Česká literatura v letech 1958-1968
Společensko-historické pozadí
V roce 1960 KSČ rozhodla, že v Československu bylo dosaženo socialismu a stvrdila to novou ústavou. Na přelomu 50. a 60. let se projevily příznaky ekonomického úpadku – zahájení ekonomických reforem. Veřejné mímění žádalo rozsáhlejší demokratizace režimu. Uvolnění politických směrů – se projevilo v politické reformě směřující k socialismu s lidskou tváří. V srpnu 1968 byla ČSSR obsazena vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Projevy odporu byly násilně potlačeny a moc převzali konzervativní komunisté. Otevřená kritika režimu zazněla na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Po pokračování reforem volala výzva Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov.
Architektura
Významná událost v architektuře byla světová výstava EXPO 58 v Bruselu. Hlavní cenu získal František Cubr (Restaurace EXPO 58). V architektuře převládalo masové stavebnictví. Stavěla se nákupní střediska a velká sídliště s činžovními domy.
Malířství
Malíři hledali nové výtvarné možnosti zejména v abstraktní malbě a v umění nové figurace. Abstraktní obrazy – Mikuláš Medek (Stůl projektanta věží), Figurální tendence – Květa a Jitka Válových, a s technikou koláže byl básník a výtvarník Jiří Kolář (Stupně vítězů)
Sochařství
Tvorba českých sochařů byla zaměřena především na hledání nových výtvarných materiálů a způsobů jejich zpracování- Figurální plastiky používal Olbram Zoubek (Otec, matka, syn) i kovové kostra na které nanášel cement.
Hudba
Česká hudba začala navazovat větší kontakty se západní tvorbou a dostávalo se více svobody experimentům všeho druhu. Vystoupila nová generace skladatelů (Jan Klusák, Josef Berg). Populární hudba prožívala svoje zlatá léta. Mladí talentovaní lidé se sdružovali kolem divadla Semafor (Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová) či Rokoko (Helena Vondráčková, Václav Neckář)
Literatura
V české kultuře se projevovala především uvolněním kontroly nad vydávanými pracemi a rozšířením publikačních možností i dříve zakázaných autorů. Docházelo tak ke scelování povolené a zakázané literatury. Česká kultura také začala pozvolna navazovat kontakty se zahraničním. V literatuře se projevil zejména vliv západní kultury, rockové hudby, písní Rolling Stones a Beatles i hnutí hippies. Významné byli také překlady zahraničních autorů (Samuel Beckett). V rozšíření publikačních možností spisovatelů hrály klíčovou roli především literární časopisy. Nadále vycházely Literární noviny, Světová literatura.
V letech 1958-1968 reagovali spisovatelé na schematismus hledáním nových způsobů vyjádření svých názorů i pocitů. V českých podmínkách se uplatnil i nový román, absurdní drama a experimentální poezie.
V poezii se uplatnily zejména existenciální rysy. Pocity strachu a úzkosti pronikly i do básní autorů „poezie všedního dne“ (Miroslav Holub, Jiří Kolář). Mladá básnická generace hledala nové způsoby vyjádření svých názorů a pocitů. Na jejich základě vznikla také experimentální poezie. Prozaici obrátili zájem k psychologické analýze člověka (Druhá vlna válečné prózy – Arnošt Lustig, Ladislav Fuks).
V dramatické tvorbě se uplatnili prvky absurdního dramatu. Kulturním fenoménem se staly malé scény (Semafor, Divadlo za branou)
Autoři v daném období
František Hrubín – Srpnová neděle (drama – divadelní hra)
Arnošt Lustig – Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (próza – novela)
Josef Kainar – Nové mýty (poezie – básně)
Ladislav Fuks
Prozaik, autor románů, novel a povídek. Do literatury vstoupil psychologickými prózami s válečnou a židovskou tematikou.
Velmi ho ovlivnil vztah k otci, který byl policejním důstojníkem, ale i perzekuce židovských spolužáku za protektorátu. Po válce vystudoval filozofii, psychologii, dějiny umění a pedagogiku na filozofické fakultě v Praze. Kvůli špatnému kádrovému posudku nastoupil jako dělník do papíren. Časopisecky publikoval populárně-naučné články o hradech a zámcích i své první povídky. Často cestoval, delší čas strávil v Rakousku.
Jeho prozaická tvorba má převážně autobiografické rysy. Spisovatel zachycuje především své zážitky z doby okupace a komplikovaný vztah k otci. Hlavním tématem většiny jeho románů, novel a povídkových souborů je konflikt člověka se zlem (válkou, zrůdnou ideologií, touhou po pomstě). Mnohé situace i chování postav však často vyznívají absurdně a groteskně. Pro jeho prózy je typická temná a tajemná atmosféra a vzájemné postupování snu a skutečnosti. V jazykové rovině využívá básnické prostředky zejména metafory a symboly, kompozice jeho prací je založena na častém opakování motivů.
