Když končí den a začíná sen

Srpen. Prázdniny. Stmívá se. Nádherný, slunečními paprsky prozářený den plný smíchu a her se mění v krásnou teplou noc plnou hvězd a dětských snů. Dětských snů všech lidí, ne jenom dětí.

Je to magický čas. Když oranžové slunce svým milým, jemně hřejivým úsměvem vše naposledy konejšivě pohladí a ubírá se do svého zámku, zamkne za sebou světelnou bránu a s poklonou přenechá místo svému bratru měsíci a jeho milovaným dceruškám – hvězdám. Nebe vypadá jako by po něm někdo rozfoukal zlatý prášek. Slunce na něm mi připomíná obrovský kulatý lívanec s jahodovou marmeládou, halící se do šlehačkových mraků, které se od marmelády obarvují na červeno. Podobá se unavenému starci, vůbec už to není ten svěží mládenec, který se vyhoupl na nebe dnes ráno a vesele probudil celý svět k životu a dalšímu krásnému dni.

Na ulicích se pomalu probouzejí světlušky civilizace – lampy. Připomínají mi kouzelné babičky na rozcestích, které vždy kolemjdoucímu poutníkovi ochotně ukážou správnou cestu do zámku. Osvětlují chodník a silnici každou noc, už desítky let. Panuje tu ticho, jen občas sem tam zaštěká sousedův pes. Když se ale pozorně zaposlouchám, slyším lákavý šepot přírody: „Pojď si lehnout na mez, pozorovat ty neskutečné obrazce, které hvězdy vytváří pro potěšení všem, pojď sledovat, zda nějaká nespadne a neumožní ti splnit některé z tvých tajných přání, pojď dovolit noci, aby tě ukolébala k dlouhému zdravému spánku, pojď, bez obav!“

Jdu se tedy alespoň projít do lesa. Když pomalu kráčím mezi stromy, cítím uklidňující vůni večera, slibující pohodu a odpočinek. Cítím stromy a jehličí a květiny a listí. Stíny stromů se prodlužují a trochu mě děsí, mám pocit, že mě každou chvíli pohltí a uvězní ve svém temném království.  Dávno jsem zapomněla, jak byly příjemné v předchozím parném dni, jak jsem v poledne utíkala do jejich chladného objetí. I když je les krásný, v noci připomíná tmavě zelené peklo, kde se děti ztrácejí a bloudí k perníkovým chaloupkám. Sovy sedící na stromech mě pozorují a houkají jak přijíždějící vlak na třetí nástupiště na Hlavním nádraží v Praze. V dálce slyším zavytí vlka a okamžitě si vybavím šedočernou obrovskou vrčící šelmu s vyceněnými tesáky…

Raději se obrátím a zamířím teplou nocí zpátky k domovu. Než za sebou zavřu dveře, zamávám na dobrou noc měsíci a on mi s úsměvem pozdrav oplatí, jako by to byl můj starý známý.

Autor: Julie Krulišová