Eco Umberto
(05.01.1932)
ï Narodil se 5. ledna 1932 v malém městě východně od Turína.
ï Když vypukla 2. světová válka, Umberto se s matkou přestěhovali do malé vesnice v horách. Po maturitě nastoupil na přání otce mladý Eco na universitu v Turíně. Studium zvolené otcem však Eca neuspokojovalo, a tak (i přes otcovi námitky) zanechal studií práv a začal se věnovat středověké filozofii a literatuře. Poté, co roku 1954 získal doktorát z filozofie, vstoupil do světa tisku a stal se vydavatelem.
ï V roce 1956 publikoval první knihu. Ve stejném roce začal rozvíjet síť avantgardních spisovatelů, hudebníků a malířů. Mnoho spisovatelů se později sdružilo do skupiny 63.
ï V roce 1959 začal pracovat pro Verri, kde publikoval měsíční sloupec věnovaný avantgardním myšlenkám a lingvistickému experimentu.
ï V roce 1964 se Eco přestěhoval do Milana a stal se lektorem, o rok později byl ve Florencii zvolen profesorem vizuální komunikace a roku 1971 se stal profesorem nauky o znacích na universitě v Bologni. Během 70. let publikoval několik děl o nauce o znacích.
ï V březnu roku 1978 začal psát svůj první román Jméno růže. Román byl publikovaný v roce 1980 a téměř ihned bylo jméno Umberto Eco známé po celém světě (dodnes bylo prodáno přes devět milonů výtisků této knihy). Ihned po skončení tvorby prvního románu, Eco začal kompletovat svoji další práci – Foucaultovo kyvadlo. Další okamžitý úspěch druhého románu, zařadil Eca mezi důležité světové romanopisce. O pár let později vydal již třetí román, a to Ostrov včerejšího dne.
Jméno růže
Jedná se o detektivní, historický a filozofický román Umberta Eca, odehrávající se ve 14. století. Vydáno v roce 1980 = jeho první román a zároveň jeho nejúspěšnější dílo. Díky němu se Umberto Eco proslavil po celém světě. Na motivy románu byl natočen roku 1986 film, jehož režisérem byl Jean-Jacques Annaud.
NÁMĚT:
Příběh pojednávající o Vilému z Baskervillu a jeho učni Adsovi, kteří se v italském klášteře pokouší vyřešit jednu velkou záhadu doprovázenou několika vraždami.
STYL A TYPICKÉ UMĚLECKÉ PROSTŘEDKY:
Ich-forma, psané formou kroniky (datum, co se událo), střídá se zde kronikářská strohost s uchvacujícím napínavým dějem, časté používání latinských citování, archaistická slova, retrospektiva.
POSTAVY:
Vilém z Baskervillu – mistr, učený františkán, moudrý a vzdělaný; umí si se vším poradit, často filozofuje; při svém putování s Adsem naráží na záhadu, která je opravdu zahalena v mlžném oparu; on se pouští do odhalování vražd
Adso – „sepisovatel“, žák Viléma, naučil se od něj veškeré způsoby jednání s lidmi a převzal některá moudra a vědomosti Viléma; jako mladý je velice naivní a důvěřivý
KONTEXT:
Jméno růže se dá chápat jako dílo detektivní, stejně jako filozofické, historické (záleží na čtenáři), propojování nízkého žánru (detektivka) s vysokým (filozofické dílo).
DĚJ:
V krásném klášteře v Melku sepisuje starý benediktýn Adso události, kterých se stal svědkem i luštitelem jako osmnáctiletý novic v jednom nejmenovaném italském klášteře, kam dorazil v listopadu roku 1322 po boku svého mistra, učeného františkána, ale také bývalého inkvizitora, Viléma z Baskervilu. Mistr byl mimořádně nadán smyslem pro dedukci a logiku.
