Vietnamci – komunikace, hodnoty a předsudky

Komunikace tkví ve vysílání a přijímání vzkazů. Je tedy logické, že mluvčí jiného jazykového kódu mohou mít při výměně informací značné problémy, neznají-li jazyk dané společnosti. Proto je od menšiny očekáváno, že se jazyk majoritní společnosti naučí ještě před příchodem do dané země nebo v průběhu svého pobytu. V rámci zamezení kulturního šoku a etnické separace by se cizinci přicházející do nové vlasti měli jazyku, ale i hodnotám a zvykům společnosti naučit a osvojit si je. Existují však četné případy, kdy došlo k naučení jazyka, přesto však stále docházelo k nedorozumění, špatným reakcím a závažným konfliktům pramenící z nepochopené verbální i nonverbální komunikace. To však už s osvojením si jazyka dané společnosti nemá nic společného.

Vezmeme-li v úvahu například takového Vietnamce. Vietnamské myšlení považuje za nezdvořilost jakýkoli projev nesouhlasu. Ve své jazykové třídě jsem se tudíž setkala se zajímavým, avšak vcelku závažným jevem, pakliže nám nejsou známy sociokulturní hodnoty toho druhého. Vyučovala jsem časování slovesa „mít“. Po vyložení látky jsem se obrátila ke svým vietnamským posluchačům a ujistila se přímou otázkou vyžadující odpověď „ano/ne“, zda všemu rozumí. Všichni kurzisté se libě usmívali a kývali hlavou a říkali „ano, ano“. Až po několika dalších lekcích jsem zjistila, že mají těžké potíže s doplňováním tohoto slovesa v různých tvarech do rozličných vět. Na svoji neznalost jejich mentality jsem mohla tedy velmi lehce doplatit. Vietnamci totiž velmi neradi používají zápor ve formě „ne“. Znamená to pro ně vrchol nezdvořilosti vůči osobě, která se jich ptá.

Další potíže v komunikaci by mohly nastat, kdybychom si neuvědomili, že je vietnamština jazykem tónovým, má přibližně 6 základních tonů a mnoho dalších podtónů, které mohou značně změnit celý význam sdělení. Kolega z jazykové školy mi vyprávěl příběh, při kterém se mu tón, se kterým pronesl ono jediné slovo, mohl stát osudným. Na pozvání jedné vietnamské rodiny žijící v Praze se dostavil na slavnostní večeři, kde se servírovala kachna. Je amatérským znalcem vietnamštiny, a tak ve své české mluvě mísil občas i poctivě naučenou vietnamskou slovní zásobu. Když už snědl čtvrtý kousek kachny, řekl „nan“ a usmál se. Ke svému úžasu však dostal další kousek. Aby neurazil, také ho snědl a znovu řekl „nan“ ve významu „mám dost, jsem přeplněný“. Hostitelka se široce usmála a znovu mu přidala. Po šestém kousku kachny si už nebyl jist svými žaludečními dispozicemi, proto paní domu pomalu a rozpačitě česko-anglicky vysvětlil, že už jednoduše nemůže. S úlekem mu bylo vysvětleno, že žádal o další a další kachnu, protože vyslovoval hlásku „a“ ve slově „nan“ v jiné tónině, než je „a“ ve slově „nan“ ve významu sytosti.

Jazyk ve valné většině využívá hlavně jednoslabičná slova, nezná flexi. Vietnamci neví, co je české vykání a tykání, často je tedy Čech otráven z nevydařeného obchodu s Vietnamcem, který mu lámanou češtinou tykal. Na druhou stranu však Vietnamci velmi striktně rozlišují zdvořilostní obraty a osobní zájmena vyjadřující vtah podřazenosti a nadřazenosti, vztah mladších a starších, či dokonce vztah mezi mužem a ženou.

V komunikaci s Vietnamci bychom si jako Češi měli zvyknout na to, že jejich kultura nedovoluje udržovat oční kontakt, dívat se někomu zpříma do očí, například při obchodním jednání. Pro ně je toto znakem domýšlivosti a jasné nadřazenosti. Pozdrav, jako další jev, neodmyslitelně patřící k zásadám správné komunikace, může být kamenem úrazu. Potřesení jednou rukou Vietnamec opět chápe jako nezdvořilost vůči zdravené osobě. V moderním obchodním styku se tyto odlišnosti už pomalu stírají, nicméně v mnoha případech se může ještě Čech setkat se způsobem, kdy ho jedinec ze zmiňované minority chytne za obě ruce a mírně se ukloní.

Komunikaci jako takovou ovlivňují čtyři faktory – hodnoty, vnímání, předsudky a komunikační styl. Hodnoty přejímáme v rámci socializace z generace na generaci, jsou to kritéria, dle kterých se ubírá náš život. Vietnamci stejně jako další cizinci s naší kulturou nekorespondující, mají odlišné hodnoty od naší společnosti vlivem historického a společenského vývoje. Je potřeba jejich hodnoty chápat, ale také je potřeba se ujistit, že oni chápou hodnoty naše.

Vnímání pak je to, jak vidím druhé a jak oni vidí mě na základě toho, jak se oni sami či já prezentuji, jak se vyjadřuji, jak se chovám a zda je tento způsob adekvátní. Vnímání podstatně ovlivňuje naše zkušenosti, ale může tomu být i naopak. Negativní vnímání Vietnamců může být tedy zapříčiněno zcela banálními zkušenostmi například našich maminek, které byly ošizeny ve vietnamských tržnicích či „otráveny“ nekvalitně připraveným asijským pokrmem.

Předpojatost je jen jediný krůček od předsudků. Často na základě již vytvořených předsudků škatulkujeme lidi do skupinek. Říkáme například, že Francouzi jsou žabožrouti, že Italové jsou „špageťáci“, v USA jsou nevzdělanci domnívající se, že Česká republika leží v Africe, oni o nás zase říkají, že v Čechách je levné pivo a levné holky. O Vietnamcích panují představy vcelku pozitivní. Poctiví, laskaví, malí obchodníčci s levným oblečením a jídlem nemnoho škodícím, pilní, houževnatí, cílevědomí a disciplinovaní. Jediným velkým negativem je to, že jich je u nás až příliš. Zaplňují naši zemi jako mravenci a za chvíli v Česku nebude jediného ryzího Čecha.

Nejde ale ani tak tolik o předsudky vůči minoritám jako o generalizaci, tedy hodnocení daného národa na základě jedné zkušenosti, domněnky nebo obecného obrázku, který se nám prezentuje ve škole, v učebnicích či v masmédiích. Komunikační styl je pak styl, způsob mluvy, kterým s dotyčným hovoříme. V případě majority v sobě může mít známky nadřazenosti. Dokud si však plně neuvědomíme význam těchto čtyř faktorů a neodprostíme se, alespoň částečně od předsudků, nebude komunikace a soužití majority a minority nikdy ideální.

Přesto je však nutno zmínit, že právě Vietnamci jsou jednou z menšin žijících v České republice, která se vcelku dobře integrovala a jsou české společnosti přínosem. Mnozí z českých Vietnamců jsou konvertité ke křesťanství a jsou ekonomicky velmi aktivní a činorodí. Mezi Čechy a Vietnamci panuje vzájemná tolerance, přátelství, obecně jsou přijímáni do majority velmi dobře. Na druhou stranu, až polovina obyvatel České republiky si stěžuje na tzv. přehlcení, přesycení tímto etnikem. Česká republika nenásilně se měnící v malý Vietnam.