylo dobré samo o sobě – vše
    je podřízeno Bohu)

 

– 14. a 15. století: vrcholí boj mezi církví a světskou mocí

rozvoj měst, řemesel a obchodu

založení univerzit v Praze, Krakově, Vídni

 

William Occam (1285-1348)
– Scotův žák, vyučoval na Oxfordu a v Paříži (postavil se proti papeži, byl označen za kacíře –
uprchl)
– důsledně odděluje teologii a filozofii (víra x vědění) -> dvojí pravda
– vůle je svobodná a rozum je v jejím područí
– nominalista – existují jen jednotlivá jsoucna, obecné nemá reálnou existenci mimo rozum
– Occamova břitva: „Nejprostší vysvětlení je to nejlepší.“ (zákon největší úspornosti)
– „V Boha je nutno věřit, aniž je dokázán“ -> věřící katolík, přispěl však k úplnému oddělení
světské vědy a náboženského života