Oba návštěvníky přivítal opat Abbo. Vypráví jim o podivné vraždě, ke které došlo asi před týdnem – nejlepší iluminátor Adelmus Otranta byl nalezen pod hradbami kláštera. Opat prosí Viléma, aby objasnil tuto záhadu. V opatství má dojít v nejbližší době ke schůzce a vyjednávání mezi papežskou a císařskou stranou. Tragédie musí být vysvětlena právě do příjezdu obou delegací. Vilém se seznamuje s životem v klášteře, potkává se s dávným přítelem Ubertinem z Casale, navštěvuje také skriptorium, diskutuje s herbaristou Severinem a přemýšlí o tom, co slyšel.
Klášter má jedno velké tajemství – knihovnu, která je pro svoji neproniknutelnost nazývána labyrintem. Do knihovny je všem mnichům vstup přísně zakázán, smí do ní vejít jen knihovník Malachiáš a jeho pomocník Berengar.
Druhý den dojde k další krvavé události – při ranní bohoslužbě čeledíni našli v kádi s prasečí krví (od včerejší zabíjačky) tělo dalšího mnicha. Je to Venantius, také významný člen skriptoria. Vilém se Severinem ohledávají mrtvolu. Venantius se v kádi neutopil, byl do ní přivlečen z kuchyně už mrtvý. Ale jak je to možné, vždyť celá budova (kuchyň, skriptorium, knihovna) je přes noc uzamčená. Zavírá ji zevnitř Malachiáš a odchází ven tajnou chodbou – ví o ní ještě někdo?
Vilém stále více pátrá po záhadách labyrintu. Stařec Alinardus jim poví, jak se v noci dostat do budovy a tím i do zakázané knihovny. Tajná chodba začíná v chrámu v boční kapli, vede kostnicí a ústí do kuchyně – odtud už cestu znají – vzhůru do skriptoria a pak do knihovny. Alinardus jim také poradil, že vraždy se odehrávají podle Apokalypsy Zjevení sv. Jana.
Hrdinové v noci putují do knihovny. Vilém si chce prohlédnou Venantiův stůl, aby věděl, na čem právě pracoval a zda jeho smrt nesouvisí s tajemstvím labyrintu a zapovězených knih. V polici pod Venantiovým stolem objeví knihu, v níž je vložen nový pergamen – je psán řecky. Mistr si nasadil brýle a začal číst, nešikovný Adso ji málem zapálil lampou. Právě po nahřátí se ale náhle na pergamenu objevily znaky… Ze tmy se však vyřítil jakýsi přízrak, sfoukl lampu, sebral Vilémovi brýle a knihu. Adso se ho marně snaží chytit. Vydají se tedy do labyrintu, bloudí místnostmi a zkoumají uspořádání knih. Knihovna je plná nástrah – šikmá zrcadla, výpary z omamných bylin… Prohlídka byla bezvýsledná.
Ráno jsou už opět v kostele na pravidelné bohoslužbě. Chybí však pomocník knihovníka, Berngar.
Vilém si nechává od správce dílen Mikuláše z Morimondu vyrobit nová skla na čtení. Tuto noc se potají vydá do knihovny Adso sám. Listuje ve starých knihách, zaslechne podivný šelest. Vrátí se do skriptoria, v kuchyni někdo křičí. V rohu stojí krásná dívka a pláče. Adso ji utěšuje, ocitá se ale ve víru lásky… Ráno se zpovídá ze svého hříchu Vilémovi. Chudá děvčata z vesnice se prý obvykle mnichům oddávají za trochu jídla.
Mistr opět přemýšlí nad souvislostmi. Podle Apokalypsy se třetí úder týká vody. Zkoumají studny a zásobníky, vzpomenou si i na lázně, kde je nalezen utopený Berengar. Severin si všimne, že mrtvý má černá bříška prstů a jazyk – stejně tomu bylo i u mrtvého Venantia. Jed? Mistr s herbaristou přemýšlejí, zda mu nějaký nebyl zcizen. Severin kdysi vlastnil prudký jed, který dostal od jednoho misionáře, ale zničil se při bouřce.
