Ubohé ráno

Ten pohled mě děsí. Jako ostatně každé ráno, když se na sebe ksichtím do zrcadla s kartáčkem v ruce. Dneska mi nepomůže ani dlouhé ponoření hlavy do dlaně s ledovou vodou, marná snaha, vylezl jsem asi špatnou nohou z postele. Rutinní cesta do práce – každý kolem jen spěchá, otrávené kyselé výrazy – mi k náladě zrovna nepřidá. Jako pokaždé jsem čekal ve frontě k okýnku trafiky na dnešní ranní noviny, ale – snad to bylo tím, jak hodně lidí dneska stepovalo následkem několikaminutové abstinence (nejspíš překročili své „abstinenční maximum“) přímo přede mnou – a, přestože jsem si nezapálil už x let, koupil jsem si krabičku cigaret. Strčil jsem ji výčitkami rychle do kapsy…

Málem jsem v tom zamyšlení (Proč jsem si proboha koupil cigára?) jen prošel kolem kavárny, kde si každé ráno udělám na 5 minut zastávku. Vešel jsem. Slyšet bylo jen prázdno, vidět ticho, nevnímal jsem nic jiného. Urychleně jsem si řekl o jedno presso (na koblihu nebo housku už nezbyla jediná myšlenka) a vypadl odtamtud rychlostí blesku…

Byl jsem úplně vyděšený, jako malý kluk…

Po pár metrech rychlé chůze se svou obvyklou dávkou kofeinu v ruce jsem usedl na lavečku v parku hned vedle pochybného hostince U Vlka (kde mají vcelku dobrý guláš, ale pivo nic moc a všechno ostatní maso hrůza). Hned po pouhém prvním doušku jsem se snažil (ze všech sil) zahnat jen jediné pomyšlení na to nikotinové svinstvo v kapse. Kruci, pevnou vůli jsem si nikdy nepěstoval – moje chyba – stejně jednou chcípnu, tak co…

Seděl jsem tam, mezi třemi loky jsem vždy vypálil jednu…

Cítil jsem pocit, jako bych se probral z kómatu nebo nalačno po deseti panácích s citronem a solí – dopadla na mě známá melancholie.

Už nepiju, už jsem (ještě před pár chvílemi) ani nekouřil, drogy jsem zavrhl už ve dvaceti sedmi. Teď pálím jednu za druhou a přemýšlím nad životem (jestli se tak dá říkat tomu ubohému období, které jsem přešel naprosto bez zájmu o cokoliv snad rychlostí 37 let za půl krabičky cigaret).

***

Ano.. je mi už třicet sedm. O životě nevím zhola nic, nikdy mě to nezajímalo. Proč by taky mělo? A teď nemám v ruce vážně vůbec nic jiného než prázdno a ty zatracené… „Nemáte ještě cigaretu?“ mé ubíríní se v sebelítosti a marnosti přerušil dívčin hlas. Kolik jí mohlo být? Tak nanejvýš 20 let. Ustrnule jsem na ni koukal jako na přízrak z jiné galaxie nemohouce ze sebe dostat ani cigaretu ani jediné slovo. „Prosím vás, nenašel byste ještě jednu?“ nebyla zoufalá, jen měla chuť (anebo se dokázala zatraceně skvěle přetvařovat). Sáhl jsem po nich a vložil jí papírovou krabičku potištěnou samými varováními do dlaně, vzápětí i sirky. Měla ale svůj zapalovač. Čekal jsem slovo díků a její odchod, ovšem přisedla si a začala vyzvídat a nedala pokoj, holka jedna zvědavá. Pořád se na něco ptala a já jen bezduše odpovídal, ty její plné rty se nehodlaly zastavit. Nevnímal jsem ani tak to, co povídala, spíš mi šedou kůru mozkovou rozežírala otázka – Co vlastně chce? Chtěl jsem si zapálit další a její zapalovač mi najednou ležel v ruce, než jsem si potáhl a otevřel ústa (musel jsem se prostě zeptat!), byla pryč…

