Nacionalismus
-nacionalismus není ani tak ideologie jako spíš doktrína (neobsahuje totiž soubor vzájemně propojených idejí či hodnot), nacionalismem se v politologii rozumí doktrína, podle níž by si národ měl vládnout sám, je velký rozdíl, zda to pochopíme univerzálně (pro všechny národy) nebo řekneme, že nás zajímá jen ten náš, s tím souvisí pojem šovinismus – víra v nadřazenost svého národa, od jména Nicolase Chauvina, francouzského vojáka oddaného Napoleonovi, obvykle lidé bojují právě jen za svůj národ – to ale není jediná možná cesta a ve světové politice má tradici i liberálně-demokraticky pochopený nacionalismus Wilsonovského (podle amerického prezidenta Wilsona) typu, který předpokládá rovnost národů, tento nacionalismus navazuje na ideu lidských práv, tvrdí ale, že práva mají nejenom jedinci, ale také národ, zejména se jedná o právo na sebeurčení
-doktrína nacionalismu nabývá nejrůznějších podob, mj. v závislosti na tom, s jakými ideologiemi se spojuje, jde patrně o nejúspěšnější politickou doktrínu, která formuje svět
-výraz nacionalismus byl poprvé použit v tisku v r. 1789 protijakobínským francouzským knězem, který se jmenoval Augustin Barruel, jako politická doktrína a hnutí byl širokou veřejností rozpoznáván od poloviny 19. století, po VFR se nacionalismus šířil po Evropě především v důsledku napoleonských válek, v nichž Napoleon stavěl na francouzském nacionalismu a podporoval jej, docházelo k rozvoji nacionalismu u okupovaných států – příkladem je Německo. 19. století bylo obdobím budování národů, toto budování bylo vždy formováno nejen zespodu, ale také svrchu – politickou vůlí silných politických hráčů (viz. příklad role Pruska při budování Německa)
-rozvoj nacionalismu byl umožněn sociálními a ekonomickými změnami, souvisel s rozvojem masové gramotnosti, národních jazyků, novin apod.
-starověk, středověk a počátky novověku – nacionalismus není politicky významným fenoménem, důležitými výjimkami jsou například následující předmoderní „nacionalismy“, od starověku udržovaná silná kulturní identita židovského národa, starověký řecký (helénský) kulturní nacionalismus, nebo husitský nacionalismus Čechů
-období VFR – revoluční dění roku 1789 přináší počátek nacionalismu v moderním slova smyslu, nacionalismus se chápe jako levicový, demokratický a progresivní, jde v něm o nahrazení vlády krále vládou francouzského lidu, ideologickou oporou je například J. J. Rousseau
-od VFR do 1.SV – jde o období budování národů, právě v průběhu těchto procesů ovšem nacionalismus mění svou politickou povahu, stává se masovějším a konzervativnějším (stále více se vymezuje proti socialistickému internacionalismu), nabývá až xenofobní charakter, obrací se k (smyšleným či tradovaným) mýtům o slavné minulosti jednotlivých národů, v neposlední řadě podporuje koloniální imperialismus evropských velmocí
-od konce 1.SV do 1945 – americký prezident Wilson formuluje princip sebeurčení národů jako klíč k uspořádání Evropy po roce 1918, vznikají nové státy, které se chápou jako státy národní; poválečné smlouvy ovšem zanechávají v některých národech pocit hořkosti a frustrace, nejdůležitějším příkladem je Německo, kde se otevírá prostor pro rozvoj extrémně nacionalistického národního socialismu; nově vzniklé „národní“ státy jsou navíc etnicky velmi rozmanité, což představuje – vzhledem k rozvoji nacionalismu – politický problém, v posledku řešený především akcemi směřujícími k etnickému vyčištění teritoria
-od roku 1945 do současnosti – význam takzvané národní suverenity upadá s rozvojem mezinárodní ekonomiky a mezinárodních institucí jako OSN, NATO či dnešní EU; v řadě oblastí ovšem probíhá – v rozporu s očekáváním řady myslitelů – znovuoživení či rozvoj nacionalismu, příkladem může být Irsko, Palestina, po pádu komunismu bývalá Jugoslávie; na přelomu tisíciletí je stále zřejmější, že největším konkurentem univerzální platnosti si nárokující liberální demokracie bude politický a výrazně nacionalistický islám