Vilém vyslýchá starého Slavátora a celleraria (člověk, který se stará o kuchyň a hospodářství) Remigius přiznává, že našel Venantia mrtvého v kuchyni; o tom, jak se mrtvola dostala do kádě, nic neví.
Severin objevil v Berengarově kutně Vilémovy brýle. Adso se zmítá v mukách nenaplněné lásky ke krásné dívce, Vilém luští tajemné znaky na Venantiově pergamenu. Najde číselnou hříčku, ale na její smysl nepřijde. Prohledávají seznam knih – ty nejzajímavější jsou označeny „Finis Africae“.
Čtvrtý den přijíždějí Minorité v čele s Michalem z Ceseny a o něco později i papežská delegace – kardinál z Pogetta a Bernard Gui – nejkrutější inkvizitoři své doby. Oba hrdinové v noci opět putují do knihovny. Proniknou až k místnosti Finis Africae, dovnitř se ale nedostanou, nerozluští Ventiovu hříčku. V kuchyni je dopaden starý Salvátor a „Adsovo“ děvče drží černého kohouta a kocoura, symboly ďáblovy. Salvátor je prohlášen za kacíře, ale promluví ve svůj prospěch a zradí celleraria. Dívka bude upálena.
Právě když jde Vilém do kapitulního sálu, na jednání ho dohoní Severin, že našel podivnou knihu. Když se za ním později s Adsou vydají, najdou ho ležet s roztříštěnou lebkou. Kniha je nenalezena, šlo o Druhou knihu Aristotelovu, část je psána arabsky, už ji měli v ruce, ale tenkrát ji nepoznali.
Nad mrtvým Severinem je přistižen běsnící cellerarius. Je obviněn z vraždy a jako arcikacíř (Severin promluvil o jejich minulosti) a upálen. Další den obě delegace odjíždějí, nedosáhly žádného výsledku. Na ranní mši umírá starý knihovník Malachiáš s výkřikem „Škorpion“. I on má černé prsty a jazyk. Tajemná kniha je zřejmě napuštěna jedem. Vilém čistě náhodou rozluští Venantiovy znaky, cestu do Finis Africae. Naposledy se vydávají do labyrintu. V kostnici slyší za zdí rány, někdo je tam uvězněn. Za strašidelným zrcadlem se skrývá Finis Africae – někdo tam sedí za stolem. Je to slepý Jorge, dávný knihovník. Čte Aristotelovu knihu. Vilém mu vyloží svůj závěr – v případě Adelma šlo o sebevraždu, neunesl psychicky tajemství labyrintu, Ventatius sáhl na knihu napuštěnou jedem, četl ji potají v noci, šel se napít vody a v kuchyni zemřel. Berengar ho našel, a aby nemusel vysvětlovat, jak se dostal do zamčené budovy, hodil ho do kádě. Sám pak začal číst a též se otrávil. Knihu ukryl v Severinově laboratoři. Rozhovor Viléma a Severina slyšel Malachiáš, Severina zabil, četl knihu a zemřel. Slovem „škorpioni“ ho postrašil Jorge, byl jen jeho figurkou.
Jorge podává Vilémovi knihu, má na ni právo, zvítězil. Nandává si rukavice a čet. Jorge očekává jeho brzkou smrt. Vilém mu přiznává, že má rukavice, což on nemůže vidět. Jorge sfoukne lampu a snaží se utéct. Začíná honička, Vilém uhodí starce a ten umírá, ze spadlé lampy se šíří požár.
Opatství hořelo tři dny a tři noci. Mniši odešli jinam. Také Vilém a Adso se rozloučili, Adso se vrátil do Melku.
Po mnoha letech byl vyslán do Itálie. Zašel se podívat na místo, kde stávalo opatství, zbylo jen spáleniště, pod sutinami našel zbytky pergamenů. Dokázal rozluštit, k jakým dílům patří a vytvořil z nich jakousi knihovničku útržků a citátů.
