Shaw G.B. – Pygmalion

George Bernard Shaw pocházel z chudé irské protestantské rodiny. Jeho otec po obchodních neúspěších propadl alkoholu a mladý Shaw se tak musel protloukat životem sám, již od patnácti let se musel sám živit. Jeho matka roku 1873 manžela opustila a odleja do Londýna, kde vyučovala zpěv. O tři roky později za ní Shaw přijel. Psal v té době články o hudbě do časopisu The Hornet (Sršeň) a vzdělával se jako samouk v knihovně Britského muzea. Propagoval norského dramatika Henrika Ibsena a od roku 1879 navštěvoval také akce různých filozofických a politikých společností.

Přednášky amerického ekonoma Henryho George jej přivedly k reformnímu socialismu a roku 1884 založil společně s S.J. Webbem tzv. Fabiánskou společnost (Fabian Society), jejíž členové propagovali socialismus, ale odmítali násilí, zvláště Marxovy myšlenky o nastolení socialismu revolučním bojem, a připravovali porážku kapitalismu pomocí postupných reforem a parlamentní cestou.

První romány G.B. Shawa z let 1879-1883 nebyly příliš úspěšné, tato poměrně nezralá díla se ovšem vyznačují odvážnou útočností a satirickými šlehy.

Pravé literární uplatnění našel Shaw až v dramatické tvorbě, ve které uplatnil svůj jasný, kritický a ironický intelekt. Stal se zakladatelem moderního anglického dramatu a nejvýznamnějším anglickým dramatikem po Williamu Shakespearovi. Debutoval roku 1892 hrou Domy pana Sartoria, po níž následovala řada vtipných, většinou satiricky přiostřených dramat s náměty dobovými (Živnost paní Warrenové, Candida), historickými (Pekelník, Caesar a Kleopatra, Svatá Jana) či s úsměvným až sardonickým pohledem na aktuální otázky ženské emancipace a na viktoriánské představy společenských tříd (Pygmalion).

Celým svým dílem Shaw směřoval ke kritickému hodnocení společnosti, kterou vidí pod zorným úhlem palčivých sociálních otázek a svého pokrokového zaměření.

Roku 1925 obdržel George Bernard Shaw Nobelovu cenu za literaturu. Po smrti své manželky (1943) začal Shaw postupně ztrácet zájem o vlastní život, snižoval pracovní tempo a nakonec roku 1950 zmeřel ve své venkovské vile ve střední Anglii, kde žil od roku 1906.

Viktoriánská společnost – 2. pol. 19. stol

– kastovnictví – rozdělení podle společenského postavení

– snažil se narušovat představu o kastách

Další díla:

Živnost paní Warrenové

– vnímána jako ctihodná dáma z vyšší vrstvy

– její dcera odhalí pochybný zdroj zisků

– bývalá prostitutka -> majitelka veřejných domů

– hájí se tím, že chtěla pro rodinu blahobyt

– dcera z toho měla prospěch, ale odmítá zdroj těchto zisků

– matku pochopí, ale nikdy jí to neodpustí

Svatá Jana

Celková charakteristika

– hra z 1.pol.20.stol
Jedná se o divadelní hru, satirickou komedii, kde se autor pozastavuje nad špatnou výslovností Angličanů. Za poněkud jednoduchou zápletkou, kdy se s Popelky stane princezna a nepříliš komplikovaným dějem, se však skrývají myšlenky o to hlubší. Shaw zde naráží hlavně na problematiku společenských vrstev a také toho, jak je těžké se přenést především z té nižší do vyšší. Život spodiny a smetánky od sebe totiž odděluje mnohem více než jen finanční situace. Způsoby, vyjadřování, myšlení, předsudky. Poukazuje na život plný falše, přetvářky a především stále rostoucí moci peněz. Autor se také snaží ukázat, jak je důležité umět nejen správně artikulovat a používat jazyk, ale také umět se správně chovat a vyjadřovat.

