Autor:
– je italský sémiolog, estetik, filosof a spisovatel
– je jedním z nejvýznamnějších představitelů postmoderny a avantgardy 60. let 20. století
– narodil se 5. 1. 1932 v italské Alessandrii v rodině úředníka
– otec byl povolán do války, Eco vyrůstal se svou matkou a během války se odstěhovali na venkov
– na přání otce šel po úspěšně složené maturitě studovat práva, těch však brzo zanechal a začal studium středověké filosofie a literatury
– po studiu se stal nakladatelským redaktorem v Radiotelevisione Italiana a také působil jako lektor na Turínské universitě
– podílel se na organizování avantgardy, vzniku volného uskupení avantgardních umělců
– v roce 1959 začal psát pro Verri, kde vedl část věnovanou avantgardě
– o tři roky později se oženil s německou profesorkou umění, Renatou Ramge, se kterou má syna a dceru
– stal se lektorem na universitě v Miláně, o rok později začal působit ve Florencii jako profesor vizuální komunikace
– v dalších letech působil na mnoha dalších univerzitách po celém světě
– Eco je držitelem řady prestižních ocenění a několika čestných doktorátů
– z politického hlediska měl blíž k levici a k italské komunistické straně
- zařazení autora do uměleckého směru
postmoderna
– myšlenkový směr konce 20. století
– základním prvkem je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění, narativní metoda (vyprávěcí), negace nemá být tvůrčí metodou
– dochází k rozvoji filozofických myšlenek
– změna v postoji k tradicím, návrat ke starším uměleckým formám
– 2 typy čtenáře: naivní – konzumuje obsah, uniká mu vícevýznamová stavba díla
kritický – přehlíží banální příběh, soustředí se na formu, odkazy a mezitextové složky
– této literatuře konkuruje televize, kina a v dnešní době internet a počítače
– další představitelé: Jorge Luis Borges, Salman Rushdie, Vladimír Nabokov, Vladimír Macura
– tento směr má mnohé výhody – zbortila se mnohá tabu, komunikace je stále snadnější i na velké vzdálenosti, ale to způsobuje i jeho nevýhody – komplikovanost textu, nejasnost autorových myšlenek
– formální prostředky, jakými jsou parodie, plagiáty, pastiše a koláže
– celkově postmoderna klade důraz na pluralitu a synkretismus a toto je také typické pro hnutí New Age, jež vykazuje mnoho postmoderních prvků
– od toho také navazuje směr novomilenismus
- určení století, v němž autor tvořil
- polovina 20. století až do současnosti
- určení dalších autorů stejného um. Směru
Jorge Luis Borges (1899–1986 )
– argentinský spisovatel
– většinu času trávil v otcově knihovně
– v 6 letech dokonale ovládal angličtinu a později i francouzštinu a němčinu
– roku 1921 začal psát pro několik časopisů
– v roce 1955 oslepl a téhož roku se stal ředitelem Národní knihovny a profesorem literatury v Buenos Aires
– během života získal řadu ocenění např. cenu Formentor nebo Cervantesovu cenu
– tvorba: Dějiny věčnosti, Šest problémů pro Dna Isidra Parodiho
Salman Rushdie (*19.6.1947)
– britský spisovatel indicko-muslimského původu
– jeho první román Grimus zůstal bez povšimnutí, proslavil ho až jeho druhý román Děti půlnoci
– studoval historii na Cambridgi
– než se stal spisovatelem, pracoval pro dvě reklamní agentury
– v roce 2007 byl Rushdiemu udělen rytířský titul za zásluhy o literaturu
– v květnu 2008 byl zvolen do americké akademie umění a literatury
– tvorba: Děti půlnoci, Satanské verše, Hamba
Vladimír Nabokov (1899–1977)
– psal ruskou a anglickou prózu a poezii pod pseudonynem Sirin
