Nezval Vítězslav – Edison

 

– je u zrodu všeho nového

– gymnázium -> filozofie (nedokončil)

  • Devětsil: mladí literáti a umělci, 2 vývojové linie-> 1.) poetismus, 2.) proletářská poezie, devětsil = jarní květina (jsou mladí), vytrvalá, nepohledný růžový květ -> nechtějí být povrchní, číslovka 9 -> 9 můz umění
  • Spolu s Karlem Teigem představiteli poetismu (hravost se slovy, vychází z dadaismu) – zbavit literaturu ideologie, život proměnit v zábavu bez konce
  • Dadaismus – Tristan Tzara, nelogičnost, absurdita až nonsensová poezie, realita není vážná, radost bez břehů
  • zakládá s Karlem Teige“ Skupina surrealistů v ČR“ (tu r. 1938 ukončil – členové kritizovali Sovětský svaz)

dílo:

a) poetismus= česká varianta dadismu, snaha zbavit umění ideologie, obohatit o hravost, inspirace: cirkus, varieté, lidová zábava, film, oslava života

u Nezvala:  20. léta, nemá období proletářské poezie, sborníky Pantomima (Abeceda, Podivuhodný kouzelník), Básně noci (Akrobat, Edison)

skladby metodou pásma: Podivuhodný kouzelník– polytematická skladba, kouzelník- symbol básníka- přichází, aby potěšil lidi, podobně skladba Akrobat

b)surrealismus= „nad skutečnost“, zakladatel André Breton (osobně se zná s Nezvalem), pracuje s podvědomím, halucinace, sny, zbavení rozumové úvahy, automatické texty

u Nezvala: Žena v množném čísle, Absolutní hrobař, Praha s prsty deště– nemá automatický text, spojuje velmi vzdálené představy a hledání souvislostí, motiv dětství, fantazie, čteář musí zapojit svoji představivost

c) okupační poezie- Matka Naděje– okupační námět, inspirovaný smrtí vlastní matky, národní tématika, symbol matky a naděje, aby mu to nezcenzurovali

KONTEXT

  • Další poetista byl Jaroslav Seifert

– 1. Poetismus (Na vlnách T. S. F. = Svatební cesta, Slavík zpívá špatně – asociativní metoda)

– 2. Postpoetismus (Jablko z klína, Ruce Venušiny – milostné náměty)

další současníci: Jiří Wolker (proletářská poezie, Těžká hodina, Host do domu), František Halas (spiritualismus, Kohout plaší smrt, Sépie- částečně ovlivněná poetismem), Jakub Deml (katolická poezie, Zapomenuté světlo, Moji přátelé)

Poznámky:

  • Součástí sbírky „Básně noci“
  • Edison je lyrickoepická báseň rozdělena na pět slok
  • Použit je rým sdružený (AABB), verš je trochej (1. přízvuk, 2. bez přízvuku)
  • Je psána metodou pásma, zbavena veškeré interpunkce
  • polytematičnost (spojeno s kubismem) – podobné Apollinairovu Pásmu

– spojování vzpomínek s realitou -> záměr setřít rozdíl

  • Znaky futurismu: Edison, město, žárovka..
  • Znaky kubismu: více témat, zachycení skutečnosti z různých úhlů pohledu
  • (je to tzv. kubofuturistická skladba)
  • Časté použití anafory:

Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci tropů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele

metafory:

avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie

zvukomalby:

na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen

kontrast:

Edison (a Newton, Darvin,… vs. hazardní hráči a „padlé ženy“)

Smrt a život, radost a smutek, různé barvy, stíny a jas žárovky

1. zpěv pesimismus a 2. zpěv optimispus

  • Vývoj refrénu:

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti
(bylo tu však něco smutného co mlčí
byl to stín jenž jako šibenice trčí)
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti
bylo tu však něco krásného co drtí
zapomnění na stesk života i smrti

  • Básní nás provádí hazardní hráč (nejspíš sám Nezval). Ten v podvědomí naráží na otázku sebevraždy, ale potom se v něm něco zlomí, když si přečte v novinách o Edisonovi. Nezval si zde klade otázku, co zde po nás zbude, až umřeme. I proto zvolil jako hlavní motiv Edisona, který po sobě zanechal spoustu vynálezů, ale stálo ho to hodně úsilí a vytrvalosti.
  • Mě Edison v pár ohledech velmi překvapil, například svým nedokonalým rýmem, připadá mi poněkud kostrbatý a občas mi chybí naprostá plynulost (asi to bude způsobeno metodou pásma).

hleď už čítá slavné životopisy
encyklopedii staré eposy

  • Jinak mi na díle vyhovovalo, že nešlo o pouhou epiku, ale byla zde i dějová rovina a tudíž to bylo pro mne srozumitelnější. Oceňuji také pár nápadů (například promítnutí sebe do vlastního stínu).