Sebral jsem se a spěchal do práce. Moc jsem na to divné ráno (s – v hlavní roli – ještě divnější holkou) nechtěl myslet, seděl jsem v kanceláři, koukal do monitoru a nudil se, hledal jsem další dávku nikotinu a narazil jsem – při té příležitosti – na ten její zapalovač s papírovou nálepkou s nějakou adresou. Její adresou. Teda nejspíš její. Trochu mě to zaujalo, taky koho by nezaujala cizí adresa na zapalovači, který právě drží v ruce? Nic víc v tom nebylo (aspoň jsem v to doufal).

Konečně po práci doma. Vytáhl jsem ze skříně starý popelník, položil si ho na stolek u válendy, zapnul televizi, abych stihl noviny (zapomněl jsem si totiž ty v psané podobě ráno koupit). Celej den v nevědomosti – nejspíš proto jsem byl tak nervózní – ne kvůli té holce. Mladá hezká holka, co mi nechá svou adresu na dlani, mě přeci nevyvede z míry. Tak je Její? Chtěla, abych ji našel? Abych? NE! Zapálil jsem si. Nechci na ni myslet, děsí mě to, děsí mě ten zapalovač, adresa na něm, to pokušení, jestli mám či nemám. Děsí mě ta změna! Nabourala mi mou rutinu, mrcha jedna.

Pár hodin jsem jen ležel, venku už se stihlo úplně zatáhnout. Už jsem neměl ani jednu cigaretu, nemohl jsem to vydržet, musel jsem seběhnout dolů do krámu pro další krabičku. Nevím, co bylo návykovější – jestli kouření, nebo to, jak jsem si musel pořád pohrávat s tím ohněm v dlani. Zešílel jsem, mávl na taxi a zoufale překoktal onu adresu. V břiše si hrál hmyz nejspíš na honěnou, neovládal jsem se, neovládal jsem v sobě už nic. Řidič mě zavezl do nějaké starší čtvrti tohohle města, na schodech tam seděla ta krásná postava (co mě nenechala klidným celý tenhle den). „A co zaplatit?“ zabručel na mě taxikář: „Jo, sorry,“ hodil jsem mu do klína několik bakovek a vylezl ven z auta. Seděla tam a ani nehlesla, pak vstala, aby mě přivítala, a skočila mi kolem krku. Taková touha – tiskl jsem ji k sobě – nechápal jsem ale proč? Vrazila mi malou nevinnou pusu na tvář, já se hbitě otočil a začal ji zuřivě líbat. Po pár minutách se mě snažila od sebe odtrhnout. V tom opojení svých chutí jsem si toho skoro nevšiml. Když se mnou cukla podruhé víc, díval jsem se na ni, jako by mě vraždila. Myslel jsem, že chce, že možná proto jsem tady, a teď… „Chcete jít ke mně?“ Neváhal jsem a hned jsem dychtivě přitakal.

Hned, co zabouchla dveře, jsem se na ni opět vrhl, už nic nenamítala, chtěla to stejně tak jako já. Chytila mě za ruku a odvedla do nějakého pokoje s postelí – černobíle natřené stěny obrovskými rudými skvrnami a obtisky rukou – splňovala to přesně efekt, jaký nejspíš mělo – vypadalo to přesně jako krev (přeběhl mi mráz po zádech). Postel byla politá stejně rudým povlečením a ona mě svlékla a povalila na ni. Sklonila svá ústa k mému uchu a zašeptala ty dvě magická slůvka, na které jsem snad čekal celých 37 let: „Chceš to?“ a já bez rozmyšlení vzrušeně zamumlal souhlas. „Nebude to bolet,“ něžně dodala. Polkl jsem, nerozuměl jsem tomu, co měla vlastně na mysli?

Pochopil jsem brzy. Hned když se mi její ledové špičáky ponořily až po horké rty do krční tepny…

***

Nic jí nevyčítám. Budeme teď žít spolu… NAVĚKY!