Tajuplná pověst o kamenech před kamenickou školou

V roce 231 žila jedna kamenná obryně, která MILOVALA kameny, kameňáky, prostě všechno, co mělo něco společného s tou šedou tvrdou hmotou, byť to byl jen název. Také milovala všechno, co bylo nebarevné, černé, pochmurné, smutné a další podobné věci. Jmenovala se Kameňačka.

Ale ta naše Kameňačka bydlela v jedné vesnici, která se jmenovala Kytičková kytička. Všude byly samé květiny a to Kameňačce vadilo. Všechno, co je pro nás krásné, voňavé, milé, roztomilé a barevné nenáviděla. V této vesnici bydlela jen z jednoho důvodu, který ale stačil na to, aby se Kameňačka přes svoji nenávist přenesla. Zamilovala se totiž do jednoho mladíka z vesnice. Petr se jmenoval. Zamilovala se do něho, že ani nevěděla jak. Jenže on do ní ne. Přece se člověk nemůže zamilovat do obryně. A ještě k tomu do kamenné obryně. To přece nejde!

Jednoho krásného slunečného dne se Kameňačka probudila a vyšla z kamenné jeskyně, kde bydlela. Den byl opravdu nádherný, louka před jeskyní byla zalitá sluncem a všude byl slyšet zpěv ptáků. Jenže se nesmíte divit, že se to naší obryni nelíbilo. Hned po kytičkách totiž ze všeho nejvíc nenáviděla slunce a zpěv ptáků. A po kamenech zas nejvíce milovala pochmurné dny plné mraků a deště. Zamračila se tedy a řekla si: „ Kamenoli, kame kala kamena kámen!“ To by se do češtiny dalo přeložit jako – Ach jó, už je zase ošklivé počasí! – Ale hned se zase pousmála, protože zrovna šel okolo Petr. Šel pěkně po cestičce, do lesa na kopřivy své staré mamince. Petr se sice o naší obryni nijak zvlášť nezajímal, ale věděl o ní, že po něm nějak pokukuje a že nemá ráda tuto vesnici. A protože to je Petr škádlivec, dostal nápad, pozdravil ji a kytičtinou (řeč místních vesničanů) řekl: „Kyti kata kytička? Kyta květina, kyti miti mala, koto kytka!“ V češtině řekl něco jako – Tak co, už se ti tady líbí? Já bych si tě potom klidně vzal! – Protože věděl, že to se nikdy nestane. A najednou, po dlouhé době, dostala obryně konečně nápad! „Kdo pozná, jestli mluvím pravdu nebo ne,“ říkala si v duchu, „budu předstírat, že už se mi tady líbí a vezmu si Petříčka za muže. Ať chce nebo nechce! V duchu budu stále tohle místo nenávidět, ale navenek nedám nic znát!“ Uchichtla se nad vlastní chytrostí a nahlas řekla: „No jasně, není tu překrásně? Zrovna dnes je obzvlášť nádherný den. Ty ptáčci a to sluníčko – krása! A ty si mě chceš vzít? Tak dobře, souhlasím, vzít se můžeme už zítra! Ó Petříčku!“ A vrhla se mu kolem krku. „Jen to ne! Co jsem to vyvedl!“ vylekal se Petr a nešťastně koukal, jak Kameňačka zařizuje svatbu a vede si ho k oltáři. A tak, i když Petr nechtěl, stál u oltáře s obryní po boku a silou Kameňačky byl donucen říct si s ní své ANO! Svatba byla veliká a přišli na ní všichni lidé z vesnice, i když se divili, jak to, že Petr tak rychle změnil názor. Ale co se stalo, stalo se – a nikdo to už nezmění!

Kameňačka teď měla obrovskou moc, jelikož se jí všichni báli a kdo se jí pokusil jen malinko odmlouvat, hodila po něm kámen. A tak tu vesnici přejmenovala z Kytičkové kytičky na Kamenici!

Jednoho dne neměla co dělat, a tak vytvořila na trávu nápis z kamenů: KAMENICE.

Do tisíce let jejich rod vymřel.

Potom, o mnoho a mnoho let později, tam na to místo přišel jeden pán a postavil vedle tohoto nápisu školu.

„Hm, ale ten nápis – KAMENICE – se mi sem nehodí.“ říkal si.

A tak skoro všechny kameny nechal naházet na dna dvou rybníků pod školou a nechal tam jen tři velké kameny a pár menších, které postavil do kroužku a uprostřed vysadil krásný strom.

„Tak, a až teď je to pravá škola! Už je čas, aby se sem šly děti vzdělávat!“ Pustil děti do školy a šel zazvonit na první vyučovací hodinu.

Autor: Julie Krulišová