1. zpěv

Postavou uvádějící do příběhu je mluvčí (nejspíše samotný autor) – vypráví o své cestě směrem domů. Je v depresi a smutku. Tento pocit v něm vyvolá představu sebevraha (stín), který ho doprovází až domů. Když se mluvčí dostane domů, najde zde noviny, v nichž je podobizna Edisona a článek o jeho úspěších a novém vynálezu. Na konci zpěvu je vypravěč optimističtější. Motiv sebevražedného stínu, provázejícího básníka – dialog. Rub chaotického tempa moderní doby.

2. zpěv

Děj se odehrává v Americe – Edisonovo mládí. Edisonův otec – krejčí, švec, dřevorubec. I zmínka o otci autora. Z textu vyplývá, že Edison pracoval jako průvodčí a zachránil chlapce před srážkou s autem. Okouzlení vědou, vynálezy, knihami, objevováním. Nebezpečí zneužití vynálezů (přirovnání k velkoměstu). Vykřikující kamelot zprostředkovává život Edisona. Vidí v něm sám sebe. Rychlé tempo života. Motiv smrti (otec).

3. zpěv

Okouzlení technikou a civilizací. Cizí slova, technické termíny, odborné názvy (v poezii neobvyklé). Uvědomění si úspěšnosti vynálezců – málo z nich je úspěšných. Hazardní hráč x vynálezce – kontrast, oba však pracují v noci. Popis Edisona jako člověka, který svých úspěchů dosáhl těžkou prací. Začátek závěrečné strofy popisuje objev žárovky.

4. zpěv

Smyslem života a pocitu štěstí jsou pocity z objevu. Touha dobývat a přetvářet svět. Autor poukazuje na jedinečnost a smrtelnost života. Motiv slávy, uznání, ale také smutku. Jmenování významných osob (Newton). Význam patentů a z toho pocházející sláva.

5. zpěv

Pocit radosti ze života, touha po životě. Kontrasty: noc X den, vynálezce X piják, láska X prodejná láska. Zpět v bytě. Mluvčí zjistí, že rozmlouval se svým stínem. Přechází k balkonu odkud si prohlíží noční Prahu. Ta je postavena se svými „padlými obyvateli“ (lehké děvy, žebráci) do kontrastu s významem vynálezů pro svět – lepší, přestože negativní fenomény stále existují (vraždy, nemoci).

Ukázka

„…Bylo tu však něco těžkého co drtí

Smutek, stesk a úzkost z života a smrti.“

  • První zpěv, motivy hráče – sebevraha, pocity deprese

X

„…Bylo tu však něco krásného co drtí

Odvaha a radost z života a smrti.“

  • Druhý až čtvrtý zpěv, život není zbytečný
  • Je třeba pouze trochu trvalého a cíleného úsilí

Rozbor díla

Rozlehlá polytematická báseň oslavující aktivní život, tvůrčí činnost člověka. Poněkud v rozporu se zásadami poetismu. Nezval klade závažné otázky nejen o významu tvorby, ale i o dvou základních pólech lidského života.

5 zpěvů, nepravidelně se opakující sonát (nepravidelně se opakující refrén v obměnách). Kompozičně ucelená skladba – vývoj od smutku a pesimismu k radosti ze života a optimismu. Inspirace životem Edisona a jeho vynálezy. Námětem je neustálé vynalézání člověka, touha po nalezení smyslu života, jeho naplnění, autor se cítí být blízký k vynálezci, který obohacuje lidstvo i sebe samého o nové. Motiv žárovky jako světla a světlo jako symbol pro lidskou práci, aktivitu. Autor se zamýšlí nad smyslem života a nad tím, co po našem odchodu zůstane. Dochází k závěru že právě naše dílo je naším odkazem, které buď přetrvá nebo zanikne. Pokud chceme být šťastni, nesmíme se zabývat otázkami, které stejně nevyřešíme – smysl života nejspíš nikdo doopravdy nenalezne – pesimistické motivy sebevraha.

