Na to nezapomenu

Na to nezapomenu

Zdálo se mi, že ta postava za oknem byl někdo, koho znám. Ale nemohla jsem si vybavit, kde jsem ho viděla. Byl to chlapec, starý asi šestnáct let, měl na sobě bundu a čepici, která se nosila naposledy zhruba před sto lety. Díval se na mě a já pozorovala jeho. Do místnosti vešla babička, na chvíli jsem k ní stočila svůj zrak, a když jsem se podívala zpět k oknu, chlapec zmizel.

Babička se posadila do křesla a začetla se do knihy. Po chvíli se mi zdálo, jako kdyby někdo hrál na klavír. Začala jsem rozeznávat píseň Pro Elišku. Babička stále nerušeně četla, ale hudba dále sílila a nebylo možné, aby ji přeslechla. „Slyšíš to?,“ zeptala jsem se. „Co bych měla slyšet?,“ odpověděla babička, ale v ten moment hudba hrát přestala. „Ale nic.“ Bylo to zvláštní. Proč jsem to slyšela jen já? Zdálo se mi, že mi tento dům chce něco sdělit, ale nevěděla jsem, co by to mohlo být. Netušila jsem, zda se bát, či nikoliv.

„Asi už půjdu spát,“ vyrušila mě babička ze snění, „kdyby ti bylo chladno, můžeš si zapnout topení.“ „Jistě, dobrou noc,“ vyprovodila jsem babičku do pokoje v prvním patře a šla zpět do obývacího pokoje.

Když jsem míjela salon, uslyšela jsem opět tlumené tóny skladby Pro Elišku. Vycházely ze salonu, to bylo nepochybné. Ale kdo to hrál? Zvědavost zvítězila nad strachem a pomalu jsem vzala za kliku. Za klavírem seděl elegantně oblečený muž s hnědými vlasy, seděl ke mně zády. Šla jsem blíž, ale nemluvila jsem. Když jsem byla téměř u něj, přestal hrát, otočil se, ale nedíval se na mě, díval se skrz mě. Otočila jsem se a spatřila nějakou ženu. Byla oblečena do šatů, které mi napověděly, že jsem se stala svědkem události, jež se odehrála asi před sto lety.

„Slyšela jsem, že ses vrátil,“ promluvila žena k muži. „Nemohl jsem si nechat ujít svatbu bratra, Marie,“ slyšela jsem v té řeči snad hořkost? „Hraj dál, Viktore, prosím,“ Marie si sedla ke klavíru a Viktor přisednuv k ní, počal opět hrát. Hudba slábla a já zjistila, že jsem v místnosti opět sama.

Šla jsem zpět do pokoje a přemýšlela, proč mi dům ukázal situaci, která se v něm odehrála ještě před narozením mé babičky. Padl mi zrak na knihovnu, kde stála stará rodinná alba s fotografiemi. Vzala jsem jedno do ruky a otevřela. Bylo to staré album mého dědečka, které pocházelo z doby před jeho narozením. Spatřila jsem rodinnou fotku, pod níž bylo napsáno „novomanželé Marie a Robert s bratrem Viktorem a sestrou Annou“. Takže Viktor, kterého jsem viděla v salonu, byl Mariin švagr. Ale láska mezi Marií a Viktorem byla nepřehlédnutelná.

Neměla jsem čas dále uvažovat, neboť jsem opět zaslechla klavír a do pokoje vešla Marie, vypadala sklíčeně. „Viktore,“ oslovila muže v křesle, kterého jsem si až dosud nevšimla, „neměli jsme to dělat, byla to chyba.“ „Chyba? Copak ty mě nemiluješ? Ta noc pro tebe nic neznamenala?“ „Znamenala, ale je zde okolnost, o které nevíš.“ „O čem nevím?,“ zeptal se Viktor. „Nevíš, že čekám dítě. Tvoje dítě. Ale chci, abys věděl, že se to nikdo nikdy nesmí dozvědět, všichni musí myslet, že je Robertovo.“ „Ale proč? Jak po mně můžeš chtít, abych se vzdal svého dítěte?“ „Naše společnost neumožňuje rozvod, Viktore. Tvá rodina by tě nenáviděla, tvoji přátelé, bratr. Jediné východisko je předstírat, že je Robertovo. Musí to tak být.“

Byla jsem v šoku. Zjištění, že můj dědeček žil celý život v domnění, že je potomkem Roberta, bylo tak překvapivé. Ale stále jsem nechápala, proč mi bylo umožněno to zjistit. Proč mně a proč nyní? Zapátrala jsem znovu v knihovně a našla další album, tentokrát z doby po narození mého dědečka. Vypadl na mě z alba list. Po jeho rozevření jsem zjistila, že je to úmrtní list. Dědečkova matka spáchala sebevraždu z neznámých důvodů rok po jeho narození.

Mohla to být sebevražda z nešťastné lásky? Proč jsem to ale měla zjistit já a ne někdo jiný?

Hudba ze salonu mě připravila na příchod minulosti. Marie seděla v křesle a něco psala. Naklonila jsem se, abych viděla, co píše. Byl to dopis Viktorovi, dopis na rozloučenou. Psala v něm o své lásce k němu, a že nemůže žít s mužem, kterého nemiluje. Že jejich láska je beznadějná a nevidí jiné východisko.

Probudila mě babička, když roztáhla závěsy. „Vstávej holka, je ráno, musíme za dědečkem do nemocnice, moc dní už mu nezbývá,“ prohlásila babička sklesle. Vyptávala jsem se jí na Viktora, prý spáchal sebevraždu tři dny po Mariině smrti. Dopis, který psala Marie, se nikdy nenašel.

A já konečně zjistila, proč jsem to měla vědět zrovna já. Musela jsem to ještě před smrtí povědět dědovi. Aby věděl, proč se jeho matka zabila a kdo byl vlastně jeho otcem.

Probudila jsem se a zjistila, že už je ráno. Byl to sen. Jenom sen. Na tenhle sen ale nikdy nezapomenu.