-z řečtiny kratos = moc, vládnutí; démos = lid à vláda lidu
-politický řád, forma vlády, názor člověka na život, umožňuje všem plnoprávným občanům účast na správě a řízení státu, princip podřízení menšiny většině
-práva menšiny jsou chráněna a jsou uznávány občanské svobody
-z hlediska účasti ve vládě rozlišujeme státy demokratické a nedemokratické (autokratické)
-principy a vlastnosti demokracie:
-pravidelné svobodné volby (princip parlamentarismu)
-suverenita státní moci je odvozena ze suverenity občanů (zdroj veškeré moci = občané)
-dodržování základních lidských práv a svobod
-politická rovnost, rovnost před zákonem
-vztah mezi občanem a státem à pomocí práva (nikdo nestojí nad právem)
-rozdělení státní moci (zákonodárná, výkonná, soudní)
-nezávislost soudní moci
-politický systém založený na pluralitě politických stran
-ochrana práv menšin
-fungující občanská společnost
-svobodné podnikání
-právo na soukromé vlastnictví
-nezávislost veřejného mínění (médií)
moderní (liberální) nepřímá demokracie
-rozdíl od antické demokracie: odvolává se na římský systém a na USA – dělba moci, ve středověku vznik parlamentárního systému, vznik liberalismu a důraz na omezení státní moci, práva a svobody jednotlivců
-tzv. zastupitelská demokracie, založená na moci svobodně voleného parlamentu, díky tomu může být demokratický jakýkoliv stát (jinak by se např. všichni občané USA do zasedání shromáždění nevešli)
-postupná demokratizace znamenala rozšíření volebního práva, došlo k rozšíření jednotlivých práv občanů, v antice byl svobodný člověk, který může vládnout, zde v moderní dem. je svobodný člověk ten, kterému stát jen v minimální a zákonem určené míře zasahuje do osobního života
-žádný jedinec nemá absolutní moc à dělba moci: zákonodárná (=legislativa) – je držena Parlamentem, složeným s Poslanecké sněmovny a Senátu, výkonná (=exekutiva) – vláda a prezident a moc soudní (=jurisdikce) – Ústavní soud a soustava obecných soudůàvzájemně se doplňují a kontrolují
-ve státě existuje mnoho společenských organizací (politických stran, zájmových skupin apod.) poměrně nezávislých vůči sobě navzájem i vůči vládě (společenský pluralismus, tj. mnohost sil působících ve společnosti) à považuje se za běžné, že spolu tyto organizace soupeří, na základě jejich střetu je rozhodováno o zákonech a o vedení státu vůbec
-v nepřímé demokracii se občan účastní politického rozhodování zprostředkovaně
-nejčastěji využívanou formou nepřímé demokracie jsou volby
-zachovává všechny podstatné znaky vlády lidu: rovnost (všichni občané jsou si rovni), pluralita (občan má možnost volby, výběr mezi politickými subjekty), dočasnost (moc zvoleného zástupce časově omezena), kontrola (moc je pod kontrolou opozice v parlamentu a kontrolních orgánů), většinový princip
-zastupitelská demokracie je liberální à každému občanovi bez rozdílu garantuje dodržováno nezadatelných lidských, občanských a politických práv a svobod
-v demokratických poměrech žije méně než ½ planety, zbytek autoritativní (od náboženských oligarchií až po totalitní diktatury)
-rozdíl v pojetí svobodyàantika – svoboda pojata jako pozitivní právo k účasti na politice = svobodný člověk je ten, který může vládnout, moderní demokracie – liberální pojetí svobody (tzv. negativní) – svoboda jako nezávislost na státu moci = svobodný je ten, kterému stát jen v minimu a zákonem určené míře zasahuje do osobního života
Nedemokratické politické systémy
-protikladem demokracie jsou autokratické nebo totalitní diktatury
-soustředění moci do rukou jednoho vládce, nebo malé skupiny, většina obyvatel vyloučena z účasti na politickém rozhodování (tzn. volby se buď nekonají vůbec, nebo jsou zmanipulované), zprvopočátku souhlas lidí – nacházejí uplatnění svých práv, nebo souhlasí ze strachu, v čele státu jedna strana + silný vůdce, často nedodržování zákonů, které samotná strana stanovila, opozice neexistuje, strana řídí všechny stránky života občanů (život osobní i ve společnosti), masové politické strany, všudypřítomná ideologie, cenzura a silná tajná policie