-původně evropská doktrína nacionalismu se obrací v takzvaném třetím světě proti evropským koloniálním vládcům, národní státy vznikají postupně v Jižní Americe, Asii, Africe a jinde, především v těchto oblastech se nacionalismus pojí i s různými formami socialismu, příkladem může být komunistická Čína
-nacionalismus se může projevovat v různých oblastech lidského života: v politické – nejtypičtější je snaha o vytvoření národního státu (může jít ale i o politiku agresivního imperiálního nacionalismu, případně o boj proti nadnárodním institucím apod.), v kulturní – vybudování národního vědomí, ochrana vlastní kultury nebo její vytváření, v ekonomické – zaměření proti zahraničnímu kapitálu, ochrana domácího trhu
-národní stát může vzniknout dvojím způsobem: sjednocením menších útvarů (jako v případě Německa či Itálie), rozdělením větších celků (jako v případě naší země)
základní ideje nacionalismu
–národ = kulturní jednotka, seskupení lidí spojených sdílenými hodnotami a tradicemi, například společným jazykem, náboženstvím a historií; národ také obvykle obývá stejné geografické území (ani jeden z uvedených rysů není nezbytně nutný), existují národy bez společného jazyka (Švýcaři) stejně jako lidé mluvící stejným jazykem a vnímající se jako příslušníci jiného národa (Američané, Angličané, Australané,…), společného území (po většinu historie Židé), náboženství (Němci rozdělení na protestanty a katolíky), historie (Američané – kulturní unifikace obyvatel USA – mimochodem země s rozšířeným nacionalismem – probíhá spíše než na bázi společné historie na bázi naděje ve společnou budoucnost), národy jsou v posledku založeny spíše subjektivně než objektivně, klíčovým kritériem je, aby lidé sami sebe chápali jako bytosti náležící k danému národu, role, kterou pocit příslušnosti k národu hraje v moderním světě, je větší než tomu bylo v dřívějších dobách
-stát = politická jednotka, definovaná suverenitou, teritoriem, populací a mocenským aparátem zahrnujícím i donucovací síly typu policie či armády
–patriotismus – společensko-politický postoj vycházející z emotivního kladného a podpůrného postoje jednotlivců či skupin k otčině, otčinou (či domovinou) může být oblast nebo město, obvykle se jí však míní národ nebo národní stát, patriotismus pak lze ztotožňovat s vlastenectvím
–politický nacionalismus – cílem nacionalismu je, aby se tyto dvě jednotky navzájem překrývaly, aby platilo jeden národ – jeden stát (cíl, který není možné uskutečnit – národy jsou promíchané, navíc etnických skupin, které by se mohly stát národem je podle všeho daleko více, než kolik by mohlo existovat udržitelných států)
varianty nacionalismu
–liberální nacionalismus – liberální nacionalismus je nejstarší formou nacionalismu pocházející z dob Francouzské revoluce a obsahující mnoho z jejích hodnot, čtrnáct bodů Woodrowa Wilsona, které navrhl jako základ obnovy Evropy po 1. světové válce se také zakládaly na liberálně -nacionalistických principech, ideje liberálního nacionalismu vyšly z obhajoby svrchovanosti lidu od J. J. Rousseaua, kterou sepsal ve své Společenské smlouvě, Rousseau tvrdil, že moc by neměla spočívat na absolutní moci monarchy, nýbrž na autoritě lidu , na kolektivním zájmu společnosti, koncem 18. století byla taková myšlenka revoluční, v průběhu samotné Francouzské revoluce se tyto názory promítly v tvrzení, že francouzský lid tvoří „občané“ a ne už pouze „poddaní“ trůnu, občané měli práva a svobody jako příslušníci „francouzského národa“, nacionalismus, který vznikl z Francouzské revoluce ztělesňoval vizi lidu, který si vládne sám, a vizi skoncování s hierarchií a slepou úctou k autoritě, v průběhu 