– pocházel z dobře situované rodiny, což mu umožnilo se kvalitně vzdělávat
– studoval v Petrohradě, kde se naučil anglicky a francouzsky
– přestěhoval se do Paříže, kde pracoval jako učitel, překladatel a instruktor tenisu
– po německé okupaci působil na Cornellově univerzitě jako profesor ruské literatury
– také byl velmi uznávaným znalcem motýlů
– přestěhoval se do Švýcarska, kde prožil posledních 17 let svého života
– tvorba: r. Mašeňka, r. Smích ve tmě, r. Pozvání na popravu, Dar
Vladimír Macura (1945–1999)
– český spisovatel, literární vědec a kritik
– překládal z estonštiny
– získal Státní cenu za literaturu za díla Guvernantka a Český sen
– ve svých bádáních se zabýval především dobou NO
– roku 1993 se stal ředitelem Ústavu pro českou literaturu
– patřil k zakládajícím členům Baltského svazu
– tvorba: r. Guvernantka, Medikus, r. Informátor, tetralogie Ten, který bude
- názvy (případně obsahy) dalších autorových děl
román Foucaultovo kyvadlo (1988)
román Ostrov včerjšího dne (1994)
román Baudolino (2000)
román Tajemný plamen královny Loany (2004)
román Pražský hřbitov (2011) – děj se odehrává převážně ve Francii, Itálii a Praze. Hlavním hrdinou románu je jistý kapitán Simognini, tajný agent a intrikán, který stál za většinou politických spiknutí v Evropě té doby. Eco se při psaní románu inspiroval pouze opravdovými historickými postavami a událostmi, román je tedy i zajímavým náhledem do tajné (politicko-zákulisní) historie 19. století. Jedním z témat románu jsou i Protokoly sionských mudrců a otázka antisemitismu.
Charakteristika uměleckého textu jako celku:
- literární druh
epika
- literární žánr
román
- literární forma
próza
- dominantní slohový postup:
vyprávěcí
- typ vypravěče:
Ich – forma
- vysvětlení názvu díla:
Eco píše, že název románu má být sám o sobě klíčem k výkladu díla, dále píše: „Jméno růže, to byla vlastně náhoda, název se mi zalíbil, protože růže je symbolická figura napěchovaná do té míry významy, že skoro už žádný nemá.
- posouzení aktuálnosti díla:
Dílo je aktuální, závist a zášť je v lidech stále a také kvůli tomu zabíjejí.
- určení místa a času textu:
Děj odehrává se v Itálii v roce 1327.
- stručné nastínění děje:
Příběh je vyprávěn starým benediktýnem Adsem, který sepisuje události, jichž byl za svého mládí svědkem. Děj se odehrává v hornoitalském benediktýnském klášteře, kam dorazil se svým učitelem františkánem, někdejším inkvizitorem Vilémem z Baskervillu roku 1322. V klášteře má dojít k bratrské diskuzi o tom, zda vlastnil Ježíš váček s penězi nebo nikoli. Během pobytu se však dějí záhadné vraždy, které má vyřešit Vilém a Adso.
Po příchodu do kláštera je Vilém přivítán opatem. Opat se Vilémovi svěří s tím, že se v klášteře děje něco neobvyklého, co děsí jeho i ostatní mnichy. Vilém se tedy s mladým Adsem vydává řešit podivné vraždy v opatství.
První mrtvé tělo bylo nalezeno pod strmým srázem mimo opatství, pod okny věže. Byl to iluminátor. Vilém se začal vyptávat, kdo mrtvého františkána našel, kdy se to stalo a zda bylo okno otevřeno. Dozvěděl se, že se jedná o nehodu, ale s tímto tvrzením Vilém nesouhlasil. Pomocí dedukce a zdravého rozumu přišel na to, že mrtvý mnich byl zabit. Nemohl přeci za sebou zavřít okno, pokud z něho vypadl. Okno nešlo otevřít a sklo nebylo rozbito. Při pátrání se chtějí Vilém a Adso podívat do knihovny, avšak nemají dovolen přístup. Vilém se v kapli setkává se svým starým přítelem františkánem Ubertinem.