Motiv žárovky – její vlákno, které symbolizuje důležitost pokroku a vynálezu. S tím souvisí i motiv bambusového vějíře. („struny na viole – bambus japonského vějíře“) – (pozn. Nejdříve Edison experimentoval se zuhelnatělými vlákny bambusu, při hledání toho správného. Vějíř je zde odkazem na ples, kde dostal Edison od neznámé ženy japonský vějíř. Motivy věhlasu získaného nespočtem patentů.

Typické je opakování anafor („…jako akrobat jenž přešel po lanu, jako matka která porodila dítě, jako rybář který vytáh plné sítě…) působí tak, že jsou tyto verše na sebe vázány asociativně a vyvolávají celé obrazce představ. Velmi časté jsou metafory (…Tisíc vynálezců udělalo krach… – Edison údajně použil tisíc vláken, než našel to správné; (…už zas vyráběti nové vypínače..). – Vytváření vynálezů, které už byly jednou vymyšleny; světlo, které Edisonovy žárovky vytváří, vnáší světlo do duší lidí). Použitá je zde i personifikace (…sebevrahův stín odvětil nikdo hráč…)

Zvukomalba se projevuje například v pasáži …Velký Věstník ve voze! Sázíš! Tiskneš! Válka! Srážky! Eroze!…, kde opakující se sykavky vyvolávají pocit událostí odehrávajících se v rychlém sledu.

Asociace – volné sdružování představ v básnický obraz

Anafora – opakování stejných slov na začátku veršů („ Naše životy…“)

Asonance – zvuková podobnost slabik na konci veršů vyvolaná shodou samohlásek (hadi – mládí, žen – pěn, drát – promenád)

Metafora – nahrazuje slovo či slovní obrat jiným slovem či slovním obratem na základě podobnosti, vzhledu, barvy, vlastností, funkce („…přede mnou se chvělo moře světel v dáli…“)

Oxymorón – spojení slov významově si odporujících („…piják nezachytitelných odstínů, piják světel potopených do stínů…“)

Báseň:

I.

Naše životy jsou truchlivé jak pláč
Jednou kvečeru šel z herny mladý hráč
venku sněžilo nad monstrancemi barů
vzduch byl vlhký neboť chýlilo se k jaru
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
které naslouchali u politých stolů
pijáci nad sklenicemi alkoholů
polonahé ženy v šatě z pávích per
melancholikové jako v podvečer

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Vracel jsem se domů přes most Legií
zpívaje si v duchu malou árii
piják světel nočních bárek na Vltavě
z hradčanského dómu bilo dvanáct právě
půlnoc smrti hvězda mého obzoru
v této vlahé noci z konce únoru

Bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Skláněje se z mostu uviděl jsem stín
sebevrahův stín jenž padal do hlubin
bylo tu však něco těžkého co pláče
byl to stín a smutek hazardního hráče
řekl jsem mu probůh pane co jste zač
odvětil mi smutným hlasem nikdo hráč
bylo tu však něco smutného co mlčí
byl to stín jenž jako šibenice trčí
stín jenž padal z mostu; vykřikl jsem ach!
ne vy nejste hráč! ne vy jste sebevrah!

Šli jsme oba ruku v ruce oba zachránění
šli jsme ruku v ruce v otevřeném snění
za město kde počínaly Košíře
z dálky mávaly nám noční vějíře
nad kiosky smutku tance alkoholů
šli jsme ruku v ruce nemluvíce spolu
bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Odemkl jsem dveře rozžal svítiplyn
veda na nocleh svůj pouliční stín
řek jsem pane pro nás pro oba to stačí
nebylo tu však už stínu po mém hráči
či to byl jen přízrak nebo sebeklam?
stál jsem nad svým každodenním lůžkem sám

bylo tu však něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Usedl jsem za stůl nad kupy svých knih
pozoruje oknem padající sníh
pozoruje vločky jak své věnce vijí
se svou věčně chimérickou nostalgií
piják nezachytitelných odstínů
piják světel potopených do stínů
piják žen jichž poslouchají sny a hadi
piják žen jež pochovávají své mládí
piják krutých hazardních a krásných žen
piják rozkoše a zkrvavělých pěn
piják všeho krutého co štve a drtí
piják hrůz a smutku z života i smrti
Řekl jsem si zapomeň už na stíny
otvíraje týden staré noviny
kde jsem v pachu novinářské černi tona
uzřel velkou podobiznu Edisona
byl tu jeho nejnovější vynález
seděl v taláru jak středověký kněz
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti.