Umberto Eco – Jméno růže
Umberto Eco je italský spisovatel, sémiolog a filosof, který se narodil v severoitalském městě Alessandria jako jedno ze 13 dětí účetního Giulia Eca a jeho ženy Giovanny. Jeho otec chtěl, aby se stal právníkem, ale navzdory jeho vůli Eco zanechal studií na Turínské univerzitě a věnoval se středověké filosofii a literatuře. V roce 1954 získal v tomto oboru doktorát. Během padesátých let také začal svojí kariéru novináře a spisovatele. V současné době působí mimo jiné jako vysokoškolský profesor na Boloňské univerzitě, ale často přednáší na prestižních univerzitách po celém světě. Je ukázkovým představitelem postmodernistického umění. Ve svých dílech se obvykle zabývá tématy blízkými jeho oboru – historickou filosofií, literaturou a estetikou.
Jméno růže je jeho prvním románem. Kniha poprvé vyšla v roce 1980, česky pak o pět let později. Děj se odehrává během jednoho podzimního týdne roku 1327 na benediktýnském opatství v severní Itálii. Františkánský mnich Vilém z Baskervillu je společně s dalšími svého řádu pozván aby zde obhájili v diskusi svoje učení před papežským legátem. To však není jediný problém, jemuž musí Vilém se svým žákem Adsonem z Melku čelit. Místní opat jej totiž žádá o pomoc při vyřešení záhady, která souvisí s místní knihovnou, jednou z největších celého křesťanského světa. Tajemná úmrtí několika mnichů uvrhnou celé opatství do stínu kacířství a chaosu. Dokáží hlavní hrdinové prohlédnout závoj intrik knihovníka Jorgeho ?
Hlavní postava, Vilém z Baskervillu, je opravdu zdatným detektivem. Bystrý logický úsudek a znalosti v širokém spektru oborů mu pomáhají k vyvození závěrů, které nakonec vedou k rozluštění celého tajemství. Jako například hned v úvodní scéně, v niž dokáže popsat a uhodnout jméno opatova ztraceného koně bez toho, aby jej jedinkrát spatřil. Mohli bychom jej přirovnat k další známé literární postavě, Sherlocku Holmesovi, se kterým, krom kladných vlastností, sdílí i trochu pýchy a egoismu. Zastává se obyčejných lidí a nevidí nic kacířského v jejich chování a přesto, že je oddaný své víře neváhá kritizovat fungování církve, čímž provokuje ostatní osazenstvo v klášteře.
Hlavní zápornou postavou je potom bývalý knihovník Jorge. Ten, sic slepý, dokáže kontrolovat a usměrňovat dění v celém opatství a to vše jen za jediným účelem, zabránit komukoli v nahlédnutí do vzácného svazku, Aristotelovy druhé knihy Poetiky věnované komedii. K Vilémovým názorům tvoří celou dobu opozici, ale nakonec nedokáže zabránit svému odhalení.
Román Jméno růže v sobě kombinuje několik žánrů a proto je jeho zařazení nesnadné. Obsahuje prvky detektivky, historického románu, horroru, filosofické a teologické eseje. Jedná se proto o typické dílo postmodernismu – kniha se nedá interpretovat jenom jedním způsobem, ale lze ji uchopit z mnoha rovin. Různá témata se prolínají přičemž vytváří zdařilý a ucelený obraz středověké mnišské společnosti. Aby Umberto Eco čtenáře opravdu vtáhl do tohoto prostředí používá v textu velké množství latinských výrazu a citací z jak existujících, tak smyšlených historických děl.
