Strašně dlouho jsme doma neměli počítač. Mě to nijak nevadilo. Ale spolužáci nemohli uvěřit tomu, že na internet chodím do knihovny a nemám facebook. Měla jsem akorát účet na seznamce lidé.cz. Icq, skype a facebook to šlo mimo mě. Přesto jsem se nakonec rozhodla, že se do té ,,knihy tváří“ také podívám. Ovšem nemohla jsem jenom omrknout prostředí. Musela jsem si hned zřídit účet. A pak se začali dít divy. Najednou si mě chtěli připadat do přátel lidi se, kterými jsem se sotva pozdravila na chodbě ve škole nebo dokonce i ti lidé, které vůbec neznám. Byla jsem z toho vedle a připadala si oblíbená, když jsem dosáhla stovky přátel. Nemohla jsem uvěřit své oblíbenosti dokud jsem se nepodívala na profil ostatních kamarádek. Ty měly třeba pět set nebo i tisíc přátel.
Také styl psaní na ,,fb“ byl zvláštní. Různým zkratkám nerozumím do dnes,ale samozřejmě to nikdy nepřiznám a, když už nevím co tak napíšu nějakého smajlíka a doufám, že se toho ujme ten druhý.
Nikdy jsem si však nepsala statusy, co právě papínkám nebo kam jedu. Přišlo mi to až příliš osobní. Fotek tam oproti ostatním také nemám tolik. Už dávno nejsem zvědavá na ty komentáře jak mi to sluší a falešné ,, lajky“.
Když mrknu na facebook tak se obvykle zasměji tomu jak tam někdo fňuká jak má hrozný život. Někde jsem četla, že pokud chcete brečet tak používejte kapesník ne status na ,, fejsu“. To je trefné.
Už bych se bez ,,fb“ asi neobešla. Se třídou tam máme skupinu, na které se domlouváme ohledně školy.
Je to dobré, že se takto můžete domluvit i s někým koho nechcete vidět. Přesto je to závislost a nic by se nemělo přehánět.