 

II.
Naše životy jsou strmé jako vrak
jednou kvečeru se vracel rychlovlak
mezi Kanadou a mezi Michiganem
soutěskami které neznám jejich jménem
po plošině kráčel malý průvodčí
s čapkou nasazenou těsně do očí
bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti

Jeho otec krejčí švec a drvoštěp
kupec s obilím měl chatrč půdu sklep
a věčnou nestálost jež k potulkám nás svádí
zemřel touhou po vlasti a smutkem mládí

Tatíku tys věděl co je věčný stesk
dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk
tatíku tys věděl že jsou všude hrubci
mezi krejčími i mezi dřevorubci
ty jsi poznal co jsou potulky a hlad
chtěl bych zemřít jak ty také zdráv a mlád
avšak je tu cosi těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Nevím kde a máš-li jaký náhrobek
ze tvé krve zbyl tu malý pohrobek
hleď už slabikuje v Kanadě tvé knihy
hleď už těší se jak půjde na dostihy
hleď už čítá slavné životopisy
encyklopedii staré eposy
hleď už vyrostl hleď čas tak rychle míjí
hleď už nehrá si čta knížky o chemii

Já jsem býval také v dětství hrdina
já jsem také čítal knihy Darwina
já jsem si hrál také vážněj nežli jiní
s kyselinou solnou v malé školní skříni
s burelem a čpavkem s cívkou rumkorfu
proč jsem chtěl však být též hráčem na harfu
proč jsem miloval však také kolovrátky
proč jsem si však také hrával na pohádky
z nichž mi zbylo něco těžkého co drtí
smutek stesk a úzkost z života i smrti

Tomáši tys nebyl mužem métie
čet jsi „Analýzu melancholie“
i tys poznal žalost smutek stesk a lásku
v knížkách v Detroit mezi statisíci svazků
ty jsi sníval též o cestách po moři
ve své primitivní laboratoři
kterous připjal k vozům nákladního vlaku
v němž jsi čechral křídla papírových ptáků
Grand Trunk Herald! Velký Věstník ve voze!
Sázíš! Tiskneš! Válka! Srážky! Eroze!
Voláš právě vyšlo! Kupte! Nové zprávy!
Požár v Kanadě a Malý kurýr z Jávy

bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti

Jednou jsi se náhle vrhl pod kola
ani živé duše kolem dokola
a už vlečeš chlapce mezi nárazníky
zachránils mu život vezmi si mé díky

Hle jsi v dílně na výrobu obuvi
stroje chrlí oheň jako Vesuvy
co ses navzdychal při každé polobotce
vím tys zdědil neklid toulavého otce
Touláš se jak nosič z dvorku do dvorku
jednou zklamán odjel jsi do New Yorku
bloudě v této americké metropoli
byl jsi odhodlán se vrhnout na cokoli
snad hráls tehdy karty snad jsi také pil
snad tam nechals mnoho nejlepších svých sil

bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti

 

III.
Naše životy jsou bludné jako kruh
Jednou kráčel po New Yorku dobrodruh
bylo odpoledne s vlahým sluncem v máji
chodec zastavil se mlčky na Broadwayi
před paláce West Union Telegraph
kde to hučelo jak na rozvodné desce
byl to kamelot a velký vynálezce

Tisíc vynálezů udělalo krach
hvězdy nevyšinuly se z věčných drah
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce ani energie
je to dobrodružství jako na moři
uzamykati se v laboratoři
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce to je alchymie

Malá neděle ach kolik jasných zvonů
malá centrála slyš zvonky telefonů
Vaše uši poslouchají milence
defraudanty hovořící o směnce
kalifornské lupiče a noční vrahy
telefonní rozhovory z Velké Prahy