19. století tyto aspirace splynuly s liberálními principy, nacionalisté považovali národy za suverénní entity, které mají právo na svobodu a které mají také práva, z nichž nejdůležitější bylo právo na „sebeurčení“, liberální nacionalismus se staví proti všem formám cizí nadvlády a útlaku, staví se za ideu, že národ si má vládnout sám, jinými slovy, moc by měla být ústavní a reprezentativní, liberální nacionalisté kromě toho tvrdili, že národy jsou rovnoprávné stejně jako jedinci, alespoň v tom smyslu, že mají stejné právo na sebeurčení, konečným cílem liberálního nacionalisty je tedy svět nezávislých národních států
–konzervativní nacionalismus – na počátku 19. století považovali konzervativci nacionalismus za radikální a nebezpečnou sílu, ohrožující pořádek a politickou stabilitu, postupem doby však konzervativní státníci typu Disraeliho, Bismarcka našli zalíbení v nacionalismu, protože jim sloužil jako spojenec při udržování sociálního zřízení, v moderním věku se nacionalismus stal jedním z desatera konzervativní víry, pro konzervativce představuje společnost organismus, věří totiž, že národy vznikají přirozenou cestou z touhy lidí žít společně s dalšími lidmi stejných názorů, zvyků a vzhledu, na lidi pohlížejí jako na nedokonalé bytosti s omezenými schopnostmi, které hledají smysl a jistotu života v rámci „národní komunity“, základním cílem konzervativního nacionalisty je proto udržení národní jednoty podporováním vlastenectví a „hrdosti na svou zemi“, De Gaulle se dovolával národní hrdosti, když vedl svou nezávislou zahraniční politiku, k níž patřilo i vystoupení Francie z vojenské organizace NATO, konzervativní charakter nacionalismu se udržuje odvolávkami na tradice a dějiny a nacionalismus se tak stává obranou tradičních institucí a tradičního způsobu života, konzervativci mají zásadní pochyby o tom, zda mohou být mnohonárodnostní i multikulturní státy stabilní, konzervativní nacionalismus může navíc sloužit k posilování netolerantnosti, když konzervativci trvají na udržení kulturní čistoty a tradic, líčí někdy přistěhovalce či cizince vůbec jako hrozbu, a tím povzbuzují, či legitimizují, rasistické obavy
–nacionalistický šovinismus – nacionalismus má v mnoha zemích agresivní a militaristickou pověst, agresivní stránka nacionalismu se projevila v druhé polovině 19. století, kdy se evropské mocnosti pustily do „boje o Afriku“ ve jménu slávy národa a svého „místa na slunci“, prestiž národa se spojovala s velikostí říše, ve Velké Británii se objevilo nové slovo „jingoismus“ (hurávlastenectví), které pojmenovávalo nálady veřejného nadšení pro agresivní nacionalismus a imperiální expanze, počátkem 20. století sílicí rivalita mezi evropskými mocnostmi rozdělila kontinent na dva vojenské tábory, tj. na Trojdohodu a Trojspolek, agresivní a expanzionistický nacionalismus dosáhl svého vrcholu v meziválečném období, kdy autoritářské a fašistické režimy v Japonsku, v Itálii a v Německu začaly uskutečňovat politiku imperiální expanze a světovlády, která nakonec vedla až k 2. světové válce, od dřívějšího liberálního nacionalismu se tato forma nacionalismu lišila právě šovinismem. tj. vírou v nadřazenost nebo převahu vlastního národa, šovinismus nepovažuje národy za rovnoprávné v jejich právu na sebeurčení, protože některé národy mají údajně takové kvality a rysy, které zdůvodňují jejich nadřazenost nad ostatními, v Evropě 19.století panoval názor, že „bílé“ národy Evropy a Ameriky jsou rozumově i morálně nadřazenější „černým“, „hnědým“ a „žlutým“ národům Afriky a Asie, specifické formy nacionálního šovinismu se vyvinuly v Rusku a v Německu, v Rusku měly podobu panslavismu (Rusové jsou Slované a mají s dalšími slovanskými národy vazby a panslavismus tedy vyjadřuje cíl v podobě jednoty Slovanů), šovinistický charakter panslavismu vyplýval