Další díla:
Pan Theodor Mundstock – (próza – román)
Vévodkyně a kuchařka – (próza – román)
Mí černovlasí bratři – (próza – povídky)
Spalovač mrtvol
Druh a žánr knížky
Próza – veškerý psaný neveršovaný text, člení se do odstavců (epika)
Novela – prozaický žánr kratšího nebo středního rozsahu podobně jako povídka, soustřeďuje se na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh, nečekaný konec (pointa), má málo postav
Postavy a jejich charakteristika
Karel Kopfrkingl – nejdříve dobrý otec, pilný zaměstnanec krematoria, miluje umění; posléze vrah, udavač, rasista, násilník, ženatý, láskyplný, hodný muž, který miluje svou rodinu. Okázalý nekuřák, abstinent. Má zálibu nazývat místa i živé bytosti nadnesenými a exotickými jmény.
Je fascinován světem mrtvých. Chápe zpopelňování jako osvobození i očistu lidské duše a utrpení jako zlo, které je třeba zkrátit. Své činy chápe jako projev milosrdenství a vysvobození rasový nečistých
Wiliam Reinke – egoistický, povyšující se, manipuluje s lidmi. Němec, dobrý přítel Karla Kopfrkingla, povyšuje se nad ostatní, manipuluje s lidmi
Lakmé (nebeská) – žena pana Kopfrkingla, Židovka, milá, hodná
Zina – 16-letá dcera, klavíristka, nadaná
Mili – 14-letý syn, toulavý
Popis děje
Hlavním hrdinou je zaměstnanec pražského krematoria – pan Karel Kopfrkingl. On, jeho žena Marie, dcera Zina a syn Milivoj tvoří dohromady rodinu podivínů. Svět na prahu druhé světové války si činí lepším zaměňováním jmen nebo přidáváním vhodných přívlastků. Ženě říká Lakmé, něžná, nebeská, nadoblačná. Sám si nechává říkat Romane. Děti jsou slunné, božské a úchvatné. Pan Kopfrkingl pracuje v krematoriu už dvacet let a jeho zaměstnání ho ovlivňuje i v jeho světovém názoru. Pohřeb žehem považuje za jediné důstojné rozloučení se světem, často mluví o rakvích a jejich vhodných a nevhodných velikostech, o vhodné teplotě kremace, o čase kremace o smrti jako krásné věci… Tiché vykachlíkované krematorium pro něj znamená přesný řád života a smrti, i doma mu visí na stěně zarámovaný „jízdní řád smrti“ – rozpis obřadů. Dění ve světě jako by se ho vůbec netýkalo, spíše se zajímá o drobné zprávy z černé kroniky… Seznámí se s Willy Reinkem, který má významné postavení v SdP. Reinke ho brzy přesvědčí, že Hitler je dobrý, protože pomohl Rakousku a pomůže i nám, že Židé jsou nepřátelé Říše a že by si měl uvědomit svou německou krev, a nebýt zbabělý, protože pouze stoprocentní lidé bojují. Milimu dává za vzor Hitlerjugend a box jako sport, který se líbí Vůdci. Pan Kopfrkingl si pod vlivem Willyho uvědomuje nejen svou německou krev, ale i to, že jeho žena je židovka, svého syna najednou vidí jako naprostého slabocha. Karel se velmi rychle přemění z člověka tolerantního, který nikdy neodsuzoval lidský původ a chování, na zarytého fašistu, člena SdP a později i NSDAP, který – převlečený za žebráka – špehuje Židy a udává bývalé přátele. Aby se mohl stát ředitelem krematoria, rozhodne se zabít Lakmé právě pro její židovský původ. Za jeho oddanou službu Říši je mu nabídnuta funkce experimentátora nových plynových žárovišť – plynových komor. Brzy zjišťuje, že ani jeho děti mu nejsou dost dobré – jsou čtvrteční Židé a nevzali by je do německého gymnázia, zabije je tedy také a potom zešílí. Teprve po těchto činech se cítí dokonale šťastný. Po válce vidí mnoho svých bývalých přátel vracet se zpátky do vlasti.
Styl jazyka
-převážně text tvoří dlouhé monology hlavní postavy
– často se vyskytuje přímá řeč
– Spisovný jazyk s občasnými německými výrazy
– Originální, nápaditý styl, zvláštní náměty i psaná forma (er-forma)
– do hlavního děje vstupují zcela neopodstatněné vedlejší postavy
– posouvání v čase a ději
– chytrost a rafinovanost
– alegorie = neboli jinotaj. Jedná se o druh metafory uplatněný v celém textu. O skutečnosti se nepromlouvá přímo, ale zprostředkovaně. Pochopit alegorii tedy znamená ze zjevného smyslu vyčíst smysl skrytý
– grotesknost = založena na slučování zcela protikladných prvků (reálného s fantastickým, bláznivým a šokujícím), svět se tak jeví jako nesmysl, jako něco neřešitelného, často až nepřátelského