Zvoní to…

Zvoní to… vyzvání… po pěti vteřinách se ve sluchátku ozve radostný tón: „Ahoj miláčku! Copak se děje?“ „Nic, jen jsem tě chtěla slyšet…“ „To jsi hodná, zlato, právě jsem na tebe myslel. Pořád se učíš ten děják?“ „Jo, právě do sebe tlačím historii písma. Už jsi doma?“ „Ano, teď jsem otevřel dveře od pokoje. Jo, kotě, málem bych zapomněl. Máma ti vzkazuje, že moc děkuje za ten recept na tu tvou výbornou bublaninu. Prý ti to chce nějak oplatit. Co říkáš na sobotní oběd u nás? Máma uvaří rajskou! Přijdeš?“ „Ráda! Vyřiď jí, že děkuju a že se na ni moc těším!“ „Dobře, vyřídím!“ „Lásko, tak já se zas půjdu ponořit do učení.“ „Tak jo. Věřím, že ten test zítra zvládneš, jsi moje šikulka! Zítra zas na tebe čekám ve tři před školou, platí?“ „Platí, děkuju! Miluju tě! Ahoj!“ „Já tebe taky, brouku. Papa!“

Položím sluchátko, podívám se na nástěnku a usměji se, když mi padne zrak na fotografii mě a Erika. Fotka je z Paříže, kde jsme byli na romantickém víkendu, který jsem od něj dostala k loňským narozeninám. Fotografie byla vyfocena večer, jen za námi září osvícená Eiffelovka, oba se chechtáme do foťáku, Erik mi stahuje kulich přes obličej a já jemu dělám za hlavou rohy. Erik… Já ho prostě miluju. Je to ten nejbáječnější člověk na světě! Chodíme spolu už tři a půl roku a jsem s ním pořád neskonale šťastná! Ti, co tvrdí, že počáteční zamilovanost do dvou let přejde, asi nepotkali někoho tak úžasného, jako je Erik. Plánujeme spolu budoucnost, všichni v našem okolí nás berou prostě jako pár, jako dvojici. Nedokážu si představit život bez něj. Byla by mě půlka. Co půlka, čtvrtina. On ví, jak mě rozesmát, potěšit, utěšit, víme o sobě úplně všechno. Navzájem si vždycky pomůžeme, všechno překonáme a chvíle s ním, ať už děláme cokoli, jsou ty nejhezčí na světě. Nic horšího by mě nemohlo potkat, než kdybych ho ztratila…

Když jsem s ním volala, měla jsem strašné nutkání se ho zeptat, jestli by nemohl přijet a pomoct mi s tím učením, protože já se toho mnohem víc naučím, když se učím s někým. Ale věděla jsem, že je unavený ze zápasu, a tak jsem ho s tím nechtěla otravovat. Tak si teď aspoň dojdu pro nějakou čokoládu, ať mi to učení jde líp. Zvednu se a v tom se ozve zvonek u dveří. Přejdu tedy k oknu a vykouknu ven. Před domem stojí Erik (v dešti!) a v ruce drží moji nejoblíbenější bonboniéru. Rozesměji se, zavrtím nevěřícně hlavou a pospíchám dolů. Když otevřu domovní dveře, vykřikne: „Překvapení!“ Se smíchem se mu vrhnu kolem krku. Políbíme se a on řekne: „Věděl jsem, že by ses potřebovala učit s někým, tak jsem tady. Jo, a tady máš něco sladkého na obalení nervů!“ „Ach, ty jsi zlato! Tos‘ nemusel! Vždyť jsi unavený z toho zápasu!“ Podívá se mi do očí, krásně mě políbí a pak mi zašeptá do ucha: „Pro tebe cokoli…“ Pak se usměje a prohlásí: „Tak kde máme ten dějepis?“

Nad učením strávíme necelou hodinu a už celou látku skvěle umím. Díky čokoládovým bonbónům a hlavně díky Erikovi jsem si to všechno krásně zapamatovala a zítřejšího testu se vůbec nebojím. Erik je fakt zlatíčko!

Kolem šesté už přestává pršet, a tak jdu Erika vyprovodit na zastávku. Naposled mu poděkuju, políbíme se a on nastoupí do autobusu. Zamávám mu, dívám se za autobusem, dokud mi nezmizí z dohledu, a pak se šourám zpátky domů.

Další den napíšu test z dějepisu na jedničku. Mám z toho ohromnou radost, a tak to hned volám Erikovi. Zvoní to… vyzvání… nikdo to nebere… jak to? To je poprvé v životě, co mi Erik nezvedá telefon. Asi zrovna nemůže. Dobře, počkám si a řeknu mu to odpoledne, má na mě přece čekat ve tři před školou. Když ale vyjdu ze školy, Erika nikde nevidím. Co se děje? Panebože, snad se mu nic nestalo?!

Rozhodnu se, že půjdu k němu domů. Otevře mi ubrečená Erikova maminka… Vrhnu se k ní: „Paní Nováková! Co se stalo? Co je s Erikem???“ Erikova maminka se roztřese v dalším návalu pláče a pak řekne něco, co mi naprosto a nenávratně změní celý život… „Když jel od tebe domů, autobus, ve kterém jel, narazil do stromu… Erik to nepřežil…“

Zvoní to… vyzvání… nikdo to nebere… nikdo se nehlásí… nikdo to nezvedá… nikdo to nezvedá… a já vím, že už mi to nikdy nezvedne…

Autor: Julie Krulišová