Svět si hraje s vaším ušním bubínkem
stáváte se elektrickým pramínkem
fonomotory a električtí ptáci
vzlétají až k hvězdám odkud se k vám vrací
jako k ptáčníkovi z rohu předměstí
hlásajíce vaši slávu z návěstí
spáváte pět hodin denně vám to stačí
v tom se podobáte hazardnímu hráči

Vždycky znovu žít a míti mánii
jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii
noc a obloukovou lampu a Bakera
pocítil jste smutek tak jako já včera
nad poslední stránkou svého románu
jako akrobat jenž přešel po lanu
jako matka která porodila dítě
jako rybář který vytáh plné sítě
jako milenec po sladké rozkoši
jako z bitev kráčející zbrojnoši
jako země v poslední den vinobraní
jako hvězda která hasne za svítání
jako člověk náhle ztrativší svůj stín
jako Bůh jenž stvořil růži noc a blín
jako Bůh jenž touží stvořit nová slova
jako Bůh jenž musí tvořit vždycky znova
hněta z svého dechu nové kalichy
snášeje se s vodou oblak na líchy

bylo v tom však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti

Večer na začátku října tentýž rok
sklíčen odměřoval jste svůj vážný krok
po laboratoři v slavném Menloparku
uprostřed své korespondence a dárků
toče prsty mlýnek v snění ze zvyku
uhnětl jste maně z vláken uhlíku
ptáka našich nocí s kterým dlouho bdíme
metlu příšer stínů jíž je zaháníme
žhavé poletuchy snivých promenád
anděla nad štíty nároží a vrat
růže restaurantů kaváren a barů
vodotrysky noci ve tmách na bulváru
růžence nad mosty velkoměstských řek
aureolu pouličních nevěstek
věnce nad komíny velkých parolodí
slzy které kanou z výšin nad poschodí
nad katafalk města které tlumí je
nad budovy chrámů staré mumie
nad kavárny v nichž jsou plytké duše v dýmu
nad zrcátka vín nad jejich věčnou zimu
nad katafalk města mdlobných výparů
nad mou duši rozladěnou kytaru
na níž jako žebrák světel snů a lásky
vyhrávám a pláči proměňuje masky
s vášní truvéra já princ a bludný král
města orgií jež sluje Balmorál
jehož slavnou branou vcházím vždycky ve snu
černým kordónem svých poddaných a vězňů
knížat vražd a hysterických karmaňol
drožek šílenství a opentlených kol
křečovitých vášní při nichž znějí zvony
chimér vzlétajících z ložnic nad balkóny
piják krutých hazardních a krásných žen
piják rozkoše a zkrvavělých pěn
piják všeho krutého co štve a drtí
piják hrůz a smutku z života i smrti

 

IV.
Naše životy se nikdy nevrací
umíráme v troskách iluminací
jako jepice a jako blesky hromů

už se vznáší světla mezi listím stromů
už se chvěje v sněhu elektrický drát
už se blíží doba světlých promenád
už se budou hledat duše pod rentgenem
jako ichtyosauři pod neogenem
už se blíží k ránu zlatá rafije
už jsme svědky kinematografie
už nám budou zaháněti vypínače
strašidelné stíny hazardního hráče
už se nesou výkřiky a tleskání
už se Edison svým hostům uklání

Už je zase duše smutná po slavnosti
už jste v pracovně a už tu není hostí
kolik vynálezců udělalo krach
hvězdy nevyšinuly se z věčných drah
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce ani energie
je to dobrodružství jako na moři
uzamykati se v laboratoři
pohleďte jak tisíc lidí klidně žije
ne to není práce to je poezie

Je to úmysl a trochu náhoda
stát se presidentem svého národa
stát se básníkem jenž předhonil vás všecky
stát se skřivánkem jenž ukrad jádro z pecky
býti vždycky šťastným hráčem rulety
být objevitelem sedmé planety

Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlo zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezů jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův

Už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
zuhelňovat jutu opičí srst hole
suché listí palem struny na viole
už zas bloudit ve své staré nevíře
nad bambusem japonského vějíře
běda pane běda to je vějíř lásky
jejž jste dostal jednou od neznámé masky
když jste se s ní setkal v mládí na plese
kdo to byl ach pane rozpomeňte se
loučíte se s její vůní na vějíři
už zas pálit vše ach běda už se škvíří
snad to byla jedna z vašich sudiček
už zas natáhnout si na noc budíček
už zas k retorkám už zas být Kolumbusem
už zas pořádati honbu za bambusem
procestovat celou zemi do šíře
za magickým dřevem tvého vějíře
jako muž jenž hledal čtyři zlaté vlasy
jako potápěč za perlou v stínu řasy
jako Kristus v tmách na Via Appia
jako hledač štěstí v mlhách opia
jako bludný žid na cestách za domovem
jako matka která bloudí za hřbitovem
čekajíc na dětský hlásek záhrobí
jako malomocný ze své choroby
jako poustevník jenž hledá boha v žízni
jako bohové svou smrt když věkem žízní
jako slepý básník vlastní pravou tvář
jako poutník pohled na polární zář
jako blázen na den posledního soudu
jako dítě na skřivánka hnětouc hroudu

Rozejeli se vám do Brazílie
do Japonska krásných magnólií
do Havany umřít na malárii
jako umírají misionáři
měl jste jistě pane úsměv na tváři
pod bambusovníkem smrti na koníku
už se za vás hlásí dvanáct náhradníků
už si připravují svoje tlumoky
Mac Gowan tam strávil skoro dva roky
dal se směrem k velké řece Amazonce
jejímž tokům není začátku a konce
bil se často s dobrodružstvím o život
na peřeji jejích smrtonosných vod
bil se na nůž s chamtivými zlatokopy
přišed do New Yorku zmizel beze stopy

Jak vás milovat vy cesty bez cíle
vás vy noci tropů sluncem opilé
vás vy světla světel vás vy noci hoře
vás vy světla utonulá na dně moře
vás kdož umírali jste tak vesele
budou z vás teď bambusoví andělé
já vás vzpomínám však kdo to ještě pláče
už zas vyráběti nové vypínače
už zas hroužiti se na dno křivulí
už zas roztáčeti novou vrtuli
hleďte stárneme a čas tak rychle míjí
už zas hledat prvky k nové alchymii
hleďte stárnem je vám osmdesát let
hleďte prapory jak o sokolský slet
vaše ruce bledé jako křída
ne ach ne to není ještě panychida

Ještě vidět stále před sebou svůj stín
ještě rozebírati složky žíravin
ještě se zas kůže rukou znovu drobí
ještě najít přístroj k cestám do záhrobí
ještě zpívati a nemít nikdy klid
ještě magnetku na lidský perisprit
ještě zapomenout na všecko co drtí
na smutek a úzkost z života i smrti

 

V.
Naše životy jsou těšivé jak smích
jednou v noci sedě nad kupou svých knih
uviděl jsem náhle v pachu novin tona
sníh a velkou podobiznu Edisona
bylo po půlnoci v pozdním únoru
zastihl jsem sama s sebou v hovoru
jako bych se býval opil silným vínem
hovořil jsem se svým nepřítomným stínem

Jako refrén zněl tu stále jeden tón
šel jsem po špičkách až k dveřím na balkón
přede mnou se chvělo moře světel v dáli
pod ním lidé ve svých lůžkách dávno spali
avšak noc se chvěla jako prérie
pod údery hvězdné artilérie
naslouchal jsem mlčky odbíjení z věží
pozoruje stíny v dálce na nábřeží
stíny sebevrahů pro něž není lék
stíny starých pouličních nevěstek
stíny aut jež porážely stíny pěší
stíny chudáků jež bloudí bez přístřeší
stíny hrbatých na rohu ulice
stíny plné rudých vředů příjice
stíny zabitých jež budou bloudit navždy
kolem stínů svědomí a stínů vraždy
zakuklené stíny v šatech vojáků
stíny láskou přemožených pijáků
stíny světců kteří básníky se stali
stíny těch kdož vždycky marně milovali
lkavé stíny meteorů padlých žen
křehké stíny cizoložných princezen