Celkovým tématem románu je život v křesťanské komunitě. Umberto Eco se zabývá konfliktem mezi hříšným tělem, které čelí svodům ďábla a čistou duší. V knize ostře kontrastují moderní a pokrokové myšlenky Viléma z Baskervillu a staromilné názory benediktýnských mnichů. Ti však, i přes svoje vznešené ideály, hřeší stejně jako obyčejní lidé a přitom neváhají pokrytecky soudit a trestat za přestupky, kterých se sami dopouštějí. Čtenářům knihy také neunikne téma náboženského fanatismu, který Umberto Eco vnímá jako protipól všeho vývoje i pokroku. Nejlépe to lze pozorovat na závěrečné scéně celé knihy, kde Jorge radši zničí sebe a celou knihovnu, než aby Vilémovi vydal knihu, která by mohla ovlivnit pohled duchovenstva na světské záležitosti. V jedné z Vilémových myšlenek, která v díle zazní jako odpověď na Adsonovu otázku, jestli je skrývat zdroj vědomostí účinný nástroj, jak zamezit pokroku, ale Eco říká, že rozum nakonec stejně zvítězí nad demagogií.
Příběh knihy vypráví Adso ležící na smrtelné posteli, aby činy jeho učitele nebyly nikdy zapomenuty. Jednotlivé kapitoly knihy jsou potom řazené chronologicky za sebou, ode dne příjezdu až po vyřešení celé záhady. Každá kapitola je stručně uvedena větou shrnující její obsah a také je latinským názvem části dne zařazená do časového kontextu. Členěním na jednotlivé dny a etapy může Jméno růže připomínat renesanční Boccacciův Dekameron. V textu se vyskytují velmi obsáhlé popisy Adsonových náboženských vizí a dojmů z opatství. Bohužel se obvykle jedná o popisy tak detailní, že jsem si na jejich základě nedokázal sestavit smysluplný obraz a dle mého názoru zbytečně rozptylují pozornost od hlavní dějové linie.
Co mě na Jménu růže zaujalo nejvíc? Musím říct, že to byl právě příběh dvou hlavních hrdinů. Rozkrývání různých záhad a náznaků dokáže čtenáře opravdu pohltit. Aby děj opravdu vynikl, propracoval Umberto Eco knihu do nejmenších podrobností. Citace z historických písemností a detailní zpracování mnišského života umožňuje vytvořit si ucelenou představu o místě a čase, v němž se příběh odehrává. Text je také doslova protkán latinskými výrazy a frázemi (např. „pak všichni sederunt“). To sice člověku neznalému latiny, nebo alespoň některého z románských jazyků, znesnadňuje čtení knihy, na druhou stranu však latina obohatí použitý jazyk a pomáhá dotvořit atmosféru.
Jméno růže je jak tématem, tak zpracováním knihou stále aktuální. Ačkoli je vše zasazeno do doby před sedmi sty lety, bojují hrdinové proti těm samým špatným lidským vlastnostem, které trápí lidstvo dodnes.
JAZYK, KOMPOZICE DÍLA:
– detektivní středověký román
– učený jazyk, množství cizích slov
– podrobné popisy, charakteristika postav
– velké množství postav, rozsáhlost, spletitost
– vypravěčem je Adso, prostý žák Viléma z Baskervilu
– mystifikace, detektivní zápletka
– složitá symbolika
– dvojí rovina románu (děj a filozofující část)
– erotika
– problematika středověku
– promyšlená kompozice
– 7 kapitol
– retrospektivní vyprávění
– citáty z Bible
LITERÁRNĚ – HISTORICKÝ KONTEXT:
– děj se odehrává r.1327 v italském opatství
– napsáno r.1980
POSTMODERNISMUS
– vznik v 60.letech v USA
– přirozená reakce proti modernismu, který se vyčerpal
– kritika moderních směrů, protože si pouze pohrávají s formou
– původně spojován s architekturou, z moderních staveb se vytratil lidský rozměr,