Druhé mrtvé tělo bylo nalezeno v kádi s prasečí krví. Mniši v hrůze začali propadat panice, že se jedná o proroctví Apokalypsy. Vilém našel stopy, které vedou od kádě. Byly opačné a velice hluboké, tím usoudil, že vrah šel pozpátku, aby zakryl stopy. Odebrali se tedy do knihovny, aby zjistili, na čem překladatel z řečtiny pracoval. V knihovně se setkal s Jorgem, starým bratrem opatem, který z duše nenáviděl smích. Vedli spolu velice hlasitou diskuzi o smíchu a o Aristotelově druhé knize, kterou věnoval komedii. Večer se Vilém dostal do knihovny, kde si pomocník knihovníka četl ze zakázané knihy. Byl vyrušen a ukryl se mezi sloupy. Vilém našel papír, kde bylo cosi napsáno, přičichl. Byl cítit citrón. Na papíře byl napsán tajný vzkaz citrónovou šťávou, rozluštitelnou pouze nad plamenem svíčky. Pomocník knihovníka ztropí zmatek, vezme knihu i s Vilémovými brýlemi a utíká pryč. Oba se jej snaží chytit, ale marně. Adso se skryje do skladu a setká se s dívkou, do které se zamiluje.
Další mrtvé tělo bylo nalezeno ve vaně s citrusovými lístky. Byl to mrtvý pomocník knihovníka. Adso se za podivných okolností setkává se Salvatorem. Býval to pohan a vyznavač Satana, který mluvil všemi jazyky a zároveň žádným. Vilém s lékařem Severinem prohlížejí další tělo. Najdou společný znak – černý prst a také jazyk. Už se ví, že se nejednalo o proroctví. Na diskuzi se pomalu sjíždějí mnichové z různých opatství a koutů země. Je pozván Bernardo Gui inkvizitor, který se nemá rád s Vilémem. Urbertin musí opustit klášter. Vilém nachází tajný vchod do knihovny. Knihovna je jeden velký labyrint, ve kterém se vyzná pouze knihovník a jeho pomocník. Je to tajemství, které si předávají pouze oni. Adso objeví komoru s knihami, kde je zrcadlo a nad ním řecký nadpis. Vilém se zabývá knihami a Adso se ztratí. Díky Adsově bystrosti se dostanou z labyrintu.
Gui přistihne Salvatora a dívku při vykonávání satanského obřadu. Dívka je nařčena z čarodějnictví. Adso je nešťasten. Salvátor je mučen a přiznává se ke všemu, co se v opatství stalo, přitom prozradí, že ještě jeden mnich uctívá Satana. Už probíhá diskuze. Obě strany jsou velice agresivní v prosazování svých tvrzení. Na ničem se nedohodnou a znepřáteleně odjíždějí. Severin najde u sebe „vražednou knihu“ a dává to na vědomí Vilémovi. Než se Vilém dostane k Severinovi, najde jej mrtvého a kniha znovu zmizela.
Gui odsuzuje dívku, Salvátora a jednoho mnicha k trestu smrti na hranici. Uprostřed mše zemře knihovník. Také má černý prst a černý jazyk. Jorg je z toho zničen a nechce uvěřit, že i knihovník je mrtev. Vilém je Guiem obviněn z toho, že je vrahem nevinných mnichů.