-totalitní režimy udržují moc poukazováním na své úspěchy – ekonomika, snížení kriminality, vítězství ve válce, apelem na vlastenectví
-nejsou dostatečně dosažena tyto kritéria: účinná participace (všichni členové musí dostat příležitost sdělit svá stanoviska k projednávanému problému), volební rovnost, pučené porozumění (každý musí mít příležitost získat dostatek informací o projednávaném tématu), kontrola nad nastolováním témat k projednávání, zapojení všech dospělých
autokracie
-autokracie (řecky autos – sám a kratos – vláda = samovláda) je v politickém významu slova forma vlády, ve které je držitelem veškeré moci buď jednotlivec (monokracie) nebo úzká a sociálně uzavřená skupina lidí (aristokracie, plutokracie, oligarchie, technokracie), oporou moci v takovém politickém uspořádání většinou bývají ozbrojené síly a byrokratická státní správa
-autokracie nemusí být v zásadně totalitní, jsou předpoklady, že by takto vláda fungovat mohla a jednotlivec by myslel na dobro ostatních
-v soudobé politice má autokracie v některých případech tendenci uchylovat se k diktátorským formám vládnutí, Aristoteles ji ale neviděl jako špatnou formu vlády, ale rozděloval ji na dobrou a špatnou podle toho, jakým směrem se vláda uchylovala, v přeneseném slova smyslu znamená neomezenou vládu i v jiných sférách společnosti, jako např. v rodině, řízení práce
totalitarismus
-totalitarismus je forma vlády, kde vládnoucí skupiny neuznávají žádné omezení svých pravomocí a snaží se regulovat všechny aspekty soukromého života, jedná se o nedemokratickou formu vlády, která je nastolovaná masivní ideologickou propagandou a často neskrývaným terorem a brutalitou
-často je tento typ vlády charakterizován propojením typu autokratické vlády s kombinací nastolení politické ideologie
-totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu, totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci
-mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu a nacismus
-na rozdíl od autokracie usiluje o naprostou neboli totální moc a to způsobem zpolitizování veškeré společenské i individuální existence
-znaky: státem vynucovaná ideologie, jediná strana ovládající státní aparát, policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování.
-příklady totalitních režimů: komunistické režimy (KLDR, Kuba, dříve SSSR, ČSSR)
Volby a volební systémy
-volby jsou aktem, při kterém volí právoplatní voliči své zástupce (reprezentanty) do určitých funkcí nebo orgánů
-úrovně voleb: parlamentární (senátní, poslanecké), prezidentské, komunální (krajské, obecní)
-aktivní volební právo vyjadřuje oprávněnost občanů účastnit se volebního aktu, volebním hlasem se podílet na formování zastupitelstva; kritéria – věková hranice, státní občanství
-pasivní volební právo – právo být volen, účastnit se voleb jako kandidát; toto právo může být omezeno např. neslučitelností výkonu určitých fcí, souběh více poslaneckých mandátů…
-funkce voleb: umožňují pokojnou změnu vlády a řešení politických konfliktů, určují reprezentaci (kdo bude vládnout a v jaké síle), zjišťují aktuální rozložení politických sil ve společnosti, udělují legitimitu parlamentu a vládě, tj. oprávnění vydávat a vykonávat zákony, zahrnují zpětnou vazbu pro politiky i občany (volební kampaň slouží jako dialog mezi voliči a uchazeči o vládu, veřejnost je informovaná o tom, co vláda dělá), vyjadřují mínění voličů a posilují občanské vědomí, poskytují občanům možnost kontrolovat vládu i její politiku
vlastnosti volebního práva v demokratických státech
-aby volby sloužily k demokratickým cílům, musím mít tyto náležitosti:
–soutěživé – aby bylo z čeho volit, tzn. dostatečný výběr z kandidátů a volebních stran
–svobodné – umožněno stranám a jednotlivcům svobodně kandidovat, moc voličů svobodně volit
–spravedlivé – rovné volební právo, přístup voličů k vyváženým a spolehlivým informacím (i přístup k informacím z druhé strany)