z názoru, že Rusové jsou přirozenými vůdci slovanských národů a že Slované jsou kulturně i duchovně nadřazení národům střední a západní Evropy, výrazný šovinismus se projevoval i v tradičním německém nacionalismu, který zplodila porážka v napoleonských válkách, po sjednocení v roce 1871 nabyl germánský nacionalismus zjevný šovinistický charakter, šovinismus našel největší uplatnění v nacistických doktrínách, v důsledku intenzivního patriotismu jedinci ztrácejí svou identitu a rozpouštějí se ve všemocném „národě“, jehož existence a smysl jsou více než život jedince, tato emocionální síla patrně je i základem emocionální síly džihádu neboli svaté války u muslimských národů, nacionální šovinismus je zvláště přitažlivý pro osamocené a bezmocné lidi, jimž nabízí bezpečnost, sebeúctu a hrdost, tváří v tvář nepříteli se národ semkne a získává silný pocit vlastní identity a důležitosti, nacionální šovinismus se proto živí jasným dělením na „oni“ a „my“, musejí být „oni“, aby bylo komu se vysmívat a koho nenávidět a aby se podporoval pocit “my“, v politice se nacionalistický šovinismus obvykle promítá v rasistických ideologiích
-antikolonialismus – nacionalismus se sice zrodil v Evropě, ale díky imperialismu se stal celosvětovým fenoménem, kolonialismus přispěl k tomu, že se u afrických a asijských národů vyvinul pocit příslušnosti k národu a touha po „národním osvobození“, kolonialismus tak dal vzniknout specifické antikoloniální podobě nacionalismu, antikolonialismus ve 20. století změnil politický zeměpis světa, i když Versailleská konference uplatnila zásadu sebeurčení na Evropu, na jiných kontinentech se pohodlně ignorovala, když byly německé kolonie jednoduše převedeny pod britskou nebo francouzskou správu, definitivní zhroucení evropských koloniálních říší nastalo až po 2. světové válce, antikolonialismus tedy vyjadřuje touhu po „národním osvobození“ jak z hlediska politického, lak z hlediska ekonomického, většina vůdců asijských a afrických protikoloniálních hnutí byla přitahována k socialismu „, socialisté obvykle vyzývají spíše k třídní solidaritě než k národní jednotě, protože věří, že pracující všech zemí spojují společné ekonomické zájmy, socialismus měl přesto pro nacionalisty ve třetím světě velkou přitažlivost proto, že ztělesňuje hodnoty pospolitosti a spolupráce a zejména marxismus poskytoval analýzu nerovnosti a vykořisťování, s jejíž pomocí bylo možné pochopit kolonialismus, z třídního boje se stal protikoloniální boj proti vykořisťování a útlaku, svržení koloniální nadvlády tedy znamenalo nejen politickou nezávislost, ale i sociální revoluci s perspektivou politické i ekonomické emancipace, antikolonialismus byl vzpourou proti moci a vlivu Západu, specifický charakter a novou sílu získal nacionalismus třetího světa z rostoucího významu náboženství a zejména islámu
Fašismus
-fašismus znamená revoltu proti idejím Velké francouzské revoluce a osvícenství, reprezentuje temnou stránku západního myšlení, v němž je jako svoboda prezentováno naprosté podřízení, jako demokracie diktátorský režim, jako vývoj zápas a válka; místo liberálního důrazu na jedince se zde setkáváme se snahou jedince zrušit a nahradit ho jednotou státu či rasy
-fašismus nespočívá v nějaké vnitřně soudržné ideologii – opovrhuje ostatně vším, co je intelektuálské, místo toho staví na mýtotvorném „světovém názoru“ (Hitlerův termín)
-výraz fašismus pochází z latinského „fasces“ (svazek klasů nesených v Římě před konzulem jako symbol jejich autority)
-v moderní době je ovšem jeho význam spojen s bojovými svazy – Mussoliniho skupinami polovojenských ozbrojených oddílů po 1. světové válce
-právě v období po první světové válce vzniká politická ideologie fašismu – především v Itálii (Fašistická strana vzniká v r. 1919, její vůdce Benito Mussolini se stává premiérem r. 1922) a v Německu (NSDAP vzniká rovněž v r. 1919, Adolf Hitler se dostává k moci v r. 1933), ovšem režimy s rysy fašismu se objevují i jinde: Španělsko, Argentina,…
