Vietnamci v ČR

Komunita vietnamských občanů se obecně jeví jako uzavřená a klidná. Etnická nesnášenlivost je tedy vůči nim ze strany Čechů, až na specifická témata neporozumění, minimální.

Tématy neporozumění se myslí především vzrůstající problémy s drogovou kriminalitou a pašováním falešného „značkového“ zboží, daňové úniky, se kterými válčí především malá pražská Hanoj – pražská čtvrť Libuš, jejímž srdcem je obchodní a ekonomicko-správní středisko Sapa.

Mnoho Čechů má k Vietnamcům negativní postoje, protože se domnívá, že závažně zatěžují naše životní prostředí, a to především v návaznosti na černé skládky a neochotu třídit odpad. Další často zmiňované potíže se soustředí kolem nízkých hygienických standardů a určité neznalosti jazyka, či neochoty některých starších usedlíků se alespoň elementární obraty jako je pozdrav či poděkování v jazyce naučit. Tyto nedostatky se pak samozřejmě výrazně odráží ve všeobecném smýšlení Čechů.

Právě ona komunitní uzavřenost a určitá izolovanost od okolí, (sídliště Písnice, Libuš a Sídliště Vodních staveb tvoří obrovské pražské ghetto), vyplývá z historických kořenů Vietnamu z období války Severu a Jihu, studijních a pracovních dozorů, dále pak z důvodu jazykových a kulturních bariér a již zmíněných předsudků.

V Libuši žijí především Vietnamci s nižšími příjmy, v nedaleké Sapě nacházejí většinou pracovní uplatnění. Tržnice Sapa má vlastní vnitřní systém pravidel, je centrem vietnamské komunity a zároveň jejím mozkem. Sídlí zde mnoho rozličných obchodů, restaurací, Sapa disponuje mnoha lékařskými ordinacemi a jazykovými školami, kde se mimo jiné vyučuje i čeština.

Vietnamců žije v České republice kolem 60 000, přičemž nejvíce jich pojímá Ústecký kraj, ihned za ním pak dominuje Karlovarský kraj a na třetím místě se pohybuje Praha. Převážná většina se živí podnikáním, s vlastním živnostenským listem provozuje populární večerky, restaurace, věnuje se modelování umělých nehtů či pracuje na méně atraktivních pozicích, jako je elektrikář nebo dělník.

O Vietnamcích je tedy kromě jejich uzavřenosti známo i mnoho dalších věcí, které mohou bránit jejich integraci do české společnosti. Jedná se o interní bariéry bránící jim často v dokonalém pochopení české kultury a mentality. Prvním z nich je fakt, že většina Vietnamců přichází do Čech kvůli partnerovi/ partnerce, za rodinou, za příbuznými, tedy nikoli z vlastní vůle, ale kvůli zájmům a potřebám někoho jiného, což se může negativně podepsat na jejich vlastním chápání České republiky, jelikož si oni sami nepřáli nijak výrazně migrovat.

Další bariérou je již mnohokrát zmiňovaný jazyk. Rozdíly mezi gramatickým systémem vietnamštiny a češtiny mohou být natolik velké, že dojde k úplné rezignaci na snahu o komunikaci a problémy s novou řečí pak budou nepřekonatelné. Dalším faktem je to, že Vietnamci jsou velmi vlastenečtí, dbají na rodinu, tradice a svůj národ, tudíž je pro ně velmi těžké navodit si zájem o Českou republiku. Do diskusí o České republice se často pouštějí jen proto, aby mohli hájit a oslavovat svou vlast.

V návaznosti na silné vlastenectví lze zmínit i určitou hierarchizaci vietnamských spoluobčanů. Starousedlíci jsou nazýváni „xu moc“ (xu je název pro české Vietnamce, moc znamená plesnivý). V komunitě mají tyto osoby významné postavení. Jsou respektované a vlivné, jsou velmi uctívány mladšími. Samostatní podnikatelé a obchodníci tvoří střední třídu. Provozují vlastní obchody, ženy pracují jako uklízečky nebo jako chůvy, jejich potomci studují na českých školách. Nejnižší vrstva je velmi slabě zakořeněná, fungují hlavně jako prodavači na tržištích, kuchaři a číšníci v restauracích a dělníci na stavbách.

Vietnamská rodina je silně patriarchální, muž je tedy hlavou rodiny, vede ji, řídí a směruje. Rozvody, na rozdíl od České republiky, nejsou časté. Úloha ženy tkví především v opečovávání domácnosti a potomků. Pakliže se však žena rozhodne odejít od partnera, je rodinou většinou opakovaně přesvědčována k návratu. Rozchod může silně pošpinit její i partnerovu pověst tak, že o další nápadníky bude mít nouzi. Řada Vietnamek však partnerovi podléhá a přizpůsobuje se mu. Je zde zřetelně vidět aspekt sebeobětování, a to především kvůli dětem a rodině.

 

Obecně lze konstatovat, že předsudky Čechů vůči Vietnamcům nejsou natolik silné, a to především díky jejich pracovitosti a užitečnosti v české ekonomice. Jestliže se však předsudky vyskytnou, jedná se spíše o narážky na barvu pleti a na šikmé oči. Často se setkáváme s hanlivým označením „žluťásek“, které však Češi berou spíše jako vtip. Dle Vietnamců pocítilo diskriminaci ze strany majority až čtyřicet procent populace, naopak ze strany Vietnamců nepříjemné okamžiky v jejich přítomnosti zažilo až třicet procent Čechů. Je však záhodno zmínit, že se většinou jednalo o banální problémy pramenící právě z neporozumění, nikoli o rasovou a národnostní problematiku.