Obsah : Děj této divadelní hry se začíná odehrávat před kostelem sv. Petra v Londýně. Hlavní postava – pouliční květinářka Líza Doolittlová je zde zavlečena do rozhovoru s profesorem fonetiky Henry Higginsem. Dozví se, že tento člověk je neobyčejně chytrý a vzdělaný a dokáže z každého „méně cenného“ či příliš obyčejného člověka udělat člověka na úrovni. Pan Higgins označí Lízu jako tvora s angličtinou hrubou jako dlažební kámen – angličtinou, která děvče po celičký život uvězní ve stoce. Líza se i přes všechny její nářky a vzlyky nakonec dozví, že by se z ní během 6 a možná i 3 měsíců mohla stát vévodkyně či komorná nebo slečna z obchodu s květinami. Avšak Líza je paličatá a poslouchá ho jen jedním uchem. Před kostelem se ještě stihne vzepřít paní Hillové a její dceři Kláře a synovi Freddymu.
Druhý den nato přijíždí taxíkem vkusně a upraven oblečená Líza do domu profesora Higginse. Zde se po drobné potyčce s profesorem a jeho přítelem plukovníkem Pickeringem dohodne na výuce fonetiky. Líza se přestěhuje do tohoto domu a ještě tentýž den se začne učit fonetiku. Plukovník Pickering se vsadí s profesorem fonetiky, že zaplatí všechny její výdaje, když se z Lízy do půl roku stane vévodkyně a nikdo nerozpozná její pravý původ. A tak prozatím platí všechny Líziny náklady plukovník – Líza dostává nové šaty, jídlo, peníze na taxíky a hodiny výuky. Večer se za panem Higginsem zastaví otec lízy – popelář Alfred Doolittle a „prodá“ svoji dceru profesorovi za 5 liber.
Po půl roce je Líza představena matce profesora – paní Higginsové. Zde se Líza prokouše přes všechny naučené fráze – jako je pozdravení, uvítání, počasí a zdraví a když se po chvíli začne bavit i s návštěvou paní Higginsové – s paní Hillovou, její dcerou Klárou a se synem Freddym (tyto lidi Líza poznala už před kostelem sv. Petra), Líza se neovládne a začne nespisovně vyslovovat a chrlit ze sebe její patvary a smyšleniny. A tak po této návštěvě Líza odchází poněkud smutná, protože si je vědoma čeho se dopustila. Ještě téhož dne se Líza účastní zahradní slavnosti v Buckhinghamském paláci. Líza si vede skvěle a nestropí žádnou hloupost. Nakonec je označena jako vévodkyně. Po příchodu do domu pana Higginse si Lízy nikdo nevšímá, všichni jdou spát. Líza je dotčená – nedostalo se jí žádného poděkování a navíc pan Higgins označil celý večer za nudný a Líza se tolik snažila a všechno jí vyšlo!
Po daném časovém limitu a tvrdém Higginsově výcviku Líza skutečně mluví, vypadá a chová se jako vévodkyně. Jenže transformovaná Líza se ani teď nedočká Higginsovy pochvaly nebo uznání. Navíc ani netuší, co bude dál? Co si počne se svou novou podobou a kam vlastně patří?.  A tak si Líza sbalí věci a odchází. Druhý den ráno se začnou všichni o Lízu bát a hledat jí. Nakonec jí najdou u matky pana Higginse. Líza je rozhořčená a zde po krátké promluvě s panem Higginsem mu vyčte všechny jeho chyby např. že se k ní vždycky strašně choval, že se k ní nechoval slušně a zdvořile jako panem Pickering, nevážil si jí a že se k němu do domu nevrátí atd.
Nakonec se Líza vdá za syna paní Hillové – za Freddyho a za finanční podpory od plukovníka Pickeringa si otevře spolu s Freddym obchod s květinami. Lízin otec se stane dědicem velké částky peněz díky profesoru Higginsovi a ožení se.

Poznatky :  Hra poukazuje na rozdíly mezi spodní a vyšší vrstvou společnosti. Autor naznačuje, že i lidé s nižších vrstev mají svou hrdost.
– Tato hra sloužila jako námět muzikálu My Fair Lady.

– Higgins přistupuje k Líze jen jako k objektu experimentu

– Profesoru Higginsovi se podařilo proměnit nevzdělanou, špinavou dívku v dámu která dokáže konverzovat, mluví perfektním jazykem a dokonce i sama myslí. Jako sochaři se mu povedlo mistrovské dílo.Každopádně jeho výtvor chce víc, než být jen pouhým výtvorem.

Shaw si motiv pro tuto komedii vypůjčil z řeckých dějin.

