Moje cesta do Pekla

Smrt. Kdybych byla hinduista, znovu bych se narodila. Kdybych byla křesťan, modlila bych se, abych se dostala do nebe. Ale já jsem přítelkyní Satana, proto jdu do Pekla.

Přijíždí pro mě výtah, ve kterém na mě již čeká sklenka šampaňského. Potěší mě zjištění, že jsou připraveny i jahody. Cestou dolů hraje má oblíbená skladba, a tak se natáhnu na gauč a zaposlouchám se.

Když přijedu dolů a sluhové mi otevřou dveře, ocitnu se v přijímací místnosti. Musím říct, že předčila má očekávání. Červené tapety s pentagramy zdobí vysoké stěny a na stropě je zavěšen obrovský černý lustr. V krbu hoří oheň a na černé pohovce s červeným přehozem sedí sám Král Pekel.

„Konečně jsi tu, nemohl jsem se dočkat,“ řekne a vítá mě políbením ruky. Je oblečen do černých kalhot a košile a přes ramena má přehozený černý plášť. Vezme mě za ruku a vede do mého pokoje. Místnosti, kterými procházíme, jsou většinou černé s tlumeným světlem a doplňky v červené barvě. Můj pokoj je stejný. Červený koberec, černé stěny s pentagramy, červená lampa, postel s červeným přehozem a černými nebesy. (I když v Pekle spíše postel s „peklesy“.)

Převléknu se do černých šatů a vydám se do velkého sálu, ve kterém se již připravují nové duše na zasvěcovací rituál. Tato část ovšem není pro křehké povahy. Zasvěcovací rituál spočívá v pořezání se a poskytnutí krve Satanovi.

Po rituálu jsem již právoplatnou členkou Pekla a mohu si dělat, co se mi zlíbí. Peklo je totiž místem neřestí a slastí, takže si zde nikdo nemusí nic odpírat.