odcizení, formální řešení staveb, na to reaguje postmodernismus
– staví se proti moderně a avantgardě
– dvojúrovňovost vnímání díla, složka epická i meditativní
– sklon k mystifikaci
– vícežánrové
– využívání prvků z již napsaných děl
– postmodernistická díla umožňují velké množství interpretací – chtějí být přitažlivá pro rozdílné vrstvy čtenářů
– Eco, Vladimir Nabokov (Lolita), Milan Kundera (Nesnesitelná lehkost bytí), filmy
Woodyho Allena
CHARAKTERISTIKA POSTAV:
– Vilém z Baskervillu – mnich – Františkán, velmi vzdělaný, dobrá dedukce a
pozorovací schopnost
– Jorge z Burgosu – mnich, Benediktín , ctižádostivý, má dobrou paměť a nezlomnou
vůli
SYMBOLIKA, VÝZNAM:
– kritika církve, církev by neměla mít žádnou světskou moc, měla by se vzdát všeho
majetku
– snaží se přimět čtenáře k přemýšlení, používání logiky
– 7 kapitol = každý den 1 smrt = 7 ran ve Zjevení sv. Jana (Apokalypsa)
– labyrint v knihovně = odkaz k labyrintu světa, nekonečné poznávání
– Vilém z Baskervillu = odkaz na Viléma Ockhama, který se věnoval logice
– Baskervill = zdůraznění detektivního principu (Doyle – Pes baskervillský)
NÁZEV KNIHY
– mnohoznačný středověký symbol, název má čtenáře zmást
– Eco říká: „Jméno růže, to byla vlastně náhoda, název se mi zalíbil, protože růže je
symbolická figura napěchovaná do té míry významy, že skoro už žádný nemá
– Jméno růže je postmoderní román, to znamená, že ponechává velký prostor k
vlastní interpretaci každého čtenáře
– jiné vysvětlení: na pozadí je inkviziční děj s dívkou, která nemá vliv na děj (Adso se
s ní vyspí), vraždy se nakonec vyřeší, Vilém je zachráněn před inkvizicí, Adso se za
dívkou nevrátí – nikdy se nedozvěděl její jméno => Jméno
- opatství je místem diskutace (středověký žánr sporu) mezi františkány a papežskými legáty o tom, jestli má být církev chudá
- na pozadí je inkviziční děj s dívkou, která nemá vliv na děj (Adso se s ní vyspí)
- za vraždy může slepý knihovník, protože napustil stránky knihy jedem
- vraždy se vyřeší, William je zachráněn před inkvizicí, Adso se za dívkou nevrátí – nikdy se nedozvěděl její jméno => Jméno Růže – růže ve středověku znamenala krásu, plodnost, složitost
- historická detektivka, filozofické pojednání, erotický román, sociální román
- kniha obsahuje 7 vražd, 7 kapitol, 7ran v apokalypse
- odkazuje k Sherlock Holmesovi – taky měl pomocníka, aby vynikala jeho genialita
- William z Baskervillu -> Pes Baskervillský – nej. detektivka, William Occam – scholastická filozofie
- Williamovo racionální uvažování kontrastuje s křesťanskou vírou – inkvizice
- knihovna = labyrint -> složitost našeho chápání světa
- obohaceno o erotický podtext
- román vrcholí v řeči slepého starce – když nebude strach, nepotřebujeme Boha, který nás chrání – proto mu ta kniha vadí
- citáty z Bible i z jiných knih
- Detektivní dějová linie je pouhou základní osnovou románu, na kterou jsou navinuty další jeho roviny: filosofické rozpravy Viléma a dalších postav na teologická a filosofická témata, které čtenáře seznamují se základy středověkého myšlení, popisy uměleckých děl a staveb, které nás uvádějí do středověké estetiky atd.
Román se odehrává během sedmi dnů a podle toho je také rozčleněn do sedmi kapitol, z nichž každá má další podkapitoly, které svými latinskými názvy kopírují denní režim v klášteře (Prima, Tertie, Před nonou, Po noně apod.). Rozdělením na dny se kniha podobá Dekameronu.