Řecký sochař Pygmalion byl velmi zoufalý. Cítil se opuštěný a práce ho nebavila. Toužil po lásce. Žádná z dívek, které znal ho však nezaujala. Miloval bohyni krásy a lásky Afrodita. Ve své beznaději si nakoupil nejkrásnější slonovinu a dal se do díla. Jeho socha však překonala všechna jeho očekávání. Vytvořil postavu překrásné ženy, jakou lidské oči neviděly, jakou si lidská fantazie ani nedovedla představit. Pygmalion byl vlastním výtvorem uchvácen. Své dílo nazval Gatateia a celým svým srdcem se do ní zamiloval. Prosil Afroditu o pomoc. Ta využila své moci a z Gatateii, která měla jen podobu lidské bytosti, učinila živé stvoření. Pygmalion vroucně děkoval Afroditě, že učinila zázrak, který ho naplnil štěstí. Když ta je ještě spojila poutem manželským a do roka jim darovala děťátko, Pygmalion se stal tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Postavy
Hlavní postavou je beze sporu jistý profesor Higgins, starý mládenec a lingvista, který nadevše miluje svou práci – fonetiku. Je do ní dokonce tak zabraný, že vše ostatní je pro něj nepodstatné. Kdyby neměl svou hospodyni, sám by se o sebe nepostaral. Je to muž velmi roztěkaný a vznětlivý. Nemá příliš rád vysokou společnost a jejich mravy se mu hnusí. Obecně uznává pravidlo, že by se každý ke každému měl chovat stejně a podle toho také žije. Higgins na mne dost často působil jako malý kluk, který si vlastně pořád hraje, i když pracuje. Je docela egoista a hodně věcí si bere až příliš osobně.
Líza Doolitlová je onou květinářkou z ulice, již se Higgins ujme a díky tomu se z ní stane rozená dáma. Tito dva u sebe však dost často narážejí, neboť Líza, na rozdíl od Higginse, je velmi citově založená a jediné po čem v životě touží je špetka uznání od ostatních. Nejspíše proto si také vezme obyčejného hošíka Freddyho, který sice není kdovíjak bohatý nebo slavný, ale miluje ji a snesl by jí modré z nebe.
Higginsovým protikladem je v jistém ohledu plukovník Pickering, znalec indických dialektů a rovněž starý mládenec. Taktéž se ke všem chová stejně, ale na rozdíl od Higginse i k takové prosťoučké květinářce přistupuje jako k vévodkyni.
Z ženského osazenstva je ještě naprosto nepostradatelná Higginsova matka, k níž syn vzhlíží jako k bohyni a v níž má také veškeré ideály o tom, jak má vypadat žena. Jedná se o noblesní dámu s vybraným vybranými mravy a velmi vytříbeným vkusem, což je v Higginsově případě veliké minus, protože dam, jako je ona, již moc není.
Jako poslední by snad za zmínku stála Higginsova hospodyně, paní Pearceová, což je velice laskavá žena, která toho však musí hodně ustát, neboť žije v Higginsově přítomnosti. Stará se také o Lízu.
Úryvek: Líza: „Řekněme si upřímně, že když dáme stranou všechno, co se každý může naučit, jako je například, jak se oblékat a jak správně mluvit a tak dále, rozdíl mezi dámou a pouliční květinářkou není v tom, že se každá chová jinak, ale v tom, že lidé se ke každé z nich chovají jinak. A já zůstanu pro profesora Higginse vždycky pouliční květinářkou, protože on se tak ke mně chová a vždy se tak chovat bude. Ale já vím, že vy ve mně můžete vidět dámu, protože se ke mně vždycky chováte jako k dámě, protože se ke mně tak chovat nepřestanete.“

JAZYK A STYL PSANÍ:
Protože to je divadelní hra, je to celé psáno v dialozích. Příběh je postaven, na srovnávání pouličního jazyka londýňanů a královskou angličtinou nejvyšších kruhů. Často tam jsou používána hovorová, někdy až vulgární slova. Myslím, ze to slouží k většímu přiblížení diváka/čtenáře k postavám a k prostředí, ve kterém postavy žijí. Pan Shaw vlastně uvedl tento druh angličtiny na jeviště. Je to psáno velice vtipně. Pan Shaw je považován za mistra dialogů. Dokázal je dovést do dokonalé pointy a to nejen v Pygmalionu.