Moje maminka

Chtěla bych charakterizovat mojí maminku. Ač jako dospělá, pořád říkám maminka a to z jednoho prostého důvodu. Vždycky byla, je a bude moje nejlepší kamarádka.

Na první pohled moje maminka není ani vysoká ani malá, nepůsobí nijak hrozivě a má milý obličej, který zdobí šedomodré klidné oči a má kratší neposedné tmavé vlasy. Je štíhlá,  pravidelně cvičí a má vyrýsované svaly, vždyť je taky učitelka tělocviku s trenérskou licencí . Od dětství dělala atletiku, teď pravidelně cvičí jógu, plave a chodí na tenis i badminton. Tomu také odpovídá styl jejího oblékání, většinou nosí džíny a sportovní trička nebo košile. Nemá ráda předražené oblečení, kde se často platí jen za značku, považuje to za vyhozené peníze. Umí být však i velmi ženská, ráda se obleče do šatů a působí v nich velmi elegantně.

Už od dětství byla moje maminka neuvěřitelně milá a obětavá. Často k ní kamarádky chodí pro radu a svěřují jí tajemství. Vždycky jsem si s ní rozuměla, přiznávám, až na moje pubertální období, kdy se moje konverzace s okolím omezila na „hm“ a „jo“. Ona se však nenechala rozházet, trpělivě reagovala na moje jednoslabičné odpovědi a dál mě postrkovala tím správným směrem. Věřím jejímu úsudku, stejně jako moje mladší sestra, které pomáhá a podporuje jí, i když ona umí být dost nesnesitelná.

Jako mladší jsem chodila do plavání. Maminka mě vozila na tréninky a sledovala závody. Pak jsem hrála šestkový volejbal. Byla jediný rodič, který nevynechal ani zápas. Otáčela skóre, nosila nám pití a vozila nás na turnaje, nedbaje kde.

Čím jsem starší, tím víc se naše role otáčí. Teď je to často ona, která potřebuje pomoct nebo poradit a já jsem ráda, že tu můžu být pro ní. Nedokážu si představit život bez její podpory a pomoci. Je to ten nejhodnější člověk, kterého znám.