Přeplněná tramvaj, nedýchatelno v autobuse, chytání se tyče při škubnutí v metru – to známe všichni. Z mé obyčejné ranní cesty do školy se ale 2. října stal nevšední zážitek, na který se nezapomíná.
6:36 nastupuji jako každé ráno na zastávce Kamenice, kulturní dům do příměstského autobusu 339, který jede do Prahy, na Budějovickou. Spolu s ostatními cestujícími nás čeká přibližně hodinová cesta za naším dalším dnem v hlavním městě. Posadím se na jedno z posledních volných míst vedle klimbající slečny oblečené v béžovém kostýmku s černou kabelkou Michael Kors na klíně. Snad kromě dvou štěbetajících zhruba desetiletých holčiček na sedadlech za mnou všichni cestující tiše sedí a koukají z okna, poslouchají hudbu nebo si čtou nějakou knížku. Jedno z těch ospalých a klidných šedých rán.
Někde za Vestcem náhle ucítím šťouchanec do ramene a než si uvědomím, co se děje, nějaký muž se přese mě nakloní, vytrhne spící slečně vedle mě kabelku z uvolněných rukou a vyběhne otevřenými dveřmi z autobusu, který právě zastavil na zastávce. Slečna vyděšeně vykvikne, jedna starší paní sedící tří řady za mnou zakřičí: „Zloděj! Chyťte ho!“ a nějaký duchapřítomný kluk, který stojí u dveří, vyběhne za mužem ven. Naštěstí je řidič jedním z těch normálnějších lidí, neignoruje nastalou situaci, nezavře dveře a nerozjede se dál, nýbrž čeká na zastávce a dokonce vyjde z autobusu, aby případně pomohl.
Okradená slečna také roztřeseně vyleze z autobusu a oči se jí začínají lesknout slzami. Všichni se otáčejí, vyndávají si sluchátka z uší, zavírají knížky, napjatě vyhlížejí z oken a čekají, jak to dopadne. Bohužel se v tuhle chvíli nic víc dělat nedá, zloděj i s klukem nám všem už zmizel z dohledu, běželi za roh do vedlejší ulice.
Po vteřinách dlouhého čekání, kdy všichni ztrácíme naději a jeden pan vytáhl telefon, aby zavolal policii, uslyšíme nadšené výsknutí a vidíme slečnu, jak běží dozadu za autobus. Zpoza rohu vyšel náš odvážný hrdina, v ruce vítězně drží ukradenou kabelku. Spolu se slečnou nastupují do autobusu, ona úsměv od ucha k uchu, pusa plná díků a vděčnosti. Všichni se na zachránce usmívají, poplácávají ho po zádech a vyjadřují mu svůj obdiv. Řidič zase sedne za volant a jede se dál.
Zvědavost mi nedá, zvednu se ze sedačky a jdu za tím klukem. Není o moc starší než já, takových třiadvacet let. „Ahoj, promiň, že ruším, ale strašně mě zaujalo, jak jsi byl obětavý a pohotový, odhodlaný hned pomoct. Všichni lidi se stáhli, zaskočení, měli strach a ty jsi okamžitě jednal a rozeběhl se za ním. Takový jsi od malička?“
„No, dříve jsem byl přesný opak, ustrašený, stydlivý… Ale jedna zkušenost mě změnila.“ Na jeho tváři se objeví vzdálený výraz, vypadá, jako by tu vůbec nebyl, očividně jde o nějakou silnou vzpomínku, o které často přemýšlí.
„A mohla bych vědět, co to bylo za zkušenost?“ zeptám se, trošku se bojím, že jsem moc zvědavá.
Jako bych ho vytrhla ze snění, podívá se na mě a usměje se. „Určitě, není to nic dramatického. Prostě jsem byl dříve zamilovaný do jedné holky, ale bál jsem se jí to říct. Nakonec ji ulovil jeden můj spolužák, což mě mrzelo, ale nemohl jsem nic dělat, jen mě děsně štvalo, že jsem jí to nikdy nedokázal říct. Asi dva roky potom to ze mě jednou vypadlo a strašně mě překvapilo, když mi řekla, že do mě byla taky zamilovaná. Kdybych jí to tenkrát řekl, mohlo být všechno jinak… Bohužel, to bylo pryč, teď byla šťastná se svým klukem, ale asi tušíš, jak si pořád vyčítám, že jsem se předtím neodhodlal. No nic, tak jsem si prostě řekl, že tohle už nechci zažít, že budu vždycky jednat hned a vzal jsem to fakt vážně, od té doby dřív jednám, než přemýšlím, což se mi, na druhou stranu, určitě za čas taky vymstí. Mimoto moc rád běhám a každý den se jdu ráno na půl hodinky proběhnout, akorát dneska jsem zaspal a nestihl jsem to. Dost mě to žralo, přemýšlel jsem o tom celou cestu, kde bych si tak mohl ještě teď ráno zaběhat. Ranní běh mě vždycky probudí a zlepší mi to na celý den náladu. Takže jsem vlastně tomu zloději vděčný, díky němu jsem se aspoň na chvíli dnes proběhl,“ rozesmál se.
„A jak jsi vlastně tu kabelku od něj dostal?“
„Popravdě, když jsem vyběhl z toho autobusu, vůbec jsem nevěděl, co budu dělat, až ho chytím, věděl jsem jen, že ho chci doběhnout. Měl jsem štěstí, když se ohlédl a viděl, že už ho skoro mám, zahodil kabelku na zem a raději utíkal pryč. Jsem rád, prát se s někým moc neumím,“ usměje se. Já mu poděkuju a sednu si zpátky na místo.
Zbytek cesty proběhl bez sebemenších dramat a všichni jsme se začali těšit, až uvidíme svoje kamarády, spolužáky a kolegy, abychom jim mohli vyprávět o ranním dobrodružství, kterého jsme byli svědky.
Autor: Julie Krulišová