Adso s Vilémem se vydávají tajnou chodbou do knihovny. Vilém rozluštil tajný nápis nad zrcadlem a dostává se do knihovny se zakázanými knihami. V místnosti už na něj čeká starý Jorg. On k smrti nenáviděl smích, proto stránky „té“ knihy otrávil. Jorg je slepý a nabádá Viléma, aby si prohlédl knihu. Neví však, že Vilém má ochranné rukavice, které jej ochrání. Jorg shodí hořící svíci a knihy vzplanou. Jorg utíká a nechává Viléma a Adsa v knihovně. Začíná hořet celá knihovna. Jorg umírá v knihovně. Vilém posílá Adsa z knihovny ven. Na hranici začíná poprava. Dívku osvobodí místní lidé, ale Salvátor a mnich uhoří. Gui narychlo odjíždí z opatství, ale sjede ze skály a zabije se. Adso truchlí nad ztrátou svého mistra. Vilém se z knihovny dostal ven a odnesl si s sebou pár knih, které se mu podařily zachránit před ohnivou zkázou.
Vilém a Adso opouštějí zničené opatství. Při cestě dolů stojí dívka u cesty a čeká na Adsa. Adso se na chvíli zastaví, obejme dívku a se slzami v očích následuje svého učitele a mistra.
- určení smyslu díla:
Zobrazuje lidskou nenávist a závist.
- pravděpodobný adresát:
Lidé všech věkových kategorií.
- zařazení knihy do kontextu celého autorova díla:
Je to Ecovo nejznámější dílo, které ho nejvíce proslavilo. Dílo není napsáno nijak odlišně od ostatních autorových děl.
- tematicky podobné dílo:
Giovanni Boccaccio – Dekameron
- porovnání s filmovou verzí nebo dramatizací:
Film Jméno růže z roku 1986 (režie James Horner) – hodnocení na csfd.cz 85%
- film je skvělý, ale na mnoha místech se odchyluje od knihy
Charakteristika úryvku z uměleckého textu:
Bernard se už určitě od opata dozvěděl o zločinech, k nimž tu došlo, protože nedal vůbec najevo, že by ucítil jed, který Vilémova slova obsahovala, a odpověděl mu: ,,Jak se zdá, budu se tu musit v těchto dnech na přání opatovo a abych se zhostil svého úkolu v rámci dohody, kvůli níž jsme se tu sešli, zabývat přesmutnými událostmi, z nichž vane morový pach ďábla. Říkám vám to, protože vím, že i vy v dobách, kdy byste mi byl bližší, jste po boku mém i těch, kdož jsou jako já, bojoval na poli, kde proti sobě stojí šiky dobra a zla.“
,,Však jsem také,“ klidně mu odpověděl Vilém, ,,pak přešel na druhou stranu.“
Bernard přijal úder, aniž hnul brvou. ,,Můžete mi povědět něco užitečného o těchto zločinech?“
,,Bohužel ne,“ zdvořile mu odpověděl Vilém. ,,Schází mi vaše zkušenost v této oblasti.“
- atmosféra úryvku:
pochmurná, smutná, ale také napjatá
- počet postav:
3 – Bernard, Vilém a opat
- charakteristika vystupujících postav (přímá, nepřímá):
Bernard – inkvizitor, starý známý Viléma
Vilém – vyšetřovatel vražd, moudrý a vzdělaný
Opat Abbone
- charakteristika dalších postav:
Adso – mladý, zvědavý
Ubertin – františkánský mnich posedlý vírou, zapálený, odhodlaný, odvážný
Malachiáš – knihovník, zemře při ranní bohoslužbě, homosexuál
Berengar – pomocník knihovníka, zemře na otravu jedem
- vztahy mezi postavami:
Bernard a Vilém – staří známý
Malachiáš a Berengar – milenci
- zařazení úryvku do kontextu celého díla:
Děj se odehrává zhruba uprostřed díla, když vyšetřují záhadné vraždy.
- použité jazykové prostředky:
Ich – forma
dialog
přímá řeč
slohový postup: vyprávěcí
archaismus – kdož, šiky, musit
metonymie – morový pach ďábla, šiky dobra a zla
hyperbola – přesmutnými událostmi
synekdocha – Bernard přijal úder, aniž hnul brvou.