Každý den jedna smrt < 7 ran ve Zjevení sv. Jana. - Jazyková výstavba prózy se snaží evokovat historické období, ve kterém se román odehrává. Příznačné je množství latinských pasáží, jejichž překlad uvádí až poznámkový aparát.
Text také obsahuje řadu narážek na (nejen) středověkou literaturu a na Bibli a celé parafráze či koláže takových textů. - Míšení skutečných postav s fiktivními (např. Bernardo Gui je skut. his. postava), dále William Occam – scholastická filozofie, Jorge Luis Borges (slepý argentinský spisovatel)
Sklon k mystifikaci-pokládáno za staré dílo (rukopis)
ï Přejímání z jiných děl (Vilém z Baskervillu<Holmes, Pes Baskervillský (A. C. Doyle); Vilém+Adso=Holmes+Watson)
Citace i z novověké literatury=ANARCHONISMUS
ï INTERTEXTUALITA= vkládání úryvků z jiných děl (např. Kniha Písní (popis dívky), Bible (Na počátku bylo slovo…), Venetuis, antičtí autoři
ï Kniha=labyrint < člověk hledá hodnoty; také místo vzdělanosti; celý svět je labyrint poznání
ï Fiktivní prolog, budí dojem pravosti rukopisu v 14. století; zmíněna i Praha
ï Stylizování díla do doby středověku: současný (středověký) svět je špatný (rys středověké literatury), zmínka a odhad budoucnosti (vývoj strojů)
ï Složitá symbolika (symbolika čísel, Janovo zjevení,…), i symbolika samotného názvu
Směr:
Postmodernismus – je od 60. let přirozenou reakcí proti modernismu, který se vyčerpal a již neměl člověku co říci. Dnes se takto označují všechny tendence v umění (tedy i v literatuře), které jsou charakteristické svým negativním postojem k pouhému formálnímu experimentování.
Obecně:
Umberto Eco (1932) – italský prozaik, novinář, podagog, vědec, teoretik umění a literatury.
Jméno růže (1980) – nejslavnější dílo postmodernismu, detektivní historický román situovaný do XIV. stol.; autor využil postupů odborné, publicistické i krásné literatury. Napínavý příběh mladého Adsa z Melku (vypravěč) a františkánského mniha, kteří společně pátrají po záhadných vraždách mnichů, byl i několikrát zfilmován.
Podrobně:
Román významného italského sémiologa a estetika, v němž hledání příčin záhadných událostí v jistém opatství je zároveň hledáním podstaty a smyslu středověké kultury.
V předmluvě vydavatel román prohlašuje za původně latinský rukopis benediktýnského mnicha Adsona z Melku, přeložený do francouzštiny a vydaný 1842, který se mu nakrátko ocitl v rukou. Po prologu, v němž se ujímá slova Adso, následuje 7 kapitol (1. až 7. den), rozčleněných na podkapitoly odpovídající liturgickým hodinám (matutina, laudes, prima, tertia, nona, nešpory, kompletář). Adso zaznamenává události, kterých byl svědkem v nepojmenovaném italském opatství v roce 1327, kde se ocitl spolu se svým mistrem – učeným františkánem Vilémeme z Baskervillu. Pátrání po stopách záhadných smrtí mladých mnichů, k nimž dochází den po dni (jakoby v duchu proroctví Apokalypsy), vedou mistra a jeho žáka do srdce opatství – knihovna, která má podobu labyrintu. Rozluštění tajemství, ostatně jen částečné, je spojeno právě s ní, se vzácným rukopisem, který je tu ukrýván před zvídavými mnichy. Zároveň se Adso stává svědkem setkání císařské legace s vyslanci papežovými, při němž má Vilém sloužit jako prostředník. Setkání, při němž nedojde se shodě v teologických a filozofických otázkách, vyvrcholí procesem s bývalými členy sekty Dolcinovy. Inkvizitor z opatství odváží spolu s odsouzeným Salvátorem vesnickou dívku obviněnou z čarodějnictví, která poskytla Adsonovi intenzivní milostný zážitek. Ten, který rozpoutal zlo, bývalý knihovník, slepý stařec Jorge, očekávající příchod Antikrista, pozře jedem napuštěný rukopis (2. kniha Aristotelovy Poetiky, pojednávající o smíchu), v domnění, že tím zabrání rozpadu starého světa, jeho myšlení i vědění. Požár, který zachvátí knihovnu, při němž zemře kromě Jorga i opat, se rozšíří na celé opatství. V Posledním foliu shrnuje Adso následující historické události a líčí cestu, kterou jako zralý muž podnikl na místo bývalého opatství.