-musí se konat na základě všeobecného hlasovacího práva dospělých
–tajné volby – pro pravdivé vyjádření názorů voličů
-některé náležitosti se však v jednotlivých demokratických státech liší – v ČR a většině zemí je například hlasování ve volbách dobrovolné, v Austrálii, Belgii nebo Itálii je naproti tomu povinné (důvodem může být to, aby nebyly přehlíženy postoje jednotlivců nebo skupin, které z různých příčin stojí mimo běžný politický život), existuje také mnoho volebních systémů a technik
volební systémy
-poměrný volební systém a jeho použití v ČR – neboli tzv. systém kandidátních listin, používá se v Izraeli, evropských zemích, při volbách do Evropského parlamentu a v ČR při volbách do Poslanecké sněmovny
–buď je celá země jedním volebním obvodem (Izrael), nebo je rozdělena na určitý počet velkých vícemandátových obvodů (v ČR při volbách do Poslanecké sněmovny odpovídá členění obvodů členění na kraje)
-strany sestavují seznamy kandidátů, které voličům předloží, kandidáti jsou uvedeni v pořadí, v jakém je samy strany preferují, voliči volí strany, nikoliv jednotlivé kandidáty, stranám se křesla přidělují v poměru k počtu hlasů, které ve volbách získají, lze stanovit práh (v Německu i v ČR 5%), aby se ze zastoupení vyloučily malé, možná extremistické strany
–výhody: systém je spravedlivý vůči všem stranám, zastoupení tolika stran vede důraz na jednání, vyjednávání a dohadování
-nevýhody: existence mnoha malých stran může vést k nestabilní vládě, ničí se sepětí poslanců s voliči, nepopulární kandidáty nelze zbavit funkce, pokud se dobře umístily malé středové strany, mohou diktovat větším stranám, politika vlády nemusí odpovídat žádnému volebnímu programu, protože vládne více stran
-většinový jednokolový volební systém – používá se ve VB v dolní sněmovně, v USA, Kanadě a Indii, země rozdělena na stejně velké jednomandátové obvody, voliči vybírají jednoho z kandidátů, kandidát musí získat většinu hlasů (tzv. „první na pásce“)
-výhody: zajištěna vazba mezi zástupci a voliči (každý obvod má jednoho poslance a ten plní povinnosti vůči voličům), napomáhá vzniku silné a účinné vládě – protože jedna strana má ve shromáždění většinu
–nevýhody: systém promarní většinu odevzdaných hlasů = vítěz bere vše, druhý má smůlu, zkresluje voličské preference – protože malé strany jsou nedostatečně zastoupeny – efekt třetí strany
-většinový dvoukolový systém a jeho užití v ČR (jednomandátové obvody, nadpoloviční většina + dvoukolový systém), používá se v ČR při volbách do Senátu, tradičně ve Francii, voliči vybírají jednoho z kandidátů, k vítězství v 1. kole musí získat nadpoloviční většinu hlasů, pokud se tak nestane, začne kolo 2. a do toho vstupují dva nejúspěšnější kandidáti
-výhody: možná silná stabilní vláda, systém rozšiřuje voličův výběr, kandidáti se musí učinit co přitažlivými pro co nejširší okruh voličů
–nevýhody: nespravedlivý systém vůči třetím stranám, 2. kolo možný útok na voličovu trpělivost (do druhého kola může přijít volit méně lidí, než do prvního)
Politické strany a hnutí
pojem politická strana
-skupina lidí organizovaných se stejnými cíli a politickými názory a s cílem získat vládní moc a to volbami, či jinak
-vznikají proto, aby se do nich mohli lidé zařadit podle jim vyhovujícího nabízeného politického programu (podle těchto programů vzniká vládní politika, jsou zde vysvětleny základní hodnoty, zájmy, cíle samosprávy…) = každý občan může volit stranu, o které si myslí, že má nejlepší celkový, navrhovaný, politický program – lidé se proto sdružují do jednotlivých pol. skupin
-politické strany disponují stálou, demokraticky volenou organizační strukturou; činnost financují z členských příspěvků, z darů od sponzorů, ze státních dotací…
-politická uskupení existovala již ve starověkém Řecku, důležitý mezník = anglická a francouzská revoluce a vznik USA, moderní pol. str. se v Evropě začaly formovat od konce 19. stol.