-meziválečná politická situace je pro vznik fašismu obzvláště příznivá – do r. 1938 například v celé střední a východní Evropě zůstává jediný, otevřeně demokratický stát: Československo
-k rozvoji fašismu v meziválečné době přispěla nezralost demokracie – slabost vlád, nezakotvenost demokratických hodnot a víry v to, že i demokracie je schopna čelit krizovým situacímàpřitažlivost silných vůdců, evropská společnost rozdělena industrializací – fašismus podporován vrstvami, které se děsí industrializace, především se to týká nižších středních vrstev, chycených mezi velký kapitál a dělníky, vliv Ruské revoluce a strachu z komunismu – fašismus podporován podnikateli, kteří se obávali nástupu komunismu i jinde než v Rusku, světová ekonomická krize 30. let – nezaměstnanost, špatná ekonomická situaceàúspěch demagogů, pocity ublíženosti z výsledků 1. světové války – Německo, Itálie, Japonsko – státy, které byly nespokojené s výsledky jednání ve Versailles
-existují ale i příčiny, které přesahují tuto konkrétní historickou situaci: moderní civilizace vytvořila více individuální svobody, zároveň však s tím přinesla riziko izolace a nejistoty; v okamžicích krize proto mohou jedinci utíkat k podřízení se všemocnému vůdci nebo totalitnímu státu
nacismus vs. fašismus
–Itálie – neklade důraz na rasismus (Mussolini zavádí rasové zákony, aby se zavděčil Hitlerovi), místo toho staví na ideji totálního státu (naprostému podřízení jedince státním autoritám – nic nesmí podle totalitního státu zůstat mimo sféru politické moci – „soukromý“ život by měl být dokonale zpolitizován, pomocí masmédií a nejrůznějších, státem ovládaných organizací) – „Vše pro stát, nic mimo stát.“, paradoxně ale ani tuto ideu nerealizuje tak ostře jako Hitler (například v Itálii zůstává v platnosti na státu nezávislá autorita katolické církve), pro Itálii je také typický korporativismus – stát snažící se sjednocovat společnost pomocí řízeného jednání jednotlivých zájmových skupin (korporací)
-Německo – to naopak klade důraz na rasismus
základní ideje fašismu
–antiracionalismus – odmítá prioritu rozumu v člověku, místo toho klade důraz na instinkt či vůli (v důrazu na vůli se nechává inspirovat Nietzschem)
–boj – nechává se inspirovat Darwinem (přírodní výběr) či sociálním darwinismem Spencera (ten mluví o „přežití nejsilnějšího“) a za podstatu přírody i lidské společnosti považuje boj či válku – jako jediná ze všech ideologií vnímá válku jako něco v sobě samé dobrého – Válka je pro muže tím, čím je pro ženy mateřství (Mussolini); místo tradičních západních hodnot soucitu a péče jsou oslavovány „vojenské ctnosti“ jako povinnost, poslušnost, sebeobětování,…; zahraniční politika je expanzivní
–vůdcovství a elitářství – místo rovnosti snaha o „nadčlověka“ (pochopeného ovšem jinak než u Nietzscheho), podle fašismu je vláda elit přirozená a správná; společnost se v zásadě rozpadá na tři složky – vůdce, elitu (SS,…), masu, fašismus zároveň usiluje o bezprostřední spojení vůle vůdce a vůle masy – nikoliv volby a zastupitelství, nýbrž masová shromáždění, lidové demonstrace, masová manipulace mas masovými médiiàtotalitní vláda lidu
–socialismus – odmítání individualismu západního kapitalismu (zároveň ovšem symbióza s některými kapitalistickými podniky)
–militantní nacionalismus – fašismus zdědil po 19. století tradici šovinistického a expanzivního nacionalismu, národy nevnímal jako propojené a rovné, nýbrž jako přirozené rivaly v boji o nadvládu, snaha o prosperitu nikoliv pomocí obchodu, ale pomocí války – cílem soběstačné impérium se svými otroky
–etatismus – důraz na roli státu; jedinec se musí podřídit státu, musí být poslušný a oddaný a má sloužit zájmům země