Za vnějším tvarem historické detektivky, opřené o tradiční postupy a motivy tzv. gotického a detektivního románu (opatství jako scenérie hrůzy, knihovna-labyrint jako typ uzavřeného prostoru), se tají další, hlubší významová vrstva, jejíž syžet tvoří dešifrování stop, kterými svět promlouvá k poznávajícímu jako kniha. Trojí cesta do labyrintu (třetí přináší poznání, že je uspořádán jako mapa světa) je zároveň cestou lidskou vzdělaností, dialogem s knihami, mezi nimiž je zvláštní pozornost udělena tzv. karnevalové literatury (kromě Apuleiova Zlatého osla, kterým Eco uvádí J.r. do souvislosti s typem iniciačního románu, a Aristotela se obsáhle cituje Hostina Cyprianova, osobitě „travestovná“ v Adsonově snu). Samotné rozřešení detektivní zápletky není podstatné, důležitější je proměna čtenáře, k níž dochází během četby románu, prezentujícího mu poznání jako hru a hru jako poznání. Labyrint událostí a labyrint knihovny (labyrinty se skrytým středem) odkazují i k labyrintu světa a jeho poznání – polycentrickému, potenciálně nekonečnému, strukturovatelnému, ale nikoli definitivně strukturovanému, jak o tom hovoří Eco v Poznámkách ke Jménu růže (1984). V duchu teze o otevřenosti poznání, omezeného pochopením souvislostí jen mezi jednotlivými zlomky světového dění, vybudoval Eco „hybridní“ tvar románu, složeného z množství žánrů (disputace, traktát, proroctví, vidění, „smolná kniha“ apod.), „sešitého“ z citátů z církevních Otců, Bible, heretiků a realizoval tak svou představu o románu jako knize o knihách. Z téhož důvodu v něm také neučinil ústředním hledisko učeného Viléma, ale právě „prosťáčka“ Adsona, který se pokouší věrně vylíčit události, jimž nerozuměl v době, kdy byl jejich svědkem, a které zcela nechápe ani v době, kdy o nich píše jako stařec nad hrobem (situace mluvčího je přitom je JR komplikována ještě údajným dvojím zprostředkováním textu, o němž se na počátku zmiňuje vydavatel v rámci tzv. vydavatelské fikce).
Eco je ve svém prvním a zatím jediném románu JR, který vzbudil senzaci v Itálii i v celém světě, pokusil se do jisté míry realizovat svou teorii „otevřeného díla“ (1962, Opera aperta); pojal jej jako mnohoznačné sdělení, jeden z jehož četných smyslů je završován vnímatelem („otevřený“ ponechal i název románu, odkazující k mnohoznačnému středověkému symbolu). Sémiologické zaměření autora, mimo jiné znalce středověké estetiky a symboliky, se odrazilo v pozornosti v JR věnované problému znaku (středověký spor realistů s nominalisty). Vilém, který měl původně představovat filozofa Viléma z Occamu, autora o znakové podstatě univerzálií, učí Adsona a čtenáře v tomto svého druhu výchovném románu iniciačního typu interpretovat indicie, dešifrovat svět, jehož obrazem je „opatství zločinu“ (zamýšlený název románu) – analogie Dantova pekla a Mannova „kouzelného vrchu“. Neobyčejná popularita podnítila i jeho filmové zpracování.