funkce politických stran
-každá politická strana má stanovy (organizační řád), členy a určité funkce
-funkce: zprostředkovatelské (pol. strana umožnuje občanovi ovlivňovat politická rozhodnutí státu), integrativní (politická strana se snaží sjednotit různé společenské zájmy), socializační (pol. str. učí své členy, jak hrát politické role, diskutovat, vystupovat…), mobilizační (pol. str. vybízí občany k účasti ve volbách), rekrutivní (p.s. vybírá pol. elity, určuje, kdo bude kandidovat), ústavní (p.s. plní fci při sestavování vlády)
zájmová skupina
-sdružují občany se stejnými zájmy, ale snaží se politiku ovlivnit nepřímou cestou, neusilují o výkon vládní moci, soustředí se více na jedno téma
-zájmové skupiny jsou dobré proto, že politiky informují, co si o politických problémech a politice myslí samotní lidé, dávají jim určitý nadhled
-nevýhodou působení zájmových skupin je, když používají nelegální prostředky a sahají ke korupci, druhou nevýhodou je, že pol. stranám dávají pohled od občanů jen z jednoho úhlu pohledu
àrozdíl mezi politickou stranou a zájmovou skupinou
-stranu nebo hnutí mohou založit občané starší 18let a nemohou v tom případě být členy jiné politické strany, nebo hnutí
–politické strany – je jich malý počet, vytváří politické programy, a lidé se podle nich do politických skupin sdružují, vytvářenými programy bojují o hlasy voličů, z toho vzniká vládní politika, mají široké programy, pol. strany spojují občany se společnými zájmy, vedení volebních kampaní
–zájmové skupiny – sdružují lidi se stejnými zájmy, neusilují o výkon vládní moci (chtějí politiku ovlivnit spíše nepřímo – média, veřejné kampaně, rozhovory s politiky), informují politiky o tom, co si myslí lidé o konkrétních problémech, problematické jsou zájmové skupiny ve chvíli, kdy užívají nelegálních prostředků, jako užívání korupce, každá skupina podává informace jen z částečného úhlu, soustředí se na jedno téma, zájmové skupiny jsou např.: ekologická organizace Greenpeace, odbory – sdružení zaměstnanců, která hájí jejich práva, profesní sdružení – Česká lékařská komora
politické spektrum, členění politických stran
-dělení politických stran: podle sociodemografických znaků strany: zájmové (reprezentují zájem specifické soc. skupiny), všelidové (konzervativní, liberální, sociálně – demokratické, komunistické…)
-podle charakteru členství: masové (členství otevřené každému), kádrové (silně centralizované, např. komunistické strany), oddaných (např. v minulosti nacistické str.)
-podle místa v politickém spektru (podle bipolárního systému): levice, pravice, střed
-další dělení např. podle cílů a charakteru svého vzniku, sociálních aspektů organizační skupiny, šířky spektra
-levicové strany – obhajoba zájmů nižších a středních vrstev společnosti, prosazování účasti těchto vrstev na realizaci politiky a decentralizace moci, klade důraz na kolektiv
-rozsáhlé sociální zabezpečení (vedoucí k vysokému zdanění příjmů) a vyšší míra státních zásahů do hospodářské oblasti
-nejvýznamnější součástí evropské levice jsou sociálnědemokratické, socialistické a radikální strany a také strany zelených
-extrémní levice (především nereformované komunistické strany) – její význam je v současné době malý
-základní myšlenky: svoboda, rovnost, bratrství, práva, pokrok, reforma, internacionalismus
-strany středu – středová politika je také někdy nazývána nepolitickou politikou, její zásady jsou jednou spíše levicové, podruhé pravicové
-vysoký koaliční potenciál
-pravicové strany – zdůrazňování základních svobod jednotlivce a odmítání kolektivismu (důraz na individualismus)
-zdůrazňování soukromého vlastnictví a svobodného podnikání jako nezbytných podmínek života společnosti, uznávání neviditelné ruky trhu, zdůrazňování principu dědických a vydržených práv, v kultuře a společenském životě spíše konzervativní postoje (důraz na tradice a zvyklosti
-za pravicové se považuje mnoho odlišných politických stran, především strany konzervativní, křesťansko-demokratické, monarchistické, nacionalistické a liberální
-jako krajně pravicové bývají označovány strany fašistické
-zkladní myšlenky: autorita, hierarchie, řád, povinnosti, tradice, reakce, nacionalismus