Nakladatelství: Artur
Rok: 2006
Překlad: Ivan Zmatlík
Autor: Rumun, zaskočen úspěchem Plešaté zpěvačky, inspirace anglickou konverzační příručkou – myšlenka zbytečnosti vět
byl francouzský dramatik a básník rumunského původu, ačkoliv v některé literatuře se vyskytuje i rumunský dramatik, žijící v Paříži. Jeden z hlavních představitelů absurdního dramatu.
Na jeho prvních dílech je patrný vliv dadaismu, kdy bojuje proti logice světa a řeči. Později Ionesco došel k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa. Svět se pro něj stal jakýmsi gigantickým strojem, který ničí člověka a z tohoto stavu je jediným východiskem humor. To ho vedlo k tvorbě tzv. „antiher“ a absurdnímu dramatu. Tato díla je třeba chápat jako memento proti osamění, ale i politické zvůli.
další díla: Lekce, Nosorožec
Kontext: Absurdní drama= antidrama, polovina 20. stol, souvisí s existencialismem (Camus – Cizinec), motiv osamoceného člověka, který není schopen komunikovat s ostatními přesto, že s nimi mluví
– postavy žijí svojí úzkosti z něčeho neurčitého- hra nedává odpověď z čeho -záleží na divákovi
– zbaveno dějové zápletky – bezduché fráze, omílání bezobsažných vět
Charakteristika existencialismu:
-původně filozofický směr- vznik ve Francii před 2.sv.v
-J.P.Sartre- zakladatel
– centrem je bytí člověka – svou existenci si uvědomu a realizuje ji, člověk hledá svobodu a snaží se ji uplatnit prostřednictvím vůle
-ztráta jistoty ve svém životě -> odcizení
– pocity absurdity, osamocenost, úzkost, odcizení -> lidé nechápají svět kolem sebe
Samuel Beckett– Čekání na Godota- nemá děj ani tradiční strukturu, jedna scéna s cestou a suchým stromem, 2 hlavní postavy (Estragon, Vladimír) vedou nesmyslené rozhovory a ptají se, kdy přijde Godot, vedlejší postavy- sadista Pozzo mlátící Luckyho, občas příjde chlapec a řekne, že Godot přijde příště, postavy- jednotlivé národy, Godot- bůh vyšší moc
Dech: 30 vteřin tma, rozsvítí se, hlína, lopata, vědro s vodou-> symbol smrti
Děj: Manželé Smithovi sedí v obýváku a vedou absurdní dialog o lecčem včetně rodiny, kde se všichni jmenují Boby Watson. Přichází služka a oznamuje, že manželé Martinovi již několik hodin čekají v předsíni. Smithovi se odchází převléci a manželé Martinovi během dialogu zjišťují, že není náhoda, že jsou oba zde, oba přijeli stejným vlakem atp., neboť jsou již několik let manželé. Na scéně se následně objeví služka Máry a oznámí, že je Sharlock Holmes a že Martinovi jsou ve skutečnosti někdo jiný, než za koho jeden druhého mají, a tudíž nejsou manželé.
Poté se mezi oběma manželskými páry rozpoutá vášnivá diskuze, o tom, zda když zvoní zvonek, znamená to nutně, že je někdo za dveřmi. Do místnosti vejde velitel hasičů a potvrzuje, že ač stál za dveřmi, nezvonil a ani neviděl nikoho zvonit.
Následně velitel hasičů zklamán tím, že v domě nehoří, vypráví ostatním různé zábavné historky a pak odchází, jelikož má hlášeno, že bude brzy hořet. Smithovi a Martinovi na sebe poté začnou křičet nesmyslné repliky, situace se vyhrotí, světlo zhasne a všichni ztichnou. Poté sedí manželé Martinovi tak jako Smithovi na začátku a odříkávají jejich repliky.
Citace: Hasič: „…Můj švagr měl z otcovy strany německého bratrance, jehož strýc z matčiny strany měl švagra, jehož dědeček z otcovy strany se podruhé oženil s mladou domorodkou, jejíž bratr se setkal na jedné ze svých cest s dívkou, do které se horoucně zamiloval a se kterou měl syna, který si vzal za ženu statečnou lékárnici, která nebyla nikdo jiný než neteř neznámého ubytovatele Britského námořnictva…“ (str.38)
Můj názor: Absurdní je slovo naprosto vystihující tuto hru. Dialogy, které jsou na první pohled naprosto běžné, vůbec nedávají smysl. Příčina není nutně spojena s důsledkem, humoru je dosahováno absurdními dialogy, jazykovými hříčkami, záměrnými nonsensy, či dlouhým zamotaným monologem, jehož tok absolutně není možné sledovat. Přesto toto dílo rozhodně nebude připadat vtipné každému a zahrát ho opravdu dobře musí být nesmírně obtížné. Ve své době (1948) se jednalo o opravdu průkopnický kus a své diváky si toto dílo nacházelo jen stěží, což plně chápu.
Autor paroduje britskou upjatou mentalitu, používá citací například z dětských říkanek, dialogy postav doplňují pravidelně se opakující zvuky, dávající nesmyslným rozmluvám alespoň nějaký řád (např. tikání hodin, mlaskání). Pozoruhodný je konec díla, kdy se stupňuje tempo dialogů, stávají se kratšími a úsečnějšími, v momentě vybičování do absolutního vrcholu najednou zhasne světlo a dialog utichne. V úplném závěru druhý manželský pár opakuje dialog prvního páru ze začátku hry, což snad má naznačit, že v tomto absurdním světě se nacházíme bez výjimky všichni a na místě iracionálně diskutujících postav se můžeme octnout všichni. Tato hra zkrátka ukazuje, že není nutné se vždy držet současného fungování světa, a že se nejedná o jedinou možnou verzi reality, a že i naprosto absurdní věci se mohou stát absolutně běžné a samozřejmou součástí našich životů. Prázdné fráze, které připadají ostatním postavám však naprosto normální, jsou snad znakem toho, že se z našich hovorů vytrácí smysl a jedná se o pouhé bezduché plácání.
Charaktery postav jsou ploché, takřka neexistují, nemají vůči sobě žádná citová pouta. I když hra je vtipná, je svým způsobem i děsivá svou vyprázdněností.
– otřepané fráze, neprobíhá komunikace, postavy dělají dojem bezduchých loutek, bezobsažný jazyk= bezduchý svět, závěr- tento způsob komunikace nikam nevede, hasič hledá plešatou zpěvačku, co tam není
– stereotypně opakující se mechanismus
– mluví spolu, ale neprobíhá komunikace
Postavy z Plešaté zpěvačky nejsou, oproti postavám ze zmíněné Beckettovy hry, vůbec individualizované: nemají svou tvář, své názory, své životní zkušenosti; a dokonce jsou, jak se to i potvrdí na konci hry, navzájem zaměnitelné. Nejsou to už lidé, ti zmizeli. Byli nahrazeni jakýmisi „mluvícími automaty“ a v tomto poznání tkví tragika celé hry.