Rasismus
-spočívá v přesvědčení o nerovnosti lidských plemen, domněnka, že méněcenné rasy hubí vyšší svou mravní zkažeností, na základě pseudovědeckých poznatků dělí lidi na vyšší a nižší -diskriminace se projevuje v několika oblastech: právní – nerovnost před zákonem (Norimberské rasové zákony); politická – nemají volební právo; ekonomická – menší platy za stejnou práci; společenská – předsudky
-rasismus je založen na dvou základních předpokladech: lidstvo může být smysluplně rozděleno na rasy a toto dělení vyjadřuje podstatné rozdíly mezi lidmi (tyto rozdíly jsou přitom podle rasismu dané biologicky, zatímco nacionalismus zdůrazňuje členění kulturní), tyto rozdíly by měly mít politické důsledky (v zásadě rasismus mluví o dvou možných důsledcích: jednak nadvládě „vyšších“ nad „nižšími“, jednak o segregaci jednotlivých ras, obojí je ale v praxi propojené)
-pro historii evropského rasismu je důležitý například dlouholetý, teologicky motivovaný antisemitismus
nacistický rasismus
-Arthur de Gobineau (1816-1882) – Esej o nerovnosti lidských ras – existuje hierarchie ras; nejvyvinutější je bílá rasa, o jejímž nejvyšším prvku hovoří Gobineau jako o „árijcích“; naproti tomu Židé jsou považováni za rasu podstatně netvůrčí
-Houston Chamberlain (1855-1927) – jedině nadřazená rasa (zjevně „germánská“ . blond apod.) je zdrojem kulturního vývoje, Židé jsou popisováni jako tělesně, duševně a morálně degenerovaní – témata, která pak zneužil a ke zvrhlé politické praxi dovedl Adolf Hitler (1941 – „konečné řešení“ a holocaust)
-nacistická ideologie vznikla jako směsice rasového antisemitismu a sociálního darwinismu, Židé neodvolatelně definováni podle biologických příznaků, jako jsou barva vlasů, charakteristické rysy tváře, či podle předků, nacisté chápali svět jako boj mezi dobrem (Němci) a zlem (Židé), Hitler osobně dělil rasy na tři kategorie, první byli árijci neboli „nadřazená rasa pánů“ a „zakladatelů kultury“, která má zásluhu doslova na všech uměleckých a kulturních poznatcích, úak byla rasa „nositelů kultury“, tj. národů, které jsou schopny využít ideje a vynálezy německého lidu, ale samy nejsou schopny žádné tvořivé činnosti, moderní podobu získal rasismus v průběhu 19. století
soudobý rasismus
-moderní rasismus – po r. 1945 rasismus spíše na okraji politické spektra, přesto však významné problémy, například s Ku Klux Klanem v USA, který hlásá nadvládu na černými a který měl ve 20. letech až 4 miliony členů
-vzestup nacionalismu a rasismu byl jedním z charakteristických znaků východoevropských revolucí
-zdá se, že nejlepším protijedem proti rasismu jsou ekonomický růst a stabilita
Totalitarismus
-totalitarismus jako typ politického uspořádání je veskrze moderním fenoménem spjatým s 20. stoletím, slovo totalitarismus pochází z italštiny a jeho autory jsou italští novináři a odpůrci Benita Mussoliniho a fašismu
-patrně nejznámější a nejpoužívanější definici totalitarismu představili Friedrich a Brzeziński, kteří totalitarismus definovali prostřednictvím jeho šesti hlavních charakteristických rysů: jedna oficiální státní ideologie zahrnující všechny aspekty lidské existence a obsahující pro všechny členy společnosti závazné pokyny; jedna masová hierarchicky uspořádaná politická strana řízená vůdcem, která je nadřazená státnímu aparátu nebo s ním splývá; politické straně podřízený systém teroristické policejní kontroly společnosti využívající moderních metod (včetně psychologických); monopolní kontrola všech prostředků masové komunikace a informačních zdrojů prováděná politickou stranou nebo s ní splývajícím státním aparátem; monopolní kontrola všech prostředků ozbrojené moci prováděná politickou stranou nebo s ní splývajícím státním aparátem; monopolní kontrola a řízení veškeré ekonomické činnosti