bylo tu však něco krásného co drtí
zapomnění na stesk života i smrti

Buďte krásná buďte smutná dobrou noc
zářivější meteorů jejichž moc
poznali jsme kdysi v parných nocích světel
reflektory stínů zbavené jak metel
jež nás šlehaly až k horké závrati
na shledanou signály jež nad tratí
lákáte mne do dálek jak dusné růže
na shledanou hvězdy polibky mé duše
otevírající mi lázně v zahradách
temné balzámy a hřebíčkový pach
jízdy na světelných křídlech avionů
na shledanou kruté slasti Edisonů
zdroje studnic naft vy slavné rakety
šlechticové země bez etikety
na shledanou hvězdy padající z věží
na shledanou stíny v dálce na nábřeží
stíny času na nějž není lék
sladké stíny stíny snů a vzpomínek
stíny modra nebe v očích krásné ženy
stíny stínů hvězd v zrcadle vodní pěny
stíny citů jež jsou dosud beze jména
stíny prchavé jak noční ozvěna
stíny bledé opalizující pleti
stíny dechu dosud nezrozených dětí
stíny matek modlících se za syny
stíny přeludů po městech ciziny
stíny rozkoší jež ruší spánek vdově
stíny přeludů a touhy po domově

Buďte krásná buďte krutá dobrý den
krasší meteorů slz a přísah žen
lásko s níž jsme stáli na vrcholku hory
sbírajíce hnízda hvězd a meteory
na shledanou krasší snů a bludiček
už zas natáhnout si na noc budíček
pohleď příteli co lidí klidně žije
ne to není práce to je poezie

Už zas trhat ve snách bledé lilie
už zas jíti do kavárny Slavie
už zas srkat každodenní černou kávu
už zas míti stesk a nachýlenou hlavu
už zas nespát už zas nemít záruky
už zas pálit vše co přijde do ruky
už zas slyšet tóny tlumeného pláče
už zas mít svůj stín hazardního hráče

Naše životy jsou jako noc a den
na shledanou hvězdy ptáci ústa žen
na shledanou smrti pod kvetoucím hlohem
na shledanou sbohem na shledanou sbohem
na shledanou dobrou noc a dobrý den
dobrou noc
sladký sen

Z technického hlediska je báseň psaná po nestejně dlouhých slokách, s rýmem ve schématu AA/BB/CC/… a tak dál. Silným pojícím motivem básně je refrén, který se zde nachází ve dvou obměnách. Jedné vyjadřující radost ze života a touhu po bytí a druhé plné zmaru a zoufalství, což ukazuje běžný pocit, kdy někdy jsme z maličkostí znechuceni a někdy jsme (klidně z těch samých maličkostí) naprosto unešení.

Text je plný obrazných přirovnání, metafor, je vyloženě poetistický, barvitý, ale přesto chmurný, stísněnou atmosféru střídá vzrušení z objevování nového, přesto je však někde na pozadí stále přítomna jistá hořkost bytí. Netradiční slovní spojení jako např. „monstrance barů“ text oživují a často jsou protnutím tradičního prvku s nějakým civilizačním jevem.

Autor takřka vůbec nepoužívá interpunkci, pouze výjimečně vykřičníky, pro zdůraznění zvolání, jinak je text graficky dělen pouze řádky a odstavci. Dílo je skvěle kompaktní, nejen díky refrénu, ale i jiným opakujícím se slovním spojením, užívaných však v jiných kontextech, a tudíž nabývajících nových významů.

Celá báseň je oslavou nejen Edisonovy geniality, ale lidské schopnosti a touhy objevovat obecně. Je jakousi poctou pokroku, který snad má člověku nabídnout útěchu v osamění a odlehčit od oné „tíhy bytí“.

Na báseň ještě navazuje druhá, Signál času, s podtitulem Panychida za Edisona, která vznikla po vynálezcově smrti.

Nejdůležitější stylotvorný prvek představují metafory, řazené k sobě volně, bez interpunkce, asociativním způsobem. Bary jsou připodobňovány monstrancím, lyrický mluvčí se označuje jako „piják světel nočních bárek na Vltavě“ apod. Časté anaforické spojování veršů vyvolává dojem, jako by jeden básnický obraz vyvolával další, a společně tak vytvářejí celé řetězce představ. Oslovení (často i neživých předmětů, které jsou takto personifikovány) dodávají zvláště závěrečným veršům vznosný litanický charakter.