Chemie s chutí jídla

Moderní stravování bývá často terčem ostré kritiky a já se tomu upřímně nedivím. Jíme rychle, nezdravě a pokud možno co nejlevněji. Na talířích tak často přistane podivuhodná slátanina, která je ovšem, podle slov výrobců, stoprocentně přírodní, regionální a někdy dokonce i bio. Ostatně posedlost novodobé nezdravé civilizace zdravým stravováním je dobře známá. Ten, kdo jí bio, je in a ten, kdo jí rychlé občerstvení, je tyran drůbeže a skotu. Na druhou stranu, kvalitní jídlo jen tak na ulici neseženete a tak se často uchylujeme k předraženému kousku masa v teplé žemli. Nutno ovšem poznamenat, že většina „nezdravých“ jídel chutná opravdu dobře. To, že tomu tak je díky nepřebernému množství chemických látek, je pro většinu strávníků vedlejší.

Já na to samozřejmě nejsem o nic lépe, často se přistihnu v pozdních večerních hodinách s hamburgerem v ruce. Ovšem kdo by odolal, když je „fast-food“ tak levný a dostupný, zatímco v půl druhé ráno bych farmářské trhy s opravdu kvalitními potravinami našel asi jen těžko. V nejznámějších řetězcích se například solí opravdu nešetří a po každém jídle má člověk v ústech Saharu. Jenže když je hlad, musí se jíst. V supermarketech nebo hypermarketech přispěchají na „pomoc“ podobné chuťovky, většinou cenově přístupné opravdu každému. O poživatelnosti už se ale nedá moc mluvit, jde skutečně jen o naplnění žaludku a ne o žádnou labužnickou lahůdku. I tak si ale tyto výrobky najdou častokrát zákazníka snadněji než chutné a zdravé potraviny.

Pro další příklad ani nemusím chodit daleko, stačí zmínit naši školní jídelnu. Koneckonců všechny školní jídelny, ve kterých jsem za svého života obědval. Jídlo se často opakuje, případně se něco malého obmění, zeleninová příloha je degradována na rozvařené hrášky a „baby karotku“. Jednou, dvakrát do roka se pak uvaří buchtičky se šodó, pizza nebo dokonce tvarohové buchty. Samozřejmě chápu, že za pořizovací cenu oběda nemůžu žádat zázraky, ale také nemusím dostávat v pátek na talíř něco, co vypadá jako smíchanina všech předchozích jídel v tomto týdnu. Ale abych jen nekritizoval, občas dostaneme zeleninu nebo ovoce jako samostatnou, dobrovolnou přílohu. Někdy se dokonce dočkáme i kousku buchty nebo malého, roztomilého muffinu.

Říká se, že se má jíst pomalu. Jenže kdo má v dnešním hektickém světě dvě hodiny na oběd? Často konzumujeme rychle, což samozřejmě nemá dobrý efekt na naše zdraví, jsme pak otrávení, bez energie a unavení. Jenže není zbytí, jinak to nejde. A protože je vysoce nepravděpodobné, že se to v následujících letech nějak rapidně zlepší, můžu Vám, čtenářům, jen popřát rychlou, chemickou, nezdravou a s trochou štěstí i dobrou chuť.